Křičím na děti

Děkuji, Mio, za váš dotaz. Podobné stesky slýchám od rodičů často a myslím, že stojí za zamyšlení. Nepíšete, co konkrétně je příčinou vašeho křiku, zda je to nepřístojné chování dětí či drobnosti, jež se zkrátka stávají. Většinou to bývá někde mezi tím.

Děti provedou něco, co by nemusely: jsou vzteklé či se spolu hádají, což je nehezké a nepříjemné, ale v zásadě nic, co bychom nemohli zvládnout v klidu. Často se nám stává, že křičíme, když dítě například:

• křičí, řve, vzteká se,
• je agresivní: bije sourozence, ničí hračky…,
• zlobí s jídlem, hází je na zem, říká o něm, že je fuj, hnusný a podobně,
• lže,
• je nevděčné,
• odmítá poslechnout, ignoruje nás…

Deset podobných incidentů jsme zvládli jako příkladné mámy či tátové s klidem, možná i s grácií. Jenže tohle je pojedenácté, my jsme už unavení, přetažení, frustrovaní, a tak prostě bouchneme. Spíše než příčinou je dětské chování spouštěčem našeho křiku, pověstnou poslední kapkou.

Někdy může být užitečné, když si uvědomíme, co je skutečnou příčinou našeho křiku, z čeho pramení naše podrážděnost. Jsme unavení? Ve stresu či pod tlakem? Bojíme se něčeho? Připomněla se nám nějaká citlivá, bolavá událost z minulosti? Dotklo se dítě našich hodnot? Jsme naštvaní na někoho jiného?

Lék i jed

Křik je ve výchově účinný prostředek. Když se potomek řítí do silnice, když si děti ošklivě ubližují, když se děje něco opravdu špatného, co nelze zastavit jinak, zafunguje náš křik jako rázná stopka. Skvělé, že ji máme! Opravdu. Křik je moc fajn.

Problém je, že ho ve výchově často zneužíváme. Z nedostatku energie či invence volíme silný kalibr – něco, co funguje takřka zázračně. Jenže takto svůj žolík čerpáme v situacích, které by šly řešit jinak. Když často křičíme, děti buď otupí a křik přestává fungovat, anebo musíme přitvrdit: křičíme hlasitěji, déle, volíme silnější slova. První varianta je špatná, druhá ještě horší.

Mezi lékem a jedem je rozdíl často jen v dávce. Lékem je křik v případech, kdy ho užijeme výjimečně, v situacích, jež vyžadují naše rázné ne, ať už v ochraně života či zdraví našeho dítěte, nebo někoho jiného. Jedem je, když rodiče křičí často ošklivé a zraňující věci. Když se posléze omluvíme, je to fajn, ale zranění dětí tak nelze vymazat; omluva funguje spíš jako pofoukání bolavého místa, jako náplast. Malou ránu ošetří, ale na velkou zdaleka nestačí.

Ošklivý křik zraňuje podobně jako facky, někdy i hůř. Jedna má klientka byla ještě jako dospělá z matčina křiku tak zoufalá, že aby ho vydržela, zarývala si nehty do kůže. Fyzická bolest jí pomáhala křik a v něm obsaženou zlobu snést. Nepřekvapí, že děti, na které rodiče často křičí, se častěji sebepoškozují, častěji trpí úzkostmi či depresemi.

Jak to zařídit jinak

„Muž má taky dost netrpělivou povahu a k tomu se kluci v jednom kuse hádají, a tak je to u nás doma jako v Itálii,“ pokračuje Mia. „Kromě toho máme mezi sebou myslím všichni moc hezký vztah. Děti se mají rády (kromě těch momentů, kdy by se kluci nejraději zabili), my s mužem systematicky během let na vztahu pracujeme, dost se hádáme, ale hádky vnímám jako spíše plodné a většinou se nesnažíme slovně si ublížit, jen to nedokážeme říct v klidu. Dětem se hodně věnujeme, každý den s nimi trávíme čas, myslím, že je dost chválíme a vyjadřujeme jim náklonnost. Často se spolu smějeme, vlastně každý den, stejně jako ten křik. Když se dětí ptám, jak vnímají, že se u nás křičí, vždy mi odpoví, že je to vlastně ok. Mě to však trápí, nechci na děti křičet.“

Není důvod se obávat, že by křik v Miině rodině děti poškozoval. Zároveň je však pravděpodobné, že některé či většinu situací, v nichž se křičí, by šlo zvládat v klidu a atmosféra doma by pak mohla být klidnější a příjemnější.

