Knihu nevyhodíš

Pravděpodobně jste již slyšeli o japonské autorce Marii Kondo, která se proslavila knihami, v nichž popisuje metodu minimalistického přístupu k životu a věcem v něm. Kondo se stala tak populární, že vznikla i reality show v produkci Netflixu – Tidying Up with Marie Kondo. V každém díle Marie Kondo navštíví americkou rodinu a radí jí, jak se nejlépe zbavit přebytečných věcí a lépe si zorganizovat domov. Tedy veskrze nevinná show pro nedělní odpoledne.

Přesto její pátý díl vyvolal ve Spojených státech poměrně velkou kontroverzi. Marie Kondo tu radí mladému páru, aby se zbavil všech přebytečných knih, co má doma. Kondo poskytuje vágní, ale poměrně snadno uchopitelnou metodu pro rozhodování: Přináší vám věc radost? Pokud ano, nechte si ji. Pokud ne, zbavte se jí. V některých médiích a především na Twitteru se zvedla vlna odporu, která byla definována hesly jako „rád vlastním a hromadím knihy“ či „zbavovat se knih je barbarství“.

Není to trochu zvláštní, že nám nevadí vyhazovat nepotřebné oblečení, hračky nebo nádobí, ale knihy ano? A proč, když je v dnešní době v módě minimalismus, šetrnost a udržitelnost, jsou z tohoto trendu knihy vyňaty? Nekupuj knihy, zachráníš strom, chtělo by se říct. A pokud vám na hromadění knih nepřijde nic zvláštního, zkuste si představit, že byste měli celou stěnu zaskládanou dévédéčky s filmy, na které jste se vůbec nedívali, nebo filmy, které jste viděli jednou a už se na ně znova dívat neplánujete. Nebylo by to trochu divné?

Uznávám, kniha není to samé co film. Pro sledování filmu není podstatné, na jakém nosiči se nachází. Knihy jsou s námi historicky déle než jakékoliv jiné médium a čtení je kvalitativně unikátní prožitek. Netýká se jen obsahu knihy, ale zahrnuje i vůni potištěného papíru, tíhu knihy, ilustrace, pocit z otáčení stránek. Elektronická čtečka knih tohle nemá, a čistě z hlediska bohatství prožitku tak není plnohodnotnou náhradou. Ale to pořád neodpovídá na otázku, proč si nechávat knihy, které nás nezajímají.

Ukazuje se, že ke knihám oproti jiným druhům spotřebního zboží máme docela iracionální vztah. Relativně často se setkáváme s tím, že knihy jsou vnímány jako něco až magického, ezoterického. Příkladem může být tvrzení, že knihy mají duši, nebo připodobnění čtení knih k posvátnému rituálu. Z takového úhlu pohledu by zbavování se knih představovalo skoro až morální prohřešek.

Anebo ne? Uvažme: pokud knihy skutečně mají duši, není jim smutno, když sedí jen tak zbůhdarma na polici a chytají prach a vlhkost? Nebylo by jim lépe u někoho, kdo se jim bude věnovat, kdo je skutečně přečte?

Které knihy si nechat

Ačkoliv se z dosavadního textu může zdát, že jsem odpůrcem knih a všeho hezkého, co přinášejí, skutečně tomu tak není. Knihy rád čtu a rád se na ně v knihovně dívám. Nemám ale rád hromadění věcí, které k ničemu nejsou, a teprve nedávno jsem s hrůzou zjistil, že moje dosavadní knižní sbírka je skvělým příkladem této nesmyslné aktivity.

Nicméně, nemusíte nutně být Marie Kondo a udržovat svou knižní sbírku ve velikosti do třiceti kusů. Podle mě stačí nechat si pouze knihy, které splňují jednu z těchto charakteristik:

1. Máme k nim silnou citovou vazbu.
2. Knihu jsme četli a víme, že ji chceme číst znova.
3. Knížku jsme ještě nečetli a budeme ji číst.

První kritérium je prosté a snadno uchopitelné. Možná je to kniha, která vás provází od dětství, je to kniha, kterou jste dostali od svého budoucího manžela/manželky, je to knížka, která připomíná krásnou dovolenou nebo má speciální věnování.

K některým knihám se opakovaně vracíme pro příjemnou a známou hřejivost, která se dostaví pokaždé, když je otevřeme – ta směs nostalgie a radosti ze znovupoznání (například mayovky, Harry Potter, foglarovky, Coelho, Tolkien, Malý princ…). Tohle všechno jsou určitě silné důvody k tomu, proč si danou knihu ponechat. I kdybychom ji nečetli, cítíme pohnutí (emoce jako e‑movere), když se na ni podíváme nebo ji držíme v ruce, a takové věci jsou pro život cenné. Tady vyřešeno.

