Komplex nadřazenosti

V průběhu našeho vývoje procházíme různými situacemi, ve kterých můžeme zakoušet, že nejsme tak dobří jako ostatní, že na něco nestačíme nebo něco nedokážeme. Často v tomto hraje roli časová osa, kdy na něco jednoduše nemáme, protože nám to naše aktuální vývojové stadium nedovoluje.

Tyto pocity vznikají logicky již v dětství, kdy si dítě uvědomuje svou méněcennost vůči dospělým, ale například i vůči starším sourozencům nebo kamarádům. Nemá takové schopnosti jako oni, a to jak mentální, tak fyzické. Cítí se oproti nim slabé a také prožívá pocity závislosti.

To může způsobovat vnitřní rozpory a tenzi, umocněné v případě, kdy jsou rodiče nebo pečující osoby nevyzpytatelní, příliš trestající, chladní nebo odmítaví. Dítě si je vědomo toho, že je na nich závislé, nedokázalo by si bez nich poradit a postarat se o sebe samo, ale zároveň je vůči nim sužováno negativními pocity, vyvolanými jejich chováním.

Jak vzniká a působí komplex

Pocity méněcennosti mohou vznikat například neustálým předhazováním v očích rodičů „lepšího dítěte“. Podívej, Honzík už umí jezdit na kole, a ty ne. Janička není tak zlobivá holka, jako jsi ty. Tyto věty, zejména pokud je dítě slyší opakovaně, se mohu zarýt hluboko do jeho psychiky a páchat v ní škodu s výrazným přesahem do dospělosti. „Úrodnou půdou“ pro vznik komplexu méněcennosti – a v návaznosti na to i nadřazenosti – může být sourozenecké prostředí. Nejstarší sourozenec je mnohdy předkládán jako vzor, je starší, ve vývoji dále.

Přestože to nemusí být explicitně vyjadřováno, může jeho mladší sourozenec (nebo sourozenci) získat pocit, že je méněcenný, protože jeho starší bratr nebo sestra toho zvládne víc, rodiče mu povolí víc, je díky věku napřed. Vyrovnat se s tímto faktem může různými způsoby. Buď svého sourozence vidí jako vzor, snaží se mu přiblížit, chce být stejně tak dobrý, jako je on v jeho očích. Nebo začne trpět pocity méněcennosti, může mu to nabourávat sebevědomí a zkreslovat pohled na sebe sama.

Pocity méněcennosti se mohou shlukovat, mohou být tak silné, že vytvoří komplex, který však působí na nevědomé úrovni. V případě pocitu si ho dotyčná osoba uvědomuje, cítí se nepříjemně, trápí ho, ráda by ho zmírnila nebo odstranila. V této fázi není práce s pocitem tak náročná, nevyžaduje tolik energie a úsilí, protože dotyčný ví, s čím pracuje, je to pro něho snadno uchopitelné a pojmenovatelné téma.

Pokud se však pocity méněcennosti přetvoří v komplex, dotyčný si již jeho působení neuvědomuje – je umístěn ve slepé skvrně, kam jeho vědomá mysl nemá přístup, přesto výrazným způsobem ovlivňuje jeho prožívání a chování. Dotyčný nevěří sám sobě, je si sebou nejistý a tím nemá dostatek energie, sebedůvěry a vnitřních zdrojů k tomu, aby byl schopen převzít zodpovědnost za svůj život a držet ho pevně v rukou.

Je však důležité zmínit, že pocity méněcennosti ve zdravé míře jsou velmi podnětným zdrojem pro náš růst, a to v různých oblastech. Mohou nám posloužit jako motivace pracovat na sobě a posouvat se dále, učit se něco nového a zdokonalovat se.

Přesmyk do nadřazenosti

S komplexem méněcennosti se lidé vyrovnávají různě – používají k tomu obranné mechanismy, které psychiku chrání před jeho nepříjemným působením. Pocity méněcennosti a nedostatečnosti se v některých případech mohou transformovat do přesného opaku. Aby se dotyčný mohl s těmito pocity vyrovnat a žít s nimi, přemění je do druhého extrému, který mu slouží jako štít před prožíváním vlastní méněcennosti.

Individuální psychologie Alfreda Adlera pracuje s pojmem komplex nadřazenosti, který vzniká právě výše uvedeným mechanismem, kdy dojde ke změně polarity tohoto komplexu. V realitě se to může projevit tak, že se dotyčný chová arogantně, povýšeně, ponižuje ostatní, vytahuje se, neustále dává najevo svou (domnělou) nadřazenost, je pohrdavý, pyšný, často až agresivní.

Vytváří iluzi své nedotknutelnosti před okolním světem i před sebou samým. Dělá mu obtíže někoho požádat o laskavost nebo o pomoc, nebude se nikoho doprošovat, těžko „ohýbá svůj hřbet“, slovo pokora je mu cizí. Velmi nerad otevřeně ukazuje, že se ho něco dotklo, naštvalo nebo že ho něco mrzí. Neumí si ze sebe udělat legraci a trpí tím, když si ho někdo dobírá, může reagovat neadekvátně, urážet se, jít do útoku kvůli malichernosti.

Těmito mechanismy zakrývá své pocity méněcennosti, a to jak směrem k okolnímu světu, tak k sobě samému. Komplex méněcennosti přebije tímto chováním, v podstatě oklame sám sebe. Svou povýšeností a nedotknutelností přesvědčí sám sebe, že je stejně tak dobrý jako ostatní, a navíc je ještě mnohem lepší. Někteří se v komplexu méněcennosti utápí, jsou jím pohlceni, jiní ho transformují do opaku. Adler tvrdil, že komplex nadřazenosti může být přínosný v tom případě, kdy je uskutečňován pro dobro společnosti – pokud je realizován sobecky, stane se zhoubným a destruktivním.

Aby projevy komplexu nadřazenosti nevyznívaly jen v negativním slova smyslu, můžeme se na ně podívat i jinou optikou. Člověk s tímto komplexem nemusí být nutně arogantní a namyšlený. Transformovaný komplex méněcennosti se může „přehoupnout“ do nadřazenosti i tím, že na sebe dotyčný klade přemrštěné nároky, jejichž zvládnutí ho poté utvrzuje v tom, že je lepší než ostatní.

V přímém kontaktu to může být velice příjemný, skromně a pokorně působící člověk. Svou nadřazenost, která plyne ze silných pocitů méněcennosti, si sytí tím, že je například velice aktivní, z okolí pak přichází zpětná vazba ve formě obdivu, jak je vše schopný zvládat.

Příkladem může být matka samoživitelka, která v rámci svého zaměstnání dosahuje skvělých výsledků, dálkově studuje vysokou školu, navštěvuje různé kurzy a semináře a do toho pečuje o své dítě. Pocity méněcennosti, které mohly vzniknout kvůli tomu, že ji opustil partner, vykompenzuje tímto způsobem.

Touha po zdravé nadřazenosti je přirozená. Jednoduše nám dělá dobře, když se nám v něčem daří, jsme lepší než ostatní. Pocity méněcennosti nás mohou významně motivovat, abychom na sobě pracovali a zlepšovali se. Důležitá však je zdravá míra tohoto pocitu, která může souviset i se schopností sebenáhledu, tedy jak jsme schopni si tuto tendenci připustit, vnímat ji a pracovat s ní.

Více k tématu:Alfred Adler – Člověk, jaký je