Krize identity

Život s naší identitou a sebehodnotou kolikrát pěkně zatřese. I kdyby nedošlo k žádným převratným událostem, tak třeba mezi identitou copaté holky a lékařky se dvěma dětmi je obrovský kus cesty. A také spousta nových i odložených rolí. Kostýmy k nim si navlékáme a zase je odkládáme. S některými jsme hned kamarádi, jiné nás škrtí a mnohé vracíme na ramínko s pocitem obrovské ztráty. V takové chvíli často nastupuje krize identity.

Co vlastně ta identita je? Jednotlivé prožitky tvoří jakési letokruhy naší duše. Ale stejně jako strom jsme to stále my, i když se někdy zkoušíme tvářit jako voňavá lípa, přestože jsme spíš pichlavý smrk. S každým letokruhem se naše identita proměňuje a s ní i vztahy se světem. Záleží jen na naší pružnosti, jak se s přechody popasujeme a co si z minula ponecháme. Zbytečnou zátěž bychom měli jako na svatojakubské pouti z batohu vyhodit, aby se nám dál šlo s větší lehkostí.

Oproti předkům z minulých staletí jsme na tom hůř – svět se prudce mění. Přestává platit úcta k moudrosti stáří, protože většina dovedností starších ročníků je dávno překonaná. Přesto všichni i při neustálých přesunech po světě, mezi profesemi a technologiemi potřebujeme své kořeny a hodnoty. A v duši jakousi vandrovnickou knížku, kterou plníme razítky zážitků a poznání. I v tom nejvyšším věku by měla mít prázdné stránky a sny o tom, kam ještě půjdeme. Třeba o berlích.

Soulad vnitřku a vnějšku

Nikdo nemá šanci se dokonale poznat, ale každý by měl dobře znát své pravé jádro. A dávat ho najevo, aby i druzí věděli, s kým mají tu čest, a mohli podle toho jednat. Jen díky pevnému středu ustojíme všechny otřesy, které nás potkají.

Švýcarská psycholožka a analytička Verena Kast píše v knize Jak být sám sebou – Pocit vlastní hodnoty a zkušenost identity, že se neobejdeme bez schopnosti plynule žít svůj příběh a umět ho rozmotat i v situacích, kdy se zašmodrchá. Důležitá je také soudržnost naší osobnosti a rolí, těla, duše, vztahů, spirituality, snů, fantazií a přání. Všechny uvedené věci se totiž během života mění – často úplně zgruntu.

Identitu tvoří jak naše vnitřní (psychologické), tak vnější (sociální) procesy. Jsou‑li v souladu a druzí nás vidí takové, jakými se cítíme být, je to krása! Pokud život plyne bez velkých otřesů, nové zkušenosti přinášejí dobrý pocit vlastní hodnoty, sebedůvěru a přijetí. Jsme takoví, jací jsme si přáli být, dosahujeme svých cílů a snů…

Verena Kast považuje pocit vlastní hodnoty za primární emoci. Jsme‑li sami sobě zdrojem potěšení a zdravé hrdosti, cítíme se dobře a naopak. Pocit vlastní hodnoty vyvěrá ze všech našich zkušeností. V životních krizích ho často ztrácíme a obviňujeme se z toho, co se nám přihodilo. Ne nadarmo je špatný pocit vlastní hodnoty jedním z hlavních signálů deprese. Významným projevem špatné sebehodnoty je také extrémní stud.

Tělo není vším

Základem naší existence je tělo. Porušení tělesných funkcí znamená vždy obrovský zásah do identity, zejména u tak dramatických změn, jako je například náhlý přerod vrcholového sportovce ve vozíčkáře. Ale bez ohledu na zásahy zvenčí se tělo neustále vyvíjí. Kdo však odvíjí sebepojetí pouze od půvabu a kondice, je trochu v pasti, protože stárnutí a nemoc v kultu mládí a krásy způsobují stres ze ztráty. S tělem úzce souvisí i sexualita a není divu, že sexuální zájem druhých je pro mnoho lidí velkým sebepotvrzením, mnohdy vedoucím až k závislosti.

