Když život uvadá

Mám chuť si ublížit ze zoufalství! Nemůžu, uklidni se! To zvládneš! Jo, to musím zvládnout, přece nechci, aby to vyhrálo. Když se vypláču, uleví se mi, jsem silná, abych to zvládla! Vybavila se mi ta scéna, kdy jsem přijela od své terapeutky… Větší úzkost, zoufalství jsem nezažila, ani to nejde popsat! Nitro mě pálilo, bouchala jsem do dveří, vyčerpaná, zoufalá a bezmocná. Plakala jsem hodinu, ale nešlo to zastavit…, a pak se to ještě umocnilo! Bylo mi těžko, totální dno, smutek, otázky typu – kdo jsem, sakra?!

Jak dva

A bodné ranky červené dámy stále se ptají, proč uchlácholí bolest, když bolestí jsou samy…

Oděni nahotou všedních ran, ztrácí život po podlaze v kapkách krve včerejší bolesti.

Jak dva rozervaní, co tolik touží po smrti, odešli žít už navždy.

Začíná to tím, že mi brní kolena, zrychluje se mi tep a mám neklidné myšlenky. Neříkejte mi nic, nemáte mi co říct! Neříkejte mi, že jsem sama! Neříkejte mi, že to bolelo a bolí! Nepřipomínejte mi tu úzkost! Ha, stejně tě přepadne! Jseš slaboch… Ne, já na vás vyzraju, jste mi ukradený, dneska sice bolíte, ale zítra na vás zapomenu! Haha, myslíš na to! Víš, že to bylo a je to tu pořád! Ale ne! Už to okolo mě jenom krouží! Ach jo, nevím, jestli si namlouvám, že už jsem na tom líp, nebo ne?

Jak dlouho ještě?

Cítím nereálno. Nevím, kdo jsem a kde se tady na světě nacházím. Proč se všechno tohle děje? Nežiju jenom ve snu? Jsem tu doopravdy?

Jsem zmatená ze svých pocitů. Chvíli jsem šťastná, že můžu dělat, co mě baví, jindy to nemá vůbec smysl.

Nevím, co uvnitř cítím. Nejde to popsat. Ani ne smutek, ani ne vztek. Je to tíživý, obávaný pocit osamocení, nervozita, zrychlený tep… Musím si připomenout, že nejsem sama, není tomu tak! Připadám si ztracená, jako by už nebylo cesty, kudy jít. Jako už by to bylo moc. Jak dlouho budu muset ještě jít?

Ouha! Odjela jsem z tábora, protože jsem se zhroutila, totálně. Vsugerovávám si myšlenky, že mě všichni opustí, ale není tomu tak. Doufám.

Uvadá život

Přednáška 24. října 2024