Když změna není vidět

Jednou u piva mi můj bratr povídá: „Víš, jak člověk zaručeně vydělá peníze? Když vydá nějaký úspěšný návod na peníze, vztahy nebo zdraví. Tyhle věci totiž chce každý. A když je lidem slíbíš, rádi ti za to zaplatí.“

Znám opravdu lidi, kteří se stali (materiálně) úspěšnými tím, že vydali nějakou příručku, jak se stát úspěšným. Taky mám přátele, kteří louskají stohy stran o tom, jak lépe fungovat na světě – jak vychovávat děti, zavádět nové návyky, vydělávat peníze, jak si zorganizovat život tak, aby byl úhledný, přehledný, srovnaný, zdravý, vztahově bohatý, profesně úspěšný a všeobecně překypující štěstím.

Nejsou to ale obvykle lidi, kteří skutečně vydělávají hodně, každé ráno chodí běhat a všeobecně překypují štěstím.

Motivační kocovina

To, že lidi mluví a přemýšlejí o vlastním rozvoji, je vlastně fajn trend. Nebezpečné mi připadá jen to, jak se k celé věci někdy přistupuje – tak, že to člověka od sebe samého spíš odvádí než naopak.

Tak například, stává se z toho povinnost. Něco, co by se mělo. Pocit, že takto je to správně a jinak je to špatně. A jako důsledek taky to, že pokud se mi nedaří splňovat vlastní představu úspěšnosti, pak jsem se sebou nespokojený, ještě víc na sebe tlačím a zlobím se, když se mi nedaří.

Taková emoční kocovina může často přijít po nějakém zajímavém videu nebo třeba po motivační přednášce. Sedíte v sále a mluvčí povídá o tom, jak stačí udělat pár jednoduchých kroků, a budete šťastní. A nebo třeba jak musíte makat, nesmíte se přestat snažit, a nakonec se vám vašeho cíle podaří dosáhnout.

Pokud je dotyčný dobrý řečník, nabudí vás tak, že se cítíte odhodlaní jako voják před bitvou po proslovu vojevůdce. Máte pocit, že zvládnete všechno. Plánujete, jaké změny uděláte. Přednášející vám dal naději, že můžeme udělat něco, po čem už bude jenom dobře.

Dojem z přednášky vydrží několik hodin, maximálně pár dní. V realitě jsou věci obvykle mnohem složitější. Najednou se vám nedaří ani vstávat dřív, ani neodbíhat od práce, ani sportovat jíst zdravě nebo používat mezizubní kartáček. A navíc jste kvůli tomu sami na sebe kolikrát dost naštvaní.

Jenže důležité je uvědomit si jednu věc…

Do něčeho, co vlastně nechcete, se (naštěstí) většinou nenatlačíte

Možná to samo o sobě je jednoduché vysvětlení, proč se člověku některé změny zavést nedaří. Možná v sobě prostě zatím nemá patřičné rozhodnutí. Je dobré vědět, že je to v pořádku.

Nedávno jsem si to vyzkoušela na vlastní kůži. Hecovali jsme se s kamarádem, že začneme meditovat. Všude se píše, že je to velmi užitečné a psychohygienické, a dozajista je. Jenže po pár dnech mi došlo, že se mi do toho prostě nechce. Že se do toho snažím dostrkat z pozice rozumu a vnitřního výchovného hlasu (zaplať pánbůh za něj, ale někdy se trochu moc roztahuje), protože mám pocit, že to pro mě bude dobré a že by se to obecně mělo.

Spousta dobrých rozhodnutí a změn vychází z dobrého vztahu k sobě samému. Ze snahy být k sobě laskavý.

Tak jsem si s tím dala pokoj. Věřím, že to někdy přijde, ale teď není ten čas. Tak jako druhého nepřesvědčíte, aby něco chtěl, ani sami sebe nedonutíte chtít něco, co nechcete. Byť má rozum spoustu dobrých argumentů, z rozhodnutí, do kterých se racionálně zlomíte proti své vůli, stejně ve většině případů nebudete šťastní.