Druhá charakteristika není na rozsouzení o moc složitější než ta první. Pokud tušíte, že knihu budete číst znovu, je to nejspíše proto, že k ní máte citový vztah (viz bod 1), nebo obsahuje důležité informace, ke kterým se budete chtít vracet anebo je budete potřebovat (návody, slovníky, odborné knihy).

A teď přichází ta obtížnější varianta – knihy, které jsme nečetli, ale přečíst si je chceme. Určitě někdy, v budoucnu, již brzy, až bude trochu času, jen co přejde tohle období… Znáte to. Možná ale také patříte mezi lidi, kterým se množina knihy, které chci přečíst zvětšuje rychlejším tempem než množina knihy, které jsem přečetl. V takovém případě musíme nutně dojít k závěru, že pokud se nic zásadně nezmění, většinu našich knih nikdy nepřečteme. V japonštině pro toto dokonce existuje výraz tsundoku, popisující hromadění knih, které nezvládáme číst.

Buďme opravdu sami k sobě upřímní – pokud mám v knihovně ležáky, na které už několik let jen padá prach, budu je opravdu někdy číst? Nebylo by lepší se jich prostě zbavit? Knihy zabírají místo a něco i váží, což si uvědomí každý, kdo se musel někdy stěhovat a ta nesmyslnost hromadění se mu odhalila v plné kráse: opráší knihy, které v knihovně leží roky, dá je do banánových krabic, zaplní jimi značnou část náklaďáku, aby je dovezl na nové místo a vyskládal zpátky do knihovny, kde se na ně bude zase prášit do doby, než se celý proces zopakuje. Asi nikdo normální by neskladoval doma cihly s tím, že když si bude někdy stavět dům, tak je použije. Tak proč si doma tyhle papírové cihly nechávat?

Čím více knih, tím jsem sečtělejší

Hromadění knih se možná děje z velké části neuvědomovaně, ale to neznamená, že nemá svůj účel. Mít velkou knihovnu je z velké míry záležitostí statutu a přifukování ega. Ostatně jak jinak ukázat, že je člověk „sečtělý“, než vlastněním velkého množství knih? Obraz vydá za tisíce slov, a proto je důležité knihovnu v bytě strategicky umístit (a gauč pro návštěvy poblíž).

Podobně jako je pro určité skupiny obyvatel důležité vlastnit televizi s co největší úhlopříčkou nebo auto německé značky s co největším výkonem, stejně tak pro přiřazení se k intelektuální třídě je nutné knihy nejen vlastnit, ale také je okázale hromadit a hodně o tom mluvit. Možná jste v médiích zaznamenali nějakého známého reprezentanta této třídy naoko naříkat, jak „má tolik knih, že je nemá kam dávat“. Kdybychom ty stížnosti opravdu brali vážně, existuje přece jednoduché řešení – tak se nějakých z nich zbav. Což se samozřejmě nestane.

Tímto ovšem nechci šmahem zatracovat ego motivaci pro hromadění knih. Ostatně spoustu aktivit (někdo by řekl, že možná i většinu) děláme kvůli druhým lidem a našemu veřejnému obrazu a bylo by nanejvýše pokrytecké tvářit se, že tomu tak není. Na tom není nic zavrženíhodného. Důležité je ale plně si uvědomovat, proč to děláme.

Pokud je naší vědomou motivací mít velkou knihovnu, kterou nám může kdekdo závidět, proč ne. Pokud ovšem máme knih moc a nechceme se jich zbavit proto, že „se to nedělá“, nebo proto, že si je jednou přečteme, pak se chováme ve svůj neprospěch.

Knih je mnoho a neustále jich přibývá. Život je příliš krátký na to, abychom stihli přečíst vše, co jsme si předsevzali. Udělejte si jednou za čas inventuru knihovny. Zní to pracně, ale je to poměrně zábavný proces, během nějž se na nás vyvalí spousta vzpomínek. Dejte si záležet, zhodnoťte každou z nich a zbavte se těch, které ve vás nevyvolávají žádnou emoci.

A když říkám zbavit se, nemyslím tím vyhodit do koše, ale poslat dále – prodat (existují výborné online trhy použitých knih) nebo darovat (do knihovny, do knihobudky, do antikvariátu). Odlehčíte si od výčitek, co všechno jste nepřečetli, a uvolníte si místo v knihovničce – třeba na knihy, které tentokráte číst budete.