Krok vpřed

Vidím pustou krajinu, skoro poušť, říká Dáša. Nikde nic není. Ticho. Prázdno. Strach a smutno. Já tam jsem někde v dálce, mezi dunami. Není mi vidět do tváře. Jsem tam nějak ztracená. Nikdo o mně nic neví. Když se na takový obraz dívám, mám strach, že zmizím úplně. A všem to bude vlastně jedno…

Robert vidí oprýskaný dům: Někde uvnitř se míhají děti. Žena stojí před domem s naštvaným výrazem. Já na obrazu nejsem. Jsem venku. Bojím se udělat krok vpřed, ale nechci ani odejít. Chtěl bych za kluky, ale oni jsou vevnitř. Musím minout manželku a k tomu se odhodlávám. Je to takový ten pocit, když se rytíř dostává k princezně přes trny. Mojí princeznou jsou moji kluci (smutný smích)…

Možná i vás teď dýchl nějaký pocit. Ucítili jste uvnitř něco, co nepotřebuje myšlenky. Co tryská zevnitř. Co cítí naše tělo. Pohyb, impulz, strnutí a tlak, který člověku neumožňuje se nadechnout. Tak rádi bychom změnili místo, kde se nacházíme, ale zatím jsme spíše strnulí v pohybu. Rozhodnutí, která konáme ve strachu či stresu, nám mnohdy nedávají spát. Budí nás výčitky, obavy, černé scénáře.

Mnohdy nemůžeme naráz všechno změnit – ale můžeme do svého obrazu, do naší životní chvíle něco „přimalovat“. Změnit jednu drobnost. Poodstoupit a být chvíli jen v metaforách. V představě toho, co by mohlo oné postavě na obrazu vlastně pomoci.

Kdybych mohla změnit jednu drobnost na svém obraze, domalovala bych tam ještě jednu postavu, říká Dáša. Víte, ta samota je strašná. To opuštění. Jsem dvanáct let ve vztahu a takhle se cítit? To přece jenom asi není normální, ne? Někde by tam ten Martin měl asi být? Nebo někdo jiný. Já už nevím.

A Robert: Nevím, jestli je to drobnost, ale potřeboval bych nějaký most ke klukům. Potřeboval bych vědět, že k nim vede i jiná cesta než přes moji ženu. Z toho mám teď největší strach, že moje jediná možnost je otočit se k nim všem zády. To já ale udělat nechci. Jen už nevím, jak být ve vztahu se svojí ženou. Prostě nefungujeme. A já už nemám sílu se hádat…

Obraz řekne více než tisíc slov

Náš duševní obraz a naše vnitřní krajina někdy vyjádří to, co právě žijeme, daleko srozumitelněji než slova a myšlenky. Abychom plně porozuměli situaci, ve které jsme, potřebujeme (alespoň na chvíli) poodstoupit od racionálních úvah. Od přemítání, co je dobře, nebo špatně. Od předvídání, jestli neuděláme nejhorší chybu svého života, když opustíme svůj současný život.

Já to nevím. Nevím víc než vy, než jakýkoliv klient. Nevím, co přinese život. Ale společnými silami, společným bytím a náhledem můžeme více porozumět tomu, co se děje uvnitř duše a uvnitř těla.

V Dáše se to dlouho svírá. Ve vztahu jí není dobře, ale bojí se, co by bylo bez něj. A možná není čas na radikální změnu. Možná teď potřebuje „jen“ blízkou osobu ve svém obraze. Někoho, s kým může mluvit, o koho se může opřít a kdo ji nesoudí, nic po ní nechce. Komu se nemusí zavděčovat, před kým se nemusí přetvařovat. Možná je čas oslovit kamarádku, aby byla o kousek blíž. Ozvat se tetě, které dlouho nenapsala.

Robert potřebuje být v kontaktu se svými dětmi. Potřebuje zahlédnout, jak vypadá jeho vztah k nim, a uvěřit, že o ně nepřijde. Potřebuje čas, aby se usadil v pocitu, který má vůči své ženě. Od vděku a lásky po vztek a odcizení. Potřebuje zvolnit, netlačit, zklidnit se, aby zahlédl, co se to vlastně všechno za posledních pět let semlelo.

Když na sebe začínáme tlačit s řešením a máme pocit, že musíme něco radikálního udělat, je fajn si sednout, lehnout, meditovat, dýchat. Mluvit o tom, co se právě děje. O strachu, který nás mnohdy nutí k impulzivnosti. K jednání, které vlastně udělat nechceme, ale nějak se jím zabezpečíme. Ať už je to strnulost na stejném místě, nebo rychlý útěk k něčemu (někomu) novému.

Ze své kanceláře si v duši nesu mnoho příběhů, kdy na sebe tlačíme. Očekáváme, že v těžkých chvílích, bez spánku, v úzkosti, v pláči, ve ztrátě učiníme krok vpřed. Možná pro sebe uděláme daleko víc, když se zastavíme a věnujeme čas poznání místa, kde právě jsme. Lehneme si na zem, na podlahu, sníh či trávu a budeme pozorovat, co se děje uvnitř nás. Nejdřív ze všeho potřebujeme zklidnit bušící srdce, které cítí velký tlak, „že by něco mělo…“

Krok vpřed, krok ke změně je daleko spíše krok vůči nám samotným. Vůči našim přáním a potřebám, které mnohdy kvůli ohledům na ostatní zůstávají skryté. Jakmile je začneme cítit, jakmile je začneme prožívat, může přijít správný čas na ten další významný krůček: jejich splnění.