Krása celého člověka
Abychom se navzájem mohli přijmout v naší nedokonalosti, musíme být ochotní ji ukázat.
Na první pohled je dokonalost to, co milujeme. Milujeme šarm, trefné průpovídky, příjemný vzhled. A nedokonalost je to, co nám přináší odmítnutí – naše nevrlost, akné, mezery ve vzdělání. Snažíme se být dokonalí, abychom si vysloužili lásku a přijetí. Ale co když nám lásku přinese zranitelná nedokonalost spíše než bezchybnost? Jako prchlivý člověk mohu žádat o prominutí a může mi být odpuštěno. Jelikož spoustu věcí neumím, mohu přijmout pomoc od druhého. Pro drobný přešlap mohou druzí milosrdně přimhouřit oči. Díky tomu, že nevím všechno, mi druhý může předat své znalosti. Má‑li svět stvořitele, lidská nedokonalost je nejspíš jeho rafinovaný trik, jak přivést na svět více lásky.
Přijetí nedokonalosti druhého ruší její moc vést k odmítnutí. V jistém slova smyslu už poté vůbec nezáleží na tom, že jsme nedokonalí. V okamžiku vztahu je nedokonalost zahlazena. Pokud vlastní nedokonalost nepřijmeme my sami, může nás to paralyzovat. Když nesneseme možnost, že budeme chybovat, řekneme něco hloupého nebo uděláme špatné rozhodnutí, možná neuděláme vůbec nic a zůstaneme stát na místě.
Přijměme svoji nedokonalost jako důkaz našeho lidství. S lidstvím se nesetkáváme pouze v soucitu, kreativitě, hrdinství a dalších „výšinách“ lidskosti. Úplně stejnou měrou se lidství dotýkáme v našich „nížinách“. Když selžeme v dobrotě svých úmyslů, jednáme ze strachu nebo (ještě hůř) jsme lhostejní.
Můžeme se snažit spíše o tu první polaritu, ale přiznejme, že lidské jsou obě. A když v nějaké situaci převáží ta stinnější část, stále to ještě neznamená, že nejsem dobrý člověk. Snad platí totéž, co ve škole – spíše než umět perfektně velkou násobilku je důležitější ochota se ji učit.
Chci tě vidět celého
Jsme přece jen lidé. Se svými omezeními a slabostmi. A když v některém okamžiku nedokážeme být dobří lidé, často to bývá proto, že si nosíme svá vlastní zranění, jsme pod tlakem, nebo je toho všeho na nás moc. Odpusťme si. Nejsme ve svých slabostech sami.
Každý má v zaprášené vitríně kdesi hluboko ve sklepě výstavku činů, na které není zrovna dvakrát hrdý. Když nám druhý člověk odpustí a když odpustíme sami sobě, v jistém slova smyslu se tím mění nezměnitelná minulost. Protože ta přece existuje jen v našich myšlenkách a pocitech. Když se rozplyne hořkost, zahojí se i to, co bylo.
Přesto je zapotřebí dobře rozlišovat. Přijetí nedokonalosti by se nemělo stát výmluvou a ospravedlněním, proč nepřekonávat sám sebe. Rozhodnout se pro drobnou, všednodenní krutost s tím, že jsem přece nedokonalý, je zneužitím vlastních možností. Když přijmeme svoji nedokonalost, neznamená to, že přestaneme usilovat o to být dobrými lidmi.
Na nedokonalost se můžeme dívat ještě jinak. Přijměme svoji nedokonalost jako dar určený k překonání. Když pomůžeme někomu navzdory naší nechuti a únavě, milujeme víc, než kdyby nás pomoc nestála žádné úsilí. Když se rozhodneme spolknout jedovatou poznámku, dáme tím druhému větší dárek, než kdybychom byli laskaví automaticky. Vzpomeňme si: nedokonalost je jenom trik, jak na svět přivést lásku.
Vztahy obvykle začínají tím, že je nám s někým příjemně. Umíme se spolu bavit, máme jeden v druhém oporu, být pohromadě nám přináší dobré pocity. To je přirozené a v pořádku. Ale není od věci si přát, abychom postupem času byli milováni také v naší slabosti, nemohoucnosti a chybách. Skutečnou lásku totiž zažijeme tam, kde nám z rukou vypadnou všechny způsoby, jak si ji zasloužit.
Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..