Vaši touhu nekřičet, Mio, chápu. V první řadě mám ovšem potřebu zmírnit vaše výčitky a nenávist k sobě samé, o níž v souvislosti se svým křikem píšete. Taková emoce vás uvádí do silné nepohody, jež pak může vést k tomu, že přes veškerou svou snahu nakonec zase bouchnete. Zkuste mít pro sebe pochopení, být sama k sobě laskavější, odpustit si, že jste na děti zvýšila hlas.

A také naslouchejte svým pocitům, vnímejte své emoce. Pokud cítíte, že se vám chování (některého z) dětí nelíbí, reagujte na tuto svou nespokojenost. Když se snažíme chovat mile a vlídně navzdory negativním emocím, mají tyto emoce tendenci sílit, až nakonec prolomí naši vůli. A pak „bouchneme“, křičíme.

A proto reagujte na své emoce dříve. Pokud se vám nelíbí chování dětí, řekněte jim o tom. To má dvojí efekt: jednak v sobě své emoce nezadržujete, a pak mají děti možnost na vaše sdělení reagovat — s chováním, jež vám vadí, přestat, nepřilévat již olej do ohně.

Dejte si chviličku

Když se stane, že prevence selhala a ve vás vzkypěl hněv, který vás vede ke křiku, zkuste s vyjádřením svých emocí naopak trochu počkat. Ne, že byste své emoce popírala či odmítala, jen si dejte chvilku času. Není to snadné, ale vyplácí se to. Pomáhá opustit prostor – stačí kousek, třeba poodejít do vedlejší místnosti.

Otevřete na sebe okno, umyjte si obličej chladnou vodou, choďte, vnímejte své tělo. Možná pak řeknete to samé, ale mírnějšími slovy, příjemnějším tónem, nižší hlasitostí. Máte‑li prchlivou povahu a opakovaně se vám stává, že co řeknete nebo zakřičíte, si o minutu později trpce vyčítáte, může být takové odložení reakce velmi užitečné.

Zkuste namísto zvyšování intenzity hlasu komunikovat svůj požadavek i jinými smyslovými kanály. Chcete‑li, aby se děti třeba oblékaly, pak jim vedle slov oblečení také ukažte, případně dejte do ruky. Podívejte se jim přitom do očí a nechte si od nich zopakovat, co mají udělat.

Vedle sluchu tak zapojíte do sdělení též zrak či hmat a působnost svých slov zvýšíte jinak než hlasitostí. A pokud přece potřebujete zapůsobit intenzitou zvuku, zkuste opravdu jen zvýšit hlas: mluvit hlasitěji a důrazněji, ale nekřičet.

Jste spokojení?

Vedle „technického“ řešení křiku – jak komunikovat a co dělat – je tu však ještě poměrně zásadní otázka životní spokojenosti. Nemyslím, že by šlo o Miin případ, ale v psaní o křiku na děti nelze pominout skutečnost, že nespokojení rodiče křičí na své děti výrazně víc než rodiče spokojení.

U spousty matek i otců, kteří se za mnou se svým křikem chodí radit, shledáváme zásadní nespokojenost s tím, jak žijí, jak tráví své dny, co mohou a nemohou, musejí a nesmějí. Často jde o nespokojenost s „odevzdáním se“ dítěti či nespokojenost s tím, kde, s kým a jak trávím své dny. Bývá dobré zamyslet se, zda a jak by bylo možné svou životní situaci změnit, aby byla více vyhovující, či jak by bylo možné přijmout to, co je.

Občas nastane den, kdy se to na jednoho prostě navalí. Mladšímu rostou zuby, starší se od rána už poosmé vzteká, máma má před menstruací a v noci skoro nespala… V takovou chvíli bývá fajn, když má koho požádat o pomoc a když se nestydí si o ni říci. Požádat muže, povolat babičku, kamarádku nebo sousedy a jít se sama projít či vypakovat všechny ven a naložit se do vany. Vyplakat se, zdřímnout si, zavolat nějaké blízké duši a vypovídat se…

Slovo může bolet víc než rána bičem, říká se. A nemusí to být v hlasitosti. Naše slova na děti působí, i když jsou pronesena normálně či dokonce tiše. I když nebyla adresována jejich uším. I když je dítě okatě ignorovalo, či dokonce výslovně odmítlo. Všímejme si, co, kdy, proč a jak dětem sdělujeme. Když se nám daří nekřičet a nezraňovat, bývá to ku prospěchu celé rodiny.