Kousek dobra

Dávat a nacházet dobro

Tito lidé něco hledají a ještě neví co. Opravdu se ztratili, jejich myšlenky, prožitky a emoce je zahltily. Všechno to přemýšlení o svém těle, potřebách, vzpomínkách, souvislostech. Jsou zahlceni sebou, častokrát uzamčeni s pocitem, že nikdo nedokáže porozumět tomu, co se v nich odehrává. Protože už jsou nějak daleko, ve svém vnitřním pohledu na sebe samotné.

V jeden moment, v tu pravou chvíli potřebují pohlédnout do světa. S myšlenkami, s nimiž se pojí jméno Viktora Emila Frankla:

• Co mohu druhým a světu nabídnout? Co můžu udělat? Jak mohu přispět?
• Jaký dám svému životu smysl? V čem udělám kus dobra?
• Kde jsem k užitku? Kde jsem tu pro svět či pro druhé?
• Kde můžu odhlédnout od svého trápení, od své bolesti, od svého smutku a hledět do tváře druhého?
• Kde můžu být v kontaktu se světem okolo sebe?
• Kde je mé místo? Jak mohu vystoupit ze své bubliny?

Jsou to těžké otázky, na které je vskutku potřeba správná doba. Zcela jistě to nejsou začátky terapie, spíše naopak. Častěji takové tázání přichází po mnoha letech práce na sobě. Po období intenzivního hledání, přemýšlení, náhledu a pochopení v jednu chvíli dostaneme záhadný impuls od sebe samého: To stačí. Už bylo dost přemítání, potřebuji hledět jinam…

Skutečnost, že zaměříme pozornost na něco, co přesahuje náš vlastní příběh, přináší dobro do našeho vlastního života. Dáváme svoji pozornost někomu jinému. Zapomínáme na sebe a otevíráme se druhým. To, že tu pro ně dokážeme být, naslouchat, sdílet, léčí stejně tak i nás samotné. Dobročinnost či altruismus je velmi účinný protektivní faktor našeho psychického zdraví. Péčí o druhé pečujeme sami o sebe, a to enormně.

Na skupinové terapii se setkávám s nádherným dějem. Klienti, kteří přicházejí poprvé, mnohdy mlčí. Jsou uvnitř sebe, zamčeni ve své bublině. Pak se ale stane, že dokážou být podporou pro druhé. Někoho povzbudí, podpoří, ocení. Už jen to jim dělá lépe. Ujišťují se. Upevňují své místo ve vztahu. Hřeje je ocenění druhých, poděkování za pomoc.

Zažijí pocit, že jsou důležitou součástí skupiny. Že jsou potřeba. Že mohou být pro někoho podporou. Že někdo z jejich přítomnosti, slov, útěchy, soucitu, z jejich kontaktu těží. A to léčí je samotné. To přispívá k jejich odhodlání mluvit i o sobě. Jejich činy a slova někomu pomáhají.

Cesta začíná tady

Pojďme ještě na moment zpět do našich životů. Do chvil, kdy otáčíme zrak dovnitř sebe, ustrneme ve svých bolestných trápivých myšlenkách. Paul Watzlawick v knize Úvod do neštěstí píše o samonaštvávacích strategiích. O myšlenkách, které nás drží a podporují v přesvědčení, že náš svět i život je trpké místo. Píše o pohledu, který si můžeme zvolit. O přístupu, který v sobě můžeme pěstovat a hýčkat: v dobrém i špatném.

Viktor Frankl i Paul Watzlawick, byť každý z nich je představitelem zcela jiného terapeutického směru, mají něco společného. Zdůrazňují, že máme volbu, jak sami se sebou, svým příběhem, štěstím i neštěstím naložíme. V čem, v kom, v jakém úkolu zahlédneme naději. Kde chceme přispět, kde toužíme být a jak se na věci dívat.

Ve své pracovně i na psychiatrickém oddělení se setkávám s těžkými příběhy, které – jak se zdá – často nemají šťastný konec. Mnohdy to vypadá, že je životní situace neřešitelná, že ono uvíznutí je trvalé, neměnné a bolavé. Někdy se ale mohou otevřít zcela nečekaně jiné dveře, které vedou k druhým. Ke světu, lidem, zvířatům, přírodě. Ke smyslu, který leží někde před námi.

Každému, kdo uvnitř sebe s něčím zápolí, bych přála alespoň kapku dobra, které může předat dál – a pak je i sám prožít. Dobra, které může být zdrojem naděje, sounáležitosti, blízkosti a někdy i přijetí. Toto dobro mnohdy pramení z okamžiků, ve kterých cítíme propojení s něčím nebo někým. Je to dobro, které můžeme udělat pro druhé a stejně tak i pro sebe samotné.