Kudy ven z bezmoci

Zmatek a frustraci vnímám nejen u sebe, své rodiny a svých přátel. Vidím ji hlavně u klientů. Téměř každý náš rozhovor začíná slovy: Tak co, jak zvládáte současnou situaci? Tuto otázku dostávám já. Někdy je jen řečnická. Naštěstí stále velká část lidí nachází cesty a možnosti, jak vyrovnávat ten nevyrovnaný tlak světa kolem nás. Častěji je v ní však skryté volání o pomoc. Dejte mi naději! slyším nevyřčená slova. Ukažte mi, že má ještě smysl se snažit. Prosím.

Jak mám proboha odpovídat a nelhat? Jak je mám podpořit, aby uvěřili, že řešení existuje, i když ho zatím nevidíme? Možná vás napadne, že bych měla být upřímná. Nevymýšlet si. Přiznat, že je toho i na mě příliš. Snad. U někoho a za určitých okolností. Ale chápejte, většina lidí se na mne obrací, protože potřebují oporu, povzbuzení, ujištění, naději. Potřebují znovu pocítit svou moc. A já také. Ale kde ji najít?

Inspiraci, jak přistupovat k sobě a ke svému prožívání (nikoliv k nařízením, výrokům, zákazům a celé pandemii), mi dala klientka, která se potýká se sociální fobií, hraniční poruchou osobnosti a záchvaty úzkosti. Během řady těžkých a duševně i fyzicky bolestných let se naučila rozpoznávat, kde končí její moc a začíná pole bezmoci. Tahle dovednost se pro ni totiž stala otázkou přežití. A i kdybych se nikdy nepustila do porovnávání životů dvou různých lidí, nemůžu v její potřebě přežít nevidět stejnou potřebu a stejný princip jako u nás všech ostatních. Chceme přežít.

Základní předpoklad, aby mohla denně fungovat, je nalezení hranice mezi tím, co dokáže, a tím, co už je nad její síly. A právě tahle hranice mezi mocí a bezmocí se mi na čas ztratila. Dost možná i vám při pohledu na současnou situaci kolem. Tak ji společně pojďme najít.

Bezmoc je „jen místo“

Navzdory mnoha tvrzením jsme silně emocionálně založení. Logika se ztrácí, pokud někde uvnitř nás bují strach či vztek. Víte, že racionální argumenty v hádce s rozrušeným člověkem nepomáhají. Víte, že vyděšenému dítěti (a nejen jemu) nepomáhají slova jako neboj se nebo nebreč, není proč. Člověku, který právě vyvázl bez zranění z autonehody, zase od otřesu nepomůže veskrze pravdivé konstatování, že auto se opraví a hlavně že se mu nic nestalo.

Emoce si žádají pozornost a plní důležitou vyrovnávací funkci. Ať se nám to líbí, nebo ne, pocity a potřeby hrají v našem rozhodování a chování zásadní roli. Mají‑li prostor a jsou‑li nasyceny, cítíme se v bezpečí. Máme nad sebou kontrolu. Dokážeme od situace poodstoupit, protože můžeme a chceme. Dokážeme ji vyhodnotit a zapojit logiku, protože na to máme kapacitu.

Bezmoc je místo, v němž se ocitáme, když naše myšlenky a úvahy utekly za hranice toho, co momentálně! zvládneme ovlivnit. Je to místo, kde ignorujeme svůj aktuální stav a možnosti. Snaha získat na takovém místě kontrolu se pak nejčastěji projevuje agresí vůči všemu, co máme na dosah, nebo naopak naprostou rezignací.

Pokud člověku uprostřed úzkostného záchvatu budu opakovat, že má být v klidu, protože se mu vlastně nic neděje, vytlačuji ho za hranice toho, co dokáže. Nutím ho potlačovat emoce a v už tak těžkém stavu, ve kterém je, mu dávám najevo jeho neschopnost. Připravím ho o poslední zbytky víry, že to, co se mu děje, může ovlivnit.

Požadavek, který před něj kladu, je totiž příliš velký, než aby ho zvládl hned. Je to, jako bych mu řekla: Dostaň se na sto metrů vysokou věž. Jak to má sakra udělat? Vyskočit tam? To nejde. A přesně to mnozí děláme, když sledujeme současné dění kolem nás. Přemýšlíme, jak vyskočit rovnou na vrchol, místo abychom stloukli žebřík ze dřeva a hřebíků, které se válí všude kolem.

Pole vlivu

Lidé často řeší velké problémy a neradi slyší, že prvním krokem mnohdy je vrátit se k úplným základům, na kterých budeme stavět. K základům, které mávnutím kouzelného proutku vše nevyřeší, ale z dlouhodobého hlediska jsou jedinou cestou, jak vybudovat dostatečně vysokou rozhlednu, abychom z ní mohli vidět celou situaci a celé její okolí. Ne jen tu beznadějnou část.

Moje klientka, která mne k napsání tohoto článku inspirovala, ví, jak znovu najít svou moc. Má seznam na první pohled až banálních úkonů, které se mohou zdát jako naprosto neužitečné, a přesto mají schopnost vrátit jí pocit kontroly a nabýt ztracenou jistotu ve svou sílu.

