Klaun na pohřbu
České pohřby bývají křečovité, nepomáhají pozůstalým překonat bolest.
S Olegem Vojtíškem mě seznámil jeden z kamarádů psychologů. U piva na zahrádce v Břevnovském klášteře jsme se dobře bavili, pak jsme se dostali i k práci. Chvilku jsem si myslel, že pokračuje ve vtipkování. Jak byste se tvářili, kdyby vám někdo řekl, že dělá pohřebního klauna? Hned druhý den začal vznikat následující rozhovor.
Budeme si povídat o pohřebních klaunech. Bude to rozhovor vážný, nebo legrační?
Smrtelně vážný. Nejdříve jsme si sami nebyli jisti, jak moc vážně to myslíme, ale pak se nám začali ozývat lidi, že něco podobného už dlouho hledali a nenašli. A oni to berou velmi vážně.
Pohřební klaun. Ta dvě slova k sobě přece nesedí. Jak na to lidé reagují?
Smrt je stále tabu, odmítáme si ji připustit a stresuje nás každá zmínka o ní. Když k ní přidáme klauna, nenechá chladným už vůbec nikoho. Někdo je pohoršen, takové znevažování! Někdo se směje. Ten kontrapunkt klaun – pohřeb nám ale pomáhá. Díky němu je od začátku jasné, že boříme tabu. Že nejsme další pohřební služba.
Je to jako pěst na oko. Jako smuteční řečník na svatbě. I když… to by si možná leckdo dovedl představit spíš. Ale pohřební klaun?
Je to ten, který prolamuje mlčení. Metaforicky, protože o smrti stále mlčíme. Ale i doslovně. Pomáhá lidem projevit emoce. A emoce jim umožní rozloučit se se zesnulým. Někdy stačí, že dělá oblíbené klaunské triky, někdy je potřeba mnohem víc: spojit pozůstalé do pohřební ceremonie.
Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..