Krize důvěry

Důvěra je něco, co se lehce ztrácí, ale těžko nabývá zpět. Důvěru si nejde vyhádat, nepomohou argumenty, domlouvání, obhajování se, vyhrožování… Nemáte na ni právo ani nárok (protože nic takového jako právo na odpuštění neexistuje). Odpuštění, stejně tak jako důvěra, jsou dary – druhý vám je musí (znovu) dát a je jen na něm, jestli to udělá a kdy.

Navíc jsou to dary, o které žádáme poté, co jsme druhému ublížili. Někoho jsme zranili a teď po něm chceme velkorysost. Chceme, aby kvůli nám – sám ještě bolavý – znovu riskoval, protože odpustit znamená znovu se otevřít a znovu se druhému vydat v plen. To není zrovna skromné přání a je dobré si to uvědomit.

Ne každý člověk to v takové chvíli udělat zvládne, a ne každý to udělat chce. Někdy je na vině zraněné srdce, někdy zraněná ješitnost, nejčastěji kus obojího.

Zraněné srdce potřebuje čas. Emoční zranění se nezahojí jen tak, lusknutím prstů. A dokud je takové citové zranění od nejbližší osoby živé, je blízkost synonymem bolesti. Proto se dotyčný brání a uzavírá se – před vámi i před bolestí, protože v tu chvíli je to jedno a totéž.

Jak zahojit zranění

Pokud chcete napomoci obnovení blízkosti, zkuste partnerovi pomoci nést jeho bolest a dát mu čas. Bolest mu můžete pomoci nést tak, že ho o ní necháte mluvit a že tu budete pro něj, pro jeho bolest, a ne pro vaši obhajobu. Nabídněte mu porozumění, ne vysvětlení. Cílem nechť je pomoci jemu k zahojení, nikoliv sobě k odpuštění a konci této pro vás nepříjemné životní epizody.

Nikomu se o bolesti druhého neposlouchá lehce, o to hůř, pokud tu bolest sám způsobil. Je obtížné čelit pocitům viny a výčitkám svědomí – tomu by se rád vyhnul skoro každý. Ale cesta ven z krize důvěry není pohodlná ani pro jednoho, tak je to vlastně fér. Můžete to brát třeba jako své osobní pokání a přistoupit k tomu s pokorou, pak to bude fungovat.

Mimoto, pokud nasloucháte a snažíte se porozumět pocitům svého partnera opravdu poctivě, začnete být schopná rozlišit, za jakou bolest (spolu)odpovídáte a která už je jen jeho. To vám pomůže nebrat si víc odpovědnosti, než vám náleží. A to je důležité, protože ve hře naneštěstí nebývají jen zraněné city, ale i výše zmíněná zraněná ješitnost.

Na rozdíl od zraněných citů, které se chtějí zahojit, mají‑li možnost a podmínky, zraněná ješitnost chce zůstat zraněná, protože jí tento stav vlastně vyhovuje. Když naše ješitnost přetaví bolest v ukřivděnost, může se na ní přiživovat. Buď získá mimořádnou pozornost a soucitné zacházení v roli oběti, nebo dobrý důvod cítit se morálně nadřazeně v roli soudce. Nejčastěji pak volně přechází mezi oběma těmito polohami.

Neumím na dálku posoudit, nakolik je váš muž zraněný a nakolik ukřivděný. Každý z nás je ale minimálně trochu ješitný, co si budeme namlouvat. Proto je obtížné svodům ukřivděnosti odolat. Kdo by si rád znovu nenačechral ego, zvlášť když krátce předtím dostalo studenou sprchu? A myslím, že nelze nikomu vyčítat, pokud ukřivděnosti na krátký čas propadne. Ale je nutné říct, že je to past. Past, do které člověk chytí sám sebe. Ukřivděnost je návyková.

Nejlepší protilátkou na ukřivděnost je soucit. Ale obrat od sebelítosti k soucitu je niterný akt, k tomu vás nikdo přimět nemůže, to musíte chtít udělat. Sebelítost je selektivní – člověk díky ní vnímá jen svoje utrpení. Soucit selektivní není. Soucítit znamená uvědomovat si, že všichni se něčím trápíme, chybujeme, tápeme… a že se od sebe až tak nelišíme a sdílíme podobné osudy. Soucit vás k druhému přibližuje, sebelítost vás od něj vzdaluje.

Naučit vás, jak nelitovat sebe ani druhé, ale jak se sebou i s druhými soucítit, je nad rámec možností tohoto článku. Ale když zadáte do vyhledávače slovo soucit, vyskočí vám tam řada relevantních zdrojů, které vám mohou poskytnout užitečné inspirace a kousky know‑how. Zkuste se jimi probrat. Soucit je mocný nástroj léčení – jak bolestí (vaše soucítění s ním), tak křivd (jeho soucítění s vámi) – a může vám oběma pomoci znovu nabýt ztracenou blízkost.