Identitu utvářejí také hodnoty, které vyznáváme. Žijeme‑li s nimi v souladu a máme dostatek pozitivních vztahů s podobně smýšlejícími lidmi, pocit naší sebehodnoty stoupá. Neobejdeme se ani bez určité porce fantazie. Díky ní vytváříme ideální představu sebe i způsoby, jak by nás okolí mohlo vnímat jako hodnotné lidi, aniž bychom museli popřít vlastní přirozenost. S fantazií souvisí také kreativita. Nemusíme být tvůrci uměleckých děl, ale dokážeme‑li k životu přistupovat tvořivě a posunovat svoje hranice, sami sebe si více vážíme.

Stejně důležité pro identitu jsou sociální vztahy, práce a výkon. Práce je zdrojem financí a tolik potřebného uznání, které je základní potravou pocitu vlastní hodnoty. Člověk jako sociální bytost se totiž bez uznání neobejde. Není tedy divu, že u mnoha lidí práce získá takovou důležitost, že utlačuje další životní oblasti. Jenže identita postavená jen na tomto zdroji je velice křehká.

A zase to dětství!

Lidé se stabilním sebepřijetím a relativně pozitivním obrazem vlastní osoby vědí o svých slabinách, jsou otevření a dobře přijímají kritiku. Bývají uvolnění, spokojení a hrdí, věří sobě, druhým i životu. Ideální je, pokud tento pocit zažijeme už v raném dětství od rodičů.

Tehdy se totiž vytváří i základní citová vazba ke světu a životu a je dobré, když je pevná a spolehlivá. Podle německého psychologa Erika Eriksona je prvním tématem identity bazální důvěra či nedůvěra, podle toho, jak je dítě v rodině přijímáno. Naštěstí se hodně dá změnit v průběhu života psychoterapií, ale také narušit dalšími nepříznivými vývojovými fázemi.

Sociální učení a rozvoj identity probíhají za pomoci imitace a identifikace s našimi vzory. Z touhy po přijetí se pak někdy zrodí identita falešná. Člověk není tím, kým by chtěl být, ale tím, kým ho chtěli mít druzí – zejména rodiče. Často si toho ani není vědom.

Možná si také při pohledu zpět uvědomíte, kolik dogmat z původní rodiny jste už cestou odložili. Už když jsem vcházela do dospělosti, bylo mi jasné, že každodenní mytí bot a vytírání předsíně do repertoáru nepřevezmu. Dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomila, že ani pečení šestnácti druhů vánočního cukroví a kompletní gruntování dvakrát ročně včetně přeskládání všech skříní a knihoven k mé identitě nepatří. Ani pocit, že musím každému vyhovět a držet se všech tradic. Nejvýznamnější bylo nepříjemné poznání, že víc než submisivní trpělivá maminka jsem povahou panovačný vzteklý tatínek.

Ostatně s falešnou identitou souvisí i identita odvozená, kdy si člověk raději nechá přepsat své já člověkem, na němž je závislý. Na podobném principu fungují sekty. Ale i v milostných vztazích někdy přijdeme na to, že se chováme v rozporu s naším skutečným Já jen proto, abychom získali lásku. Pro takové lidi je rozpad vztahu o to bolestnější, že ztratili nejen partnera, ale i sami sebe. Brzy hledají další formu, která by jim dala tvar.

Osobnost jako lego

Identita je celoživotní práce, jen každá fáze života má svá specifická zadání. Erik Erikson ji nepovažuje za jakousi slitinu, ale spíš za skládačku určitých částí. V jedné z nich může člověk zažívat spokojenost – třeba v partnerství, ale pracovní identitu může mít v neuspokojivém stavu. Nejlépe se daří lidem, kteří umějí své více či méně úspěšné oblasti identity navzájem vyvažovat a přijímat se takoví, jací jsou.

(Pokud by vás kniha lákala, neodpustím si malé varování. Není to lehké čtení. Třeba předchozí větu autorka formuluje slovy: Nejvíce identičtí sami se sebou jsou ti, kteří jsou schopni disonantní aspekty identity organizovat skutečně konsonantně, kteří pro sebe vždy umí najít společenské rezonanční rámce.)

Zkrátka, když se nám někde nedaří, je dobré zaměřit se více na to, co nám jde, a pochválit se za to. Zbavit se nerealistických očekávání a umět se přizpůsobit běhu času. Někdy krizi identity může zabránit i schopnost včas odejít ať už ze vztahu, z práce či z určité role.