Koncept kontinua: pro a proti

Když se psycholog začne zabývat odkazem primitivních kultur moderní civilizaci, bývá akademickou obcí šmahem odsouzen. Zřejmě proto, že šamanismus a praktiky přírodních národů si získávají nekritické zastánce mezi širokou veřejností. Nadšené stoupence si v našich zeměpisných šířkách našel i „koncept kontinua“ – výchovný model inspirovaný životem venezuelského kmene Yequanů. Zkusme ho nezaujatě posoudit a porovnat s názory moderní psychologie.

Je kočárek pro dítě vězením?

Psychoterapeutka Jean Liedloffová, která strávila s Yequany v Jižní Americe několik let, napsala již v polovině sedmdesátých let úspěšnou knihu o jejich přístupu k výchově. Tento světový bestseller se u nás objevil až před pár lety. Nicméně i zde si získal stoupence a následovatele. Autorka v knize jasně vysvětluje, jak se máme po způsobu indiánů chovat k novorozeňatům a batolatům, a výslovně tento způsob výchovy staví proti evropskému modelu. Ten totiž podle ní způsobuje asociální chování a lidskou nejistotu. Co tedy doporučuje?

V prvé řadě apeluje na bezprostřední kontakt – dítě první půlrok až osm měsíců téměř neopouštět a mít je co nejblíže vlastnímu tělu. Indiánky je nosí v šátku při všem, co dělají, ať už vaří, nosí vodu, nebo sbírají dřevo. Dítě se tak stává přirozenou součástí lidského světa a je mu stále poskytováno základní bezpečí, které pak vytvoří jeho důvěru v tento svět.

Na západní výchově Liedloffová kritizuje, že děti tráví příliš času samy v nečinnosti – v postýlkách či v kočárku, kde mají kvůli omezenému výhledu jednak málo podnětů a jednak trpí izolací. Novorozenci neumí žít jinak než v přítomnosti, a pokud momentálně matka chybí, chybí jakoby napořád. Děťátko si nedokáže říct, že máma za chvilku přijde.

Nehoupej se, spadneš

Po tomto období, tedy jakmile dítě začne lézt, Liedloffová naopak doporučuje dítě s důvěrou vypouštět do světa a nekontrolovat je při každém kroku. Popisuje, jak se u indiánů přesvědčila o obrovském pudu sebezáchovy malých batolat, kterým nikdo nebránil, aby lezla v džungli nebo si dokonce hrála s nabroušenými noži. Naši úzkostnou péči o bezpečí dítěte považuje za nešťastnou, neboť může fungovat jako sebenaplňující se proroctví: když se dítěti například dlouho opakuje, že se nemá houpat, protože spadne, tak nakonec jednou opravdu spadne.

Jak na tento přístup reaguje současná psychologie? Etolog Adolf Portmann upozorňuje, že člověk patří k zoologickému druhu, který svá mláďata nosí. Stejně tak německý profesor B. Hassenstein na základě postavení kyčlí a úchopového reflexu člověka dokazuje, že jsme přírodou předurčeni k tomu, abychom byli „nošenci“. Po statisíce let matky děti nosily, a to zřejmě na levém boku. Dítě bylo u matčina srdce, jehož rytmický tlukot je uklidňuje, bylo také u matčina prsu, který mu je zdrojem potravy.

Co nejtěsnější tělesnou blízkost matky a dítěte v raném stadiu vývoje doporučuje i německá psycholožka českého původu Jiřina Prekopová, která rozvinula terapii pevným objetím. Zdůrazňuje i jiné výhody nošení dítěte: „Během doby v šátku na těle matky se dítě naučí mimo jiné vyjadřovat svou zlost vůči matce a konfrontovat se tak dlouho, dokud se opět nespojí se svými city k matce,“ píše ve své knize Kdybyste věděli, jak vás miluji. „Evropská výchova opoziční projevy často trestá, a my se proto neučíme konflikty řešit, ale vyhýbat se jim.“

Přednáška 24. října 2024