Zajímavé je, že jsem ve stejné době nějak samovolně změnila jiné důležité věci, ke kterým jsem žádné předsevzetí neměla. Prostě jsem zjistila, že když je dělám, jsem sama k sobě ohleduplnější.

Je to jako rozdíl v tom, zda chodíte cvičit, protože byste měli, nebo zda se na jógu těšíte, protože jste pak čerstvější, uvolněnější a spokojenější. Chování je stejné: cvičíte. Liší se důvody, a tím pádem i prožitky.

Jaké jsou další příčiny toho, že se ke změně nemůžeme a nemůžeme dokopat?

Často musí být prvně hůř

Druhý důvod souvisí docela silně s tím prvním. Dokud je nám trochu špatně, ale situace je udržitelná, raději zůstáváme v bezpečném známém, než abychom šli do potenciálně lepšího neznáma.

Vychází to i z výzkumných rozhovorů s lidmi s problémy s úzkostí. Dokud to aspoň trochu šlo, popírali své potíže i sami před sebou. Když to přestalo být možné, maskovali je aspoň před okolím. Až když jim úzkosti zamezovaly v běžném fungování, začaly být znatelné navenek nebo byla míra utrpení v jejich životě jednoduše nesnesitelná, uvažovali o vyhledání odborné pomoci nebo o jiném řešení.

Pokud jsou lidem milejší stavy napětí, bušení srdce, pocení a noční děsy než ještě o kus děsivější cesta do neznáma, není divu, že běžnému člověku se nechce odejít ze špatné práce.

A co když ke změně jednoduše nemám zdroje?

Je tu ještě jeden moment. Když už je naopak moc špatně (a dlouho špatně), na jakoukoliv změnu už nemusíme mít síly a kapacitu.

Člověku s depresí nemůžete říct, že kdyby chtěl, nějak si pomůže. Nepomůže. Nemá jak. Neznamená to, že málo chce. Jednoduše nemůže, a vlastně nemůže těžit ani z těch zdrojů, které má. Jsou situace, kdy pomůže psychiatrická medikace, aby se člověku v obtížné situaci ulevilo aspoň natolik, aby mohl vůbec těžit z mezilidského kontaktu včetně psychoterapie.

A jindy prostě chybí dovednosti. Například neumíme s lidmi jednat tak, aby nám dávali, co potřebujeme, neumíme nic odmítnout nebo naopak přijmout pomoc. Život se dá žít i bez toho, ale časem se stane, že nám tato dovednost začne v repertoáru chybět a nemůžeme na nastalé situace zareagovat adekvátně.

Kde je zakopaný pes? Hluboko uvnitř

Michal Mynář píše: „Pokud se chcete změnit, abyste se měli rádi, skoro určitě se vám to nepovede. Pokud se chcete změnit, protože se máte rádi, skoro určitě se vám to povede.“

Znáte to, když se vám podaří začít něco dělat jinak tak nějak samovolně a přirozeně, aniž k tomu máte předsevzetí?

Mně se to stává jako následek toho, když v něčem proměním postoj k sobě nebo k životu. Nebo když něco zažiju a zalíbí se mi to. A znám to i u druhých lidí. Proto je fajn se ptát, o co že nám to vlastně jde.

• Proč chcete být efektivnější v práci?
• Proč chcete vstávat dřív?
• Proč chcete jíst víc zeleniny?

Protože je to zdravé? Nebo protože to chcete udělat sami pro sebe a máte zkušenost, že je vám pak líp?

Spousta dobrých rozhodnutí a změn vychází z dobrého vztahu k sobě samému. Ze snahy být k sobě laskavý. Pokud se mám rád, jdu ráno běhat do lesa a mám z toho radost, protože to dělám z vlastního svobodného rozhodnutí. Pokud se nemám rád, třeba jdu stejně běhat do lesa, ale je to něco, co tak trochu musím. A když si to odbydu, můžu si to škrtnout ze seznamu nebo si vybarvit modré políčko.

Úspěšná změna často přichází z trochu jiné pozice. Méně zvenčí a více zevnitř. A je v ní mnohem více svobody. Pokud běhám, protože musím, jdu běhat i s bolavým břichem nebo ve špatném počasí (a když ne, vztekám se). Pokud běhám, když chci, můžu se rozhodnout ráno místo běhání posnídat s partnerem.

