Krása mě rozčiluje, happy lidi …

Bílý strop, propocená deka, zmačkaný polštář, hrnek s čajem na nočním stolku. Zvednout jej a napít se je nadlidský úkol, natož vstát. Už tři hodiny se přemlouvá, aby se vykopala z postele. Není to nechuť ani lenost, co ji nutí zůstat v poloze na zádech a počítat praskliny na stropě.

Je to deprese. Nemoc na sedm písmen, která Vás změní v trosku, živoucí mrtvolu. Venku je krásně, sluníčko se dere do oken, ale ona to nevnímá. Ještě včera měla pocit, že se přece jen něco dá dělat. Za několik hodin je zpět v letargii, která je sebezničující. Opět stráví v posteli celý den a večer se jí prohloubí výčitky svědomí, že nedokázala ani to nejmenší, vstát.

Už jí snad ani nevadí, že by močila do matrace. Nic už nemá smysl. Přichází sestra s léky, nutí jí vstát, učesat se, dojít na toaletu. Nemá sílu jí odporovat, ale ani se pohnout. Bere od sestry bílou tabletku, která jí snad pomůže přežít tento den. Usne. Není lepší usnout napořád? Byl by konec tomu trápení. Sebe i okolí. Copak to je život? Přežívat minutu po minutě, trpět víc než zvíře, a tak strašně se nenávidět.

Nebýt

Co se to v mozku stane, že je člověku všechno jedno, nic ho netěší? Naopak krása kolem ho rozčiluje, happy lidi jej ničí. Jejich optimismus. Přímo ji to sere. Být jiný než ostatní se nenosí. Musíš být šťastná, vždyť všechno máš! Rodiče, přátele, střechu nad hlavou, práci. To je málo? Není, ví to. Je si toho vědoma, a o to víc ji ničí, že to nedokáže vidět. A čím více jí okolí předhazuje, aby se vzpamatovala, a poklepávají ji přitom na rameno, tím víc je jí ze sebe samé na blití.

Není nic, žádná pozitiva. Jen prázdná duše. Na hruď jako by jí položili balvan a každý nádech a výdech je nesnesitelně vyčerpávající. Co přestat dýchat úplně? Kulka, prášky, skok z mostu? Co bolí nejméně a je nejrychlejším řešením? Považuje se za normální přemýšlet celý den o tom, jak si vzít život? Skončit to, nebýt?

Všichni okolo se naopak snaží a hecují, aby ten život prožili na plný pecky. Zařadit sebe do top životního žebříčku. Lukrativní zaměstnání, společenské uznání, velká rodina, bezproblémové děti – premianti, baráček, dovolená u moře, chatička, autíčko, bazének, obdiv, úcta, sláva, absence celulitidy, IQ 140, neprdět, nekrkat, usmívat se, chápat, tolerovat, být ku pomoci, neodmítat, poslouchat, nevztekat se, nebrečet, družit se. Tralala..... Život přece není soutěž, kdo vejš, dál, úspěšnějc.

Přijde jí, že se prostě neumí zařadit. Vždycky měla problém se někam vůbec zařadit. Přišlo jí, že vyčnívala už ve škole, v pubertě, ve vztahu. A nebylo to těmi 176 centimetry. Občas jí lidé okolo přišli jako bytosti z jiné planety. Jak to mají v životě hezky uspořádaný, uhlazený, takový, jako by to mělo být. Ani chlapi s ní nevydrželi. Nesplňuje nároky pečující, obdivující, rozmazlující partnerky. Ona to prostě neumí. To ji hází do deprese? Možná, neví.

Přednáška 24. října 2024