Kotva přítomnosti
Jak jsem se naučila zastavit negativní myšlenky i chuť na čokoládu.
Musím se přiznat, že všímavost neboli mindfulness to se mnou neměla lehké. Poté, co jsem po revoluci naletěla na kdejakou ptákovinu slibující duševní vyrovnanost, dávám si na všechny další zázračné nabídky majzla. Jakmile na mě začne z časopisů či internetu vyskakovat nějaká novinka, hledím na ni s velkou nedůvěrou zejména jako na zdroj příjmů jejích proroků. Z usilovného pozitivního myšlení podle Louisy Hay se mi kdysi rozjela deprese a ze synchronicit Celestinského proroctví pro změnu úzkosti. Další nálož psychických otřesů nemám zapotřebí! Mindfulness jsem takto zamázla asi před osmi lety. Jenže ona si mě evidentně oblíbila a vykukovala na mě snad i z návodu k pračce.
Když zjistila, že ji prostě ignoruju, vybafla na mě s nabídkou redigovat knihu Františka Lomského Mindfulness: Co vám ještě neřekli. Proboha, co by nám za ty roky ještě neřekli, zavrčela jsem, ale autor působil sympaticky a kvalitně napsaný rukopis lákavě. Tak proč ne? Během redigování knihy jsem zjistila, že všímavost není žádný moderní vynález.
Jen jsme si zase něco vytáhli a přizpůsobili z buddhismu. A ten má mé sympatie od pradávna. Vyzkoušela jsem opatrně nějaká cvičení a zjistila, že mi překvapivě fungují. Navzdory tomu, že jsem nepoučitelné AŽ‑PAKo ženoucí se pořád za nějakými cíli a chimérami, mě vlastně bavilo se na chvilku zastavit a nikam nefrčet. A s letitým cvičením jógy – samozřejmě dynamičtější varianty zvané vinjása – jde mindfulness pěkně dohromady.
Na křtu knížky jsem posléze potkala samé milé, vyrovnané lidi, což bylo také inspirací k tomu, abych se na metodu ukáznění splašené mysli přece jen zaměřila. Nabídku zúčastnit se osmitýdenního kurzu mindfulness jsem bez váhání přivítala a nelituju.
Překvapivě jsem zvládla i zdánlivě nudnou meditaci s rozinkou, aniž bych vylítla z kůže. Pro ty, kdo neznají – meditující člověk rozinku před snědením asi patnáct minut zkoumá všemi smysly. Ani pak ji jen tak neslupne, ale povaluje na jazyku, zlehka nakusuje a ochutnává… Trochu jiný přístup než moje bezmyšlenkovité bagrování jídla u počítače.
Taková banalita!
Jedna z mých kamarádek má žití tady a teď zakódované tak hluboko, že se dokázala plně soustředit na přítomný okamžik tvorby i ve chvíli, kdy nám kanceláří rok otřásaly sbíječky. Proboha, jak může někdo takovou banalitu vyučovat, rozhořčovala se.
Oponovala jsem, že její vyjádření má asi takovou logiku jako úžas nad tím, že terapeuti na spinální jednotce vyučují chůzi. Většina středoevropské populace totiž schopnost být tady a teď ztratila už v dětství! Absence soustředění na přítomnost je určitě v podhoubí mnoha psychických poruch včetně vyhoření.
Nevím jak vy, ale já většinu života žiju rozkročená mezi minulostí a budoucností. Přítomnost mi protéká mezi prsty kontaminovaná nářky nad minulostí a hrůzostrašnými náčrty budoucnosti. K tomu, abych probděla několik nocí, mi stačí představa, že musím poprvé v životě vytvořit daňové přiznání on‑line a poslat ho datovou schránkou.
Přitom bych se mohla kochat vůní čerstvě povlečené postele, tím, že sousedi ve dvě hodiny ráno už konečně přestali dusat, že déšť poeticky bubnuje na parapety… Představa, že bych si dokázala okamžik ulehnutí ke spánku vychutnávat podobně naplno jako tu meditační rozinku, mi pořád připadá jako zázrak.
Splašená hlava
Přítomnost si podle knihy Mindfulness lze představit jako nekonečnou, stále přítomnou bílou plochu, na kterou promítáme své zkušenosti, myšlenky, emoce i tělesné vjemy. Po určité době praxe si člověk uvědomí, že i jeho plány a vzpomínky probíhají právě teď.
Ano, právě teď ležím v čistě povlečené posteli vonící levandulovou škrobenkou, nostalgicky vzpomínám na první jednoduchý formulář daňového přiznání před třiceti lety a děsím se molocha státem vnucené datové schránky. To je moje tady a teď.
Mohla bych si říkat, že mi je celá mindfulness k ničemu, že něco dělám blbě, ale podle lektora překvapivě nikoli. Konečně si totiž bděle všímám toho, co se mi ve splašené hlavě honí, vlastně tedy dobře vnímám přítomný okamžik.
To je přesně ten důvod, proč se mindfulness praktikuje. Ne aby vám bylo vždycky fajn, ale abyste viděli skutečnost takovou, jaká je, píše František Lomský ve své knize. Paradoxně právě to vám umožní být v pohodě hlavně sami se sebou.
Nehodnotit a nepeskovat se!
A je tu další úkol, naučit se přítomný okamžik nehodnotit a nepeskovat se za jeho prožívání. Na uklidnění mysli a hluboké uvolnění si budu muset ještě počkat, ale nebylo to s běháním taky podobné? Jak dlouho trvalo, než jsem uběhla kilometr v kuse? A kolikrát jsem se musela otráveně dokopat k akci, než mě přestalo všechno bolet a začalo mě to aspoň trošičku bavit?