Dobrá změna bývá tak trochu nezměna

Úspěšná změna v sobě mívá prvek kontinuity. Stále děláme totéž, ale s jinou motivací. Nebo s jiným postojem. Není vůbec nutné v sobě všechno překopat a převrátit naruby, ba naopak to nebývá ani možné. Nějací jsme a to je v pořádku. Dobrá změna ale znamená otevřít si možnost udělat to i jinak, než jak je pro mě typické, rozšířit si svůj vlastní repertoár chování.

Zkusme si to ukázat na příkladu: Vadí mi, že pracuji po večerech a tahám si práci domů. Možná je to proto, že potřebuji pracovní výkony, ať jsem se sebou spokojená. Nebo mám pocit věčného nedostatku a snažím se hodně vydělávat, ať ho vymažu.

Můžu si přečíst, že bych to dělat neměla, můžu nadávat, že mě to vysiluje, můžu se snažit to omezit a stanovit si, že po sedmé večer pracovat nechci. Ale dokud budu mít v sobě zajetý scénář nedostatku nebo výkonu, nevědomky si všechno budu nadále organizovat tak, že mi práce do večerů bude přetékat.

V povaze každé bytosti je do značné míry zakódováno dělat to, co je pro ni dobré. Jen někdy ztratíme kontakt s vlastními potřebami nebo je ignorujeme.

Pokud se mi podaří uvědomit si, že se mi to děje opakovaně a že k tomu přispívám (třeba tím, že sama všude aktivně nabízím pomoc nebo si neumím vymezit hranice), uvědomím si třeba, jak přispívám k tomu, že se opakovaně do večerní práce dostávám.

Tím to ovšem teprve začíná. Pak mám více svobody se rozhodnout, zda to tak chci i nadále, nebo ne. A nějakou dobu pořád znovu proti původnímu návyku tak trošku zápasím. Můžu se vychýlit do opačného extrému – načas si chci nadobro zakázat práci po sedmé hodině.

Ale tím svobodu v nějaké míře znovu ztrácím. Třeba je dobře, že mám tu možnost, že za práci v případě nutnosti umím zabrat. Když hoří termín nebo když chci část pracovního času v týdnu využít jinak, jednoduše když se mi to hodí. Jen to třeba nechci dělat moc často.

Bez (sebe)přijetí to nepůjde

Nakonec právě malý důraz na přijetí a sebepřijetí mám motivační a seberozvojové literatuře nejvíce za zlé. Burcuje, nepřijímá. Člověku na pokraji sebevraždy řekne seber se, jsi mladý a máš spoustu možností, místo aby se zajímala o to, co ho na pokraj sebevraždy dohnalo. Říká máš na to se změnit, ale už ne máš místo na světě i nedokonalý a chybující.

Nakonec právě nepřijetí nás nenechá na pokoji. Je to to věčné neměl bych se celý večer flákat, měl bych se sebou dělat něco konstruktivního. A často by bylo nejkonstruktivnější nechat se být a dát si pauzu od peskování sebe samého.

Kde začít? Zkuste se poslouchat

Teď si možná říkáte: už je to tu zase. Mějte sami sebe rádi, a všechno bude fajn. To je rada jako za korunu polívka. Skoro připomíná ty motivační návody, a taky spoustu rad z oblasti ezoteriky a New Age. A přece celé odvětví humanistické psychologie staví na vztahu klienta k sobě samému.

Jak se to dělá, aby se měl člověk rád? Jak se to pozná? Není na to návod. Už vůbec na to není snadný návod. Není to něco, co se dá sepsat a předat.

Dobrá zpráva je, že v povaze každé bytosti je do značné míry zakódováno dělat to, co je pro ni dobré. Jen někdy ztratíme kontakt s vlastními potřebami nebo je ignorujeme. Občas je to užitečné – když se potřebujete v noci postarat o malé dítě, nemůžete si uvědomovat, jak moc se vám chce spát. V dlouhodobém měřítku je to problém.

Využívejte celý web.

Předplatné