Kolik toho zvládnu

• „Člověče, vypustila jsem jednu ze svých dlouholetých aktivit a na mém volném čase to vůbec není vidět. Pořád mám stejně práce a volný čas nepřibyl. Jak je to možné?“
• „Když toho mám moc, obvykle si ještě něco přiberu. Sice nevím, jak je to možné, ale vlastně mi to pomáhá to všechno dotáhnout do konce. No chápeš to?“
• „Asi se zblázním ze studia medicíny, je toho tolik, že se to nedá zvládnout,“ řekla kamarádka a příští měsíc udělala přijímačky na další vysokou školu. Obě je úspěšně dostudovala.

Na výše popsaný paradox narážím v poslední době nějak často. Jaká jsou možná vysvětlení? Pominu‑li, že se do určité míry může jednat o vyhýbání se povinnostem či prokrastinaci, a zaměřím se na model, kdy nám tento způsob nakládání s časem spíše pomáhá, nacházím hned několik vysvětlení, proč a jak nám může být ku prospěchu. Třeba zaujmou i vás.

Jednou z možností je „rozředění“ stresu. Mám‑li dokončit práci na zprávě, kterou mám odevzdat do konce týdne, a přiberu si jinou povinnost, kupříkladu si najdu brigádu, může se stát, že tím rozptýlím svou pozornost, a tedy i stres. Opticky totiž umenším závažnost původního úkolu. Uleví se mi, čímž získám energii na jeho dokončení. Zažiji úspěch a tím pádem pravděpodobně strategii příště zopakuji.

Dalším přínosem tudíž může být zdvojený (či znásobený) úspěch. Ten nás může hnát dál, potvrzovat, že zvládneme opravdu hodně. Nakoupili jsme tak řečeno dvě za cenu jednoho.

Mezi další výhody určitě patří i fakt, že se přimějeme lépe si organizovat čas. Nemáme prostor tolik přemýšlet nad jednotlivostmi, jsme prakticky přinuceni být efektivní. To s sebou přináší otázku na kvalitu odvedené práce, ale zde předpokládejme, že se nám daří úkoly dokončovat ke spokojenosti naší či zadavatelovy. Co si budeme povídat – často může být velmi ozdravné se nezabývat titěrnostmi, nepiplat se v podrobnostech a zaměřit se na celek.

S tím souvisí i naše zlepšená schopnost sebepoznání. Ne, nespletla jsem se. Mám na mysli fakt, že díky nutnosti ještě lépe zorganizovat vlastní životní prostor objevujeme sami sebe: kdy jsme nebo nejsme výkonní během dne či týdne, co všechno nám k tomu pomáhá nebo naopak nám škodí, co nás demotivuje a co naopak sune vpřed (ideálně) bez nezdravého stresu.

Je zde ještě další možná výhoda, přestože je zřejmě odvislá od typů činností a úkolů (pokud jsou příliš podobné, zřejmě fungovat nebude): potenciál pro inkubaci. To je ta doba, kterou potřebuje každý nápad, aby dozrál, nebo problém, aby nám svitlo jeho řešení. Zkrátka si od něj dáme na chvíli oddech a řešení se dostaví samo. Pokud dlouhodobě řešíme problematické situace, čelíme stresovému rozhodování, může paradoxně pomoct přidat si k němu něco dalšího, co nás zaměstná a umožní v mezičase nechat rozvinout čerstvější přístup, nápad, či získat sílu k řešení problému.

Pozornost a možnost volby je dalším možným vysvětlením. Představuji si aktuální činnost nebo povinnost, která nás zaměstnává, jako úzkou uličku, jíž máme projít: zdi jsou pevné a rovné a my musíme jít rovně směrem k jejímu konci. Tím, že objevíme další, boční cestu, umožníme pozornosti se rozšířit a tím potenciálně rozšíříme i svůj mentální prostor.

Dostaneme možnost volby, do které uličky kdy vejdeme. Již není jediná, již nemáme tunelové vidění „musím dokončit školu“ a podobně – tento úkol se najednou přetransformuje v možnost. Mimo jiné se tak můžeme podívat na svou uličku odjinud, můžeme do ní jen nakouknout, obejít ji z druhé strany, objevit další vchody či východy, nebo si nad ní třeba zalítat s dronem…

Nerada bych, aby to vyznělo, že vás nedej bože nabádám k maniakálnímu zaplňování diářů. Každý extrém škodí. Stejně tak i příliš mnoho volného času: když překročí hranici asi pěti hodin denně, je již kontraproduktivní a spokojenost nám nepřináší. Cílem bylo pouze zamyšlení nad zjevným paradoxem: když jednou nestíhám, mám něčeho ubrat. Ale ono to funguje, zdá se, i obráceně.

Jak se šetříme a kdy je to vhodné

Ale ráda bych šla ještě kousek dál. Je tady i otázka, jak a kdy začít svými činnostmi „šetřit“, být na sebe opatrnější. Pokud se potýkáme s jistou formou vlastní křehkosti, například depresivními stavy či úzkostmi, můžeme objevit některé prospěšné strategie, které nám umožní dobré fungování během dne.

• Vzpomínám si na chronicky nemocnou paní, která hledá se svou rodinou dobrý rytmus denních činností, aby mohla co nejdéle pečovat o své miminko. Ví, že musí určitou dobu spát, aby odpoledne mohla být na chvíli se svým dítětem. Poté jí energie dochází a péči přebírá jiný člen rodiny. Všichni testují a ladí denní režim a snaží se prodlužovat intervaly co nejvíce.
• Aleš Palán popisuje příběh ženy, která se potýká s psychickými obtížemi. Rozezná, že se blíží jeden z dnů, kdy nebude moci vstát z postele. Proto se obklopí „ovladači“. Tak říká hůlkám, kterými si během takových dnů podává věci. Vyhýbá se medikaci, má pocit, že díky těmto mechanismům těžké dny přestojí a poté může fungovat dál.
• Jiná máma mi vyprávěla, že minimalizuje všechny zbytečné činnosti preventivně. Co nejméně převlékání, příprav sebe či dítěte, co nejméně chystání. Pro případ, že by nenaplnila příliš ambiciózní cíl, který si předsevzala.

V případech, kdy se potýkáme s depresemi či jiným stavem, který zabírá naši pozornost, je téma šetření činnostmi mírně rozporuplné. Záleží, jaký je náš cíl a zda k němu směřujeme, nebo sami sebe pomalounku opouštíme. Pokud postupně ustupujeme z nároků směrem k nule, můžeme se ve svých stavech utopit. Dny, kdy z postele nevstaneme, se prodlužují, dny, kdy se nepřevlečeme, se stanou standardem, prospíme všechna rána a postupně se z nich stanou poledne a později i odpoledne…

Možná by pomohlo aplikovat kousek zmíněného paradoxu: zkusit si drobně dávkovat to, z čeho máme obavy, činnost nevyloučit, ale udělat jí část, nebo k ní alespoň vykročit. Je zde reálná možnost, že nás spíše dobije energií, než vybije, unaví, poničí.

Sama znám stavy mentálního vyčerpání, kdy toužím jen po spánku. Někdy je ale rozeženu pohybem nebo jinou aktivitou a nepamatuji si mnoho případů, kdy bych toho litovala. Síly přibydou, zjistím, že zvládnu víc, než jsem si myslela (úspěch), rozšířím si zážitky, možnosti, rozptýlím pozornost a odvedu ji pryč od vyčerpání. A další den může přijít.