Klid bez víry

Pokud toto vědomí nebudeme neustále odhánět, může nás přivést k mnohem větší pokoře, úctě k přítomnosti a větší odpovědnosti za naše činy. Díky vědomí, že každý vztah je dočasný a každý okamžik konečný, můžeme nahlédnout, že nic není samozřejmé – na rozdíl od „všechno má smysl“. Zde naše morální chování vychází z vědomí sdílené lidskosti a naše jednání se může stát svobodnějším, autentičtějším a méně vypočítavým.

Pokud pochopíme, že já není žádná pevná entita, ale proces, ubude naší potřeby neustále ho bránit a dominovat druhým, vysvětluje z pozice buddhistického sekulárního rámce Stephen Batchelor. Přirozeně nám pak bude dopřáno více soucitu, otevřenosti a schopnosti vést dialog. Morálka pro něj tedy není vnější norma, ale přirozený důsledek oslabeného ega.

Opustíme‑li duální boj mezi zastánci a odpůrci náboženských či jiných dogmat a přistoupíme‑li na racionální spiritualitu, můžeme zmírnit polarizaci mezi věřícími a nevěřícími, odstranit rámec „my versus oni“ a otevřít možnost spolu mluvit. Když morálka není založena na absolutní pravdě dané zvenčí, ale na sdílené lidské zkušenosti, vznikne prostor pro pluralitu. To může být přínosné nejen pro každého z nás, ale pro společnost jako celek.

Radost bez iluzí

Morální filozof Comte‑Sponville nabízí koncept radosti bez iluzí. Velmi mě zaujal pro svou zdravě a realisticky utěšující povahu, protože nikomu neslibuje nic víc, než co už máme. Může také dobře dokreslit někdy stroze vyznívající koncepty Sama Harrise. Comte‑Sponville mluví o „radosti bez naděje“, která nepotřebuje víru v odměnu nebo věčnost. Není podmíněná, není odložená do budoucna a je zakořeněná v přítomném životě. Osvojíme‑li si ji, můžeme dosáhnout většího klidu, menší úzkosti a větší stability ve vztazích.

Pro jistotu upřesňuje, že se nejedná o optimismus, o víru, že „všechno dobře dopadne“, ani o naději na jiný svět. Jde o schopnost radovat se v rámci reality takové, jaká je.

Iluzemi, v něž často potřebujeme uvěřit, jsou zejména víra v posmrtnou odměnu, představa, že svět je spravedlivě řízen, přesvědčení, že utrpení má vyšší plán, nebo očekávání, že budoucnost nám „něco vrátí“. Tyto představy mohou poskytovat útěchu, ale zároveň odvádějí pozornost od přítomnosti. Jeho „radost bez iluzí“ znamená radovat se bez potřeby, aby svět byl jiný, než je.

Podle něj bychom měli být schopni dosáhnout radosti bez naděje, protože rozlišuje naději jako čekání na něco, co nemáme, a radost – plné přijetí toho, co právě je. Naděje je orientovaná do budoucnosti. Radost je zakořeněná v přítomnosti. Když jsme závislí na naději, odkládáme štěstí, podmiňujeme ho výsledkem a bojíme se ztráty. Radost bez iluzí nám nic neslibuje, nic nezaručuje, ale je mnohem svobodnější a my s ní. Bez cynismu a rezignace. Je to bdělá láska k realitě.

Zřejmě proto, že si autor těchto myšlenek uvědomuje, jak náročný je to požadavek, dodává, že tento způsob radosti je odvahou. Troufneme si radovat se i bez záruk na zlepšení? Troufneme si milovat i bez příslibu věčnosti a tvořit i bez absolutního smyslu? Pokud ano, naše radost bude o utrpení vědět, ale nedovolí mu nás definovat.

Právě takto dosáhneme skutečné zralosti, oprostíme se od existenciální úzkosti, závislosti na výsledku a dosáhneme vyšší emoční stability. Radost bez iluzí je klidná, střízlivá, méně dramatická, méně závislá na vrcholech. Není to extáze, ale spíše tichá plnost.

Život je bez garance

Nacházím zde i mírně provokativní, přesto užitečné příklady, které pomohou si ještě lépe představit jeho teorii pro každodenní život a inspirovat se.

V milostném vztahu nám Comte‑Sponville doporučuje opustit představu věčnosti. Tedy neříkáme budeme spolu navždy, ale teď tě miluji a to stačí. Umožní nám to být ve vztahu plně přítomnými, nevlastnit druhého skrze sliby věčnosti a hlavně přijmout křehkost každého vztahu.

Radost z práce bez iluze konečného naplnění přiznává, že nedosáhneme definitivního uspokojení. Místo až tohle udělám, budu konečně šťastný nabízí tento úkol dělám teď a co nejlépe umím.

Radost z obyčejnosti a důrazu na jednoduché věci (ticho, večerní světlo, rozhovor, chvíle klidu) mi připadá užitečná a myslím, že je dobré si ji občas připomenout bez potřeby říkat to je duchovní zážitek nebo to je znamení. Zůstaňme u prostého: Je to dobré, protože to je.

Nejtěžší částí je v tomto případě zřejmě utrpení a jeho přijetí. Přesto mi nabídka připadá udržitelnější, než s ním bojovat nebo se v něm utápět. Comte‑Sponville navrhuje, abychom opustili myšlení typu tohle se děje z nějakého důvodu nebo všechno má smysl. Postačí: Tohle je bolest. A je součástí reality.

Radost bez iluzí neznamená radovat se z bolesti, ale nezvyšovat ji falešnými interpretacemi. Zde bych možná s autorem polemizovala; v časech krize se spíše přikláním k cokoliv pomáhá, alespoň tedy dočasně. V dlouhodobém kontextu však i v případě smrti souhlasím, že je autentičtější přijmout, že život je konečný, a ne se utvrzovat v představách přechodu, opětovného setkání, převtělení, nebe či pekla.

Jakkoli paradoxní se to může zdát, podobné přijetí daleko spíše povzbudí naši zkušenost v přítomnosti. Přestaneme odkládat štěstí a prohloubí se naše schopnost být vděční za to, co máme právě teď.