Konec magie

Po všem, co se stalo, jsem byla smutná a zmatená, o slovo se přihlásila i únava. V práci mě neznali, takže jsem jim nepřipadala zvláštní. Každý den jsem vstávala o dvě hodiny dřív a kousek po kousku jsem se vracela do reality, abych byla schopná nějak fungovat. Žila jsem ve dvou světech najednou.

Jak jen to šlo, vydávala jsem se na procházky s prázdnýma rukama, klíč jsem schovala v předzahrádce, nebo jsem odcházela pryč, když jsme s někým seděli ve městě u kávy. Vždycky jsem venku něco našla: pohozené srdcové eso, obrázek holubice s ratolestí, rozbitou skleněnku.

Měla jsem na stole velkou vázu a tam jsem všechny ty poklady a kamínky schraňovala. Jednou za čas jsem se vydala na procházku, vzala jsem něco s sebou a někde jsem to nechala. Jako bych se těmi kroky snažila sešít rozedraný kus drahocenné látky.

Párkrát jsem zkusila kontaktovat Tomáše. Chyběl mi a byla jsem na něj naštvaná, že se nechal ujišťovat, nutil mě k otevřeným prohlášením a sám se držel zpátky. Velmi pomalu jsem se smiřovala s poznáním, že naše setkání bylo jen letmé, že jsme o sebe křísli jako dvě koule na kulečníku a pak nás to poslalo každého jinam.

Šíleně smutná

Chodila jsem brečet na hřbitov, tam se to hodilo. Přemýšlela jsem, že možná nakonec opravdu zůstanu sama. Jednou jsem natrhala pár žlutých kvítek, uvila věneček a nechala ho tam. V té době jsem bydlela s mladičkou holčinou, moc jsme spolu nemluvily. Ale ten den mě na stole čekal dárek: kytička žlutých květů, navlas stejných.

Koncem září se mi po měsíci začaly zase zdát sny – předtím si nevědomí prosakovalo, jak jen se mu chtělo. První nezřetelný sen se odehrával v nitru skály pod Petrovem: cítila jsem ve tmě ten svůj kámen, jako by se maličko rozehřál, zčervenal a začal pulsovat.

Stav vytržení jsem zažila během toho roku ještě dvakrát, ale vždycky jen na pár dní, nikdy už to netrvalo tak dlouho. Dávala jsem si pozor, abych se nechovala divně, plnila jsem své povinnosti – jen jsem například během rutinní prezentace nezáživných dat měla pocit, že přítomným odkrývám nejhlubší smysl bytí.

Zašla jsem i k psychologovi, přece jen jsem měla obavy o své psychické zdraví. Půjčil mi knížku manželů Grofových Když se duchovní růst změní v duševní krizi. Na přelomu adolescence a rané dospělosti se překotný duchovní rozvoj může projevovat velmi podobně jako počínající schizofrenie, která často propuká v tomto životním období.

Ujištění dotyčného psychologa, že jsem nejspíš celkem v pořádku, ovšem přišlo s dodatkem „radši o tom nikde moc nevykládejte“. Naznala jsem, že moje prožívání je pro odbornou psychologii asi příliš výstřední, a vrhla jsem se na ezoteriku.

Šla jsem například na regresní terapii. Mimo jiné jsem tu zjistila, že v jednom z minulých životů jsem působila jako prostitutka. Byla jsem kus, nosila jsem podvazky, živůtky, vyčesané zrzavé vlasy… Moje babička byla mladý muž, byl do mě zamilovaný, ale nemohl si mě dovolit, užíral se žárlivostí a záští. Jednou mě přepadl a znásilnil, chtěl mě ponížit, pokořit – jenže mně se ten hrubý sex v uličce vedle hospody zalíbil.

Začala jsem ho provokovat a hecovat, ať mi ukáže, co ještě umí. No a on mi podříznul krk. Pamatuju si to překvapení, jak jsem se najednou ocitla mimo tělo. Jeho chytli, možná i odsoudili. Nevím, jestli se duše takto skutečně potkávají, nebo si jen mé vědomí vytvořilo obraz, který vystihoval někdejší pocity: tenkrát ve svých šestnácti jsem z babičky opovržení a nenávist k „těm chlapům, co si je k sobě vodím“, skutečně cítila.

Do nového roku 2002 jsem si předsevzala, že jestli to bude jediné možné řešení, jediný způsob, jak zajistit, aby má mysl a mé srdce byly věrné realitě, jsem ochotná se ještě jednou zamilovat. Jinak jsem ale prožívala spíš hořkost a nedůvěru ke světu.

V červenci jsem odjela zase na pár týdnů k našim. Byla jsem jako tlakový hrnec těsně před vybuchnutím. Poprvé jsem si s matkou otevřeně vyříkala, jak to tenkrát bylo. Řekla jsem jí, že její nařčení nebyla pravda a že mě to hodně mrzelo. Odpověděla, že to ví, a ať jí odpustím, jestli můžu. Pobrečely jsme si.

Pár dní nato jsem konečně dostala svou první dospělou pusu.

A žili šťastně…

Byl by to krásný konec, viďte. Ale není: nejsme v knížce. Pořád nesnáším pobyt v rodném domě, a tak tam jezdím co nejméně. Nezačala jsem mít ráda svoji matku. Nedorozumění jsme si sice vyjasnily, ukázalo se ale, že dlouhé roky, kdy mezi námi tenhle rozkol stál, tak snadno překročit nejde.

Poznala jsem sex a on mi ukázal svou záludnou stránku – ne hned, problémy přišly ve chvíli, kdy mi milování začalo přinášet potěšení. S rozkoší se objevovaly paralyzující pocity provinění, a tak jsem se od svého prožívání postupně odpojila. Ráda bych řekla, že mi to psychoterapie pomohla překonat.

Neodhodlala jsem se mít děti. Nebyla jsem si jistá, co by hormonální bouře provedla s mojí psychikou, a přes všechna kouzla, která mi ukázal, nevnímám život jako něco, co by nutně mělo mít pokračování. Představuju si řetěz žen, z kterého jsem vzešla, zhluboka dýchám a prociťuji, jak jim to – ať je to cokoli – zase vracím.

Svých třicet kilo mám dávno zpátky – možná se mi to zdálo jako dobrý způsob, jak zajistit, že už nikdy nebudu pobíhat po žádném městě. A jen velmi zvolna se osměluju svoje tělo rozproudit a rozhýbat. Trochu mě znepokojuje, co všechno by se tím mohlo uvést do pohybu.

Těžce jsem během let hledala rovnováhu mezi iluzí vlastní mimořádnosti a dojmem, že jsem bezcenné zrnko prachu. Pravda je někde uprostřed. Pochopila jsem, že člověk, který je vnímavý k hlubším sférám, se musí naučit říct dost, chránit své duševní hranice, aby se úplně nerozplynul. 

Dlouho mi trvalo, než jsem našla sebejistotu v činnostech, do kterých se musí člověk dát celý, jako je tvorba nebo dialog. Obavy, že druhý uteče, když to moc rozbalím, byly živé. Největší momenty uvědomění a úlevy mě potkaly při kontaktu s uměním, ať už z kterékoli strany. Tady také prožívám pocit spojení a završení. 

Příběh, který jsem tu sdílela, do velké míry patří minulosti. Souběžně s prožitky, které líčím dnes a které nesou jistý punc marnosti a nenaplnění, na vypálené půdě jen tak mimochodem vzešly zárodky jiného života. Ten je méně magický, méně dramatický a vlastně docela obyčejný. Baví mě čím dál víc.

Adéla, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.