Pokud se člověk do mindfulness pustí s cílem být pořád v pohodě a nenechat se ničím vytočit, je na omylu. Jediné, čeho tím může dosáhnout, je nezdravé odpojení se nejen od vlastních emocí, ale i od prožívání ostatních. A z násilného potlačování rozdováděných myšlenek chytne leda bolehlav.
Cílem mindfulness je vidět svět v realistických barvách a naučit se na něj vhodně reagovat. Třeba zachytit destruktivní a zlobné myšlenky v zárodku a nevystavět z nich během chvilky takzvaný samonasírací příběh. Protože budoucnost tvoříme právě tím, jakým myšlenkám a činům dáváme v přítomném okamžiku přednost. Jak prosté!
Známým propagátorem mindfulness je Jon Kabat‑Zinn, zakladatel a ředitel Kliniky pro redukci stresu při Massachusettské univerzitě. Techniku mindfulness a její vliv na zdraví tam zkoumají přes třicet let a výzkum přináší spoustu vzrušujících objevů.
Kabat‑Zinnova útlá publikace Mindfulness pro začátečníky už byla přeložena do dvaceti jazyků a na cestu všímavosti přivedla miliony lidí po celém světě. Nabízí jemnou změnu života, který se při správném přístupu může vrátit do našich rukou, navíc se sníženou stresovou náloží. Přesně to moderní člověk potřebuje. Téměř celou dobu čtení této laskavé knížky jsem se usmívala.
Omezte autopilota
Základem kýžené změny je již zmíněné vnímání přítomnosti bez posuzování, což je – jak většina začátečníků brzy zjistí – tím nejtěžším úkolem. Laskavá pozornost k sobě bez neustálého hodnocení se může stát velkorysým postojem. Díky němu se brzy naučíme být v míru sami se sebou i s okolím.
Dalším náročným oříškem je dokázat aspoň občas vypnout autopilota, s nímž mnozí z nás proletí většinu života. V rychlém moderním světě nám automatické konání samozřejmě spoustu činností zjednoduší a urychlí, ale autopilot se pro velký úspěch cpe i tam, kde nemá co dělat. Třeba do vztahů nebo do chvil odpočinku…
Na mindfulness se dá jít dvěma směry. Každodenní praxí řízených meditací, tedy formálně, nebo ji nechat volně pronikat do každodenního života tím, že se co nejčastěji zastavíme a uvědomíme si, co děláme a prožíváme a proč.
Jádrem mindfulness je hluboké naslouchání nám samým a životu, který tak může být mnohem barevnější a dobrodružnější. Překvapivě i bez toho, abychom pod kotel přikládali nejrůznější exotické zážitky, na které musíme ve stresu vydělat.
Kotvou k přítomnému okamžiku je dech. Ten je naštěstí pod správou mozkového kmene stejně jako řada jiných důležitých tělesných funkcí. Ponechat roztržité lidské mysli činnosti tak důležité pro přežití by bylo velké riziko. To si nejlépe uvědomí lidé, kteří se letitým působením stresu propracovali až k povrchovému stresovému dýchání i v běžných neohrožujících situacích a musejí se pořád vědomě vracet k tomu, aby dech prohloubili.
Myšlenky jako bubliny
Jedním z úkolů mindfulness je schopnost přepínat z režimu dělání a usilování s jejich dopaminovými odměnami do téměř zapomenutého režimu pouhého bytí. Přes jeho zdánlivě jalové okamžiky, kdy nic neprodukujeme a podle nás ani nezažíváme, nás ženou naše očekávání.
V hlavě nám neustále probíhá myšlení, ale většinou nám chybí uvědomování si toho, co se nám v mysli honí. Často je to bouře se spoustou myšlenek, za které se stydíme nebo se na sebe kvůli nim zlobíme, případně jimi roztáčíme stres.
Autor přirovnává myšlenky k bublinám zvedajícím se ode dna hrnce s vroucí vodou. Tvrdí, že za to, co se nám líhne v hlavě, nejsme zodpovědní, ale za to, co s tím uděláme, už ano. Myšlenky nejde zastavit a potlačit, ale jde se pod ně ponořit do hlubin mysli, kde je stejně jako zhruba dvanáct metrů pod mořskou hladinou klid.
A tohle potápění mě opravdu láká. Je to úžasná představa, jak stojím v zácpě na dálnici, vědoma si toho, že i tento přítomný okamžik patří mně. Je to část života, která nenávratně mizí, a je jen na mně, jestli ji zaplním vztekáním se a strachem z toho, co bude, až někam přijedu pozdě, nebo si jen tak prostě budu vnímat dech, okolí, hudbu z rádia… Jen se to pořádně naučit!
Co jsem vyzkoušela?
U tohoto tématu se tradiční pokyn Vyzkoušejte sami nedá použít. Každého totiž může nalákat něco jiného:
- Třeba to, že díky všímavosti se dá zabrzdit i bažení po čokoládě, cigaretě, kousku uheráku, sklence vína – doplňte dle svých preferencí. A fakt to funguje.
- Nejvíc mě baví meditace body scan, kdy postupně v myšlenkách procházím celým tělem a uvědomuji si, jak se kde cítí. A děkuju mu za všechno, z čeho se už za ty roky dokázalo bez následků vysekat.
- Mnohem více věcí teď dělám vědomě a s rozmyslem. Díky tomu méně často hledám klíče, trochu méně se vytáčím, méně hodnotím…
- Dokonce občas zastavím v zárodku sebekontaminaci vlastními negativními myšlenkami (což je moje celoživotní královská disciplína)… A to teprve velmi zlehka začínám.
Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..