1. Dechové cvičení jí pomůže začít zklidňovat nervový systém.
2. Opakovaná rutinní práce s krátkou dobou trvání, jako je umytí nádobí, zametení podlahy, složení puzzle o dvaceti kouscích, odvede pozornost někam jinam a přináší vidinu konce s viditelným efektem. Vrací se víra a pocit, že něco ještě pořád má začátek a konec.
3. Pak se může pustit do delší systematické aktivity, jako je přeskládání šatníku či spíže. Z nepořádku udělat pořádek. Mozek dostává signál, že z chaosu vede cesta ven. Vrací se jistota ve své dovednosti.

Až ve chvíli, kdy si znovu osahá své pole vlivu a svou moc, může ho začít rozšiřovat. Až ve chvíli, kdy je stabilizovaná, může začít přemýšlet nad tím, co úzkost vyvolalo, jak jí předejít a co dalšího by jí v tom mohlo pomoct.

Stejně jako má klientka jsem začala uvažovat, kde je moje pole moci. Co mohu ovlivnit? Ne proto, abych vymyslela spásné řešení pro své klienty, či dokonce pro celou zemi. Ale abych si zachovala nejen fyzické, ale i duševní zdraví a vyvarovala se propadů do beznaděje.

Začala jsem po kouscích lézt na zmíněnou pomyslnou rozhlednu, protože co když tam objevím zase další možnosti? Co když zjistím, že moje moc mezitím vzrostla a její vliv sahá o kousek dál? Co když po cestě potkám někoho, jehož vliv potřebuje moji energii a společně vytvoříme prostor pro další lidi, kteří potřebují záchranné lano z místa bezmoci? Co když stejně, jako má klientka inspirovala mne, inspiruji já dalšího člověka? A co když na konci toho řetězce stojí někdo, kdo má kompetence a jeho vliv je několikanásobně větší než ten můj, ale bez impulsu na nevýrazném začátku by ten zásadní krok k řešení neudělal? Nikdy nevíme.

Návrat k sobě

Máte‑li pocit, že kvůli současným nařízením (se kterými možná ani nesouhlasíte) není nic, co byste mohli dělat, zkuste následující:

Zahrajte si hru: Co bych asi dělal/a, kdyby žádná nařízení nebyla?

Představte si, že se celým světem řítí nemoc a nikdo vám neřekl, co dělat. Jak byste uvažovali? Co byste dělali a nedělali?

Možná si uvědomíte, že situaci zlepšit pomáháte, že řadu věcí máte pod kontrolou. Jen jste svým činům dosud nepřisuzovali adekvátní váhu.

Ptejte se sami sebe: Co můžu teď, dnes udělat pro sebe?

Cílem téhle otázky není udržovat se jen v konstantní pohodě a optimismu. Něco pro sebe udělat znamená dát i průchod svému smutku, vzteku, frustraci. Můžeme to dělat skrze slova, křik, rozhovor, ale i sport či jinou fyzickou zátěž.

Někdy pro sebe dokonce uděláme něco milého a místo klidu a míru se může dostavit lítost, slzy, podrážděnost. To proto, že jsme na chvíli ztratili ostražitost a přestali jsme se snažit být vyrovnaní. Rozhoupat misky své vnitřní rovnováhy nemusí být vždy špatně. Pokud uvolníme to nepříjemné, můžeme se opět zhoupnout zpátky a nakonec se opět vrátit do pomyslného středu, který není vykoupený potlačováním pocitů či urputnou snahou se přesvědčit, že jsme „v pohodě“.

Udělejte si seznam

Takový, jaký má moje klientka. Co na něm může kromě výše zmíněného ještě být?

• Čtení, vzdělávání, dostatek spánku, pitný režim, mindfulness, pobyt na sluníčku, omezení sociálních sítí, malování, psaní, vaření, již zmíněný úklid, ale i skládání stavebnice, luštění hádanek, počítání příkladů…

Běžné věci. Přesně ty, nad kterými můžeme mít kontrolu. Přesně ty, které pořád podceňujeme.

Zdůrazňuji, že se se jedná o psychologický vliv. Netvrdím vám, že vám tyhle aktivity pomůžou vyřešit vaši finanční situaci. Nevyřeší dilema, jestli jít do práce, protože máte rýmu a bojíte se, že vás jinak vyhodí. Nevyřeší domácí vzdělávání vašich dětí ani hádku s partnerem. Ani nemají přímý vliv na počet umírajících. Touto optikou bychom se však zase vydávali do místa zvaného bezmoc.

Význam těchto aktivit spočívá jinde. Jsou to nástroje, jak si udržet základní pocit moci. Jak koncentrovat svou mysl na věci, které můžeme ovlivnit. Mají potenciál stabilizovat náš nervový systém, pomoci nám od zoufalství a vzteku. Pomohou nám sytit naše základní potřeby. A díky tomu budeme mít volnou kapacitu hledat řešení situací, které nás trápí.