Když ženě ujíždí vlak

S přibývajícím věkem zjišťují, že se cítí prázdné. Tak začínají tuto „díru“ zaplňovat různými aktivitami jako lezení po skalách nebo seskok padákem v domnění, že teď už konečně lépe poznají samy sebe a dojdou k osobní spokojenosti. Nic se ovšem neděje – změní to tedy uběhnutých 21 km v půlmaratonu?

Když nastane problém, není nutné něco udělat. Je potřeba si něco uvědomit.

Chtějí mít výsledky, chtějí být dobré, lepší: nezasloužím si něco, dokud něco nedokážu. Cítí to tak. Komu ale chtějí něco dokazovat? Chlapům? Rodičům? Kamarádkám? Sobě? A hlavně: co dokazovat? Že mohou šéfovat ve firmě nebo konkurovat v běhu mužům?

Je to trochu postavené na hlavu, ale to je realita dneška. Mladé ženy mají zmatek v hlavě, nevědí, co by měly chtít, protože svět venku po nich něco chce a vnitřní pocity jim zase říkají něco jiného. Čemu mají věřit, nevědí. Jedno je jisté – mají strach a cítí úzkost.

Že jim ujíždí vlak, že ještě nedokázaly, co chtěly, že ještě nemají (toho správného) partnera, že ještě nenašetřily na byt, že ještě nejsou připravené na to být matkou nebo se usazovat. „Usazovat“ zní pro mnohé opravdu děsivě: zřejmě si za tím představují nudné večery u televize, řvoucí děti a manžela s pivním pupkem.

V hlavě mají spoustu otázek, ale nacházet odpovědi je náročné. Už proto, že je musejí hledat uvnitř sebe. Ale hledejte uvnitř sebe odpověď, když nemáte v podstatě jasno, kdo jste a co vlastně chcete. Ve stresu nebo pod tlakem, jak je známo, mozek jen velmi omezeně hledá možná řešení.

Je pravděpodobné, že kdyby našly partnera, se kterým budou šťastné, mnoho věcí okolo by se samo vyřešilo. Neschopnost narazit na „toho pravého“ bývá totiž nejpalčivější problém většiny těchto mladých žen.

Výběrové řízení na partnera snů

Co vysílají, to přitahují. Ta rovnice funguje opravdu dobře. Jejich signály jsou totiž často zmatené, takže kolemjdoucí, který je schopen je zachytit, občas nechápe, co se po něm chce. Chci chlapa, ale… musí být takový, nesmí být takový, měl by vydělávat víc než já, měl by mi nechat svobodu, ale zase ne moc velkou, abych cítila, že mu na mně záleží. Měl by mě mít rád, ale nesmí být až moc citlivý, měl by být průbojný…

Ony chtějí dokonalost, protože ji chtějí také po sobě. Jsou přísné na sebe a jsou přísné i ve výběrovém řízení na „partnera snů“. I když říkají, že toho zase tolik nepotřebují. S tímto v hlavě se velmi těžko hledá Pan Božský, jak je dnes tento model muže často nazýván.

Dokud nepřijmou samy sebe, dokud nepřestanou mít extrémní nároky samy na sebe, dokud nezmění své hodnoty z toho, co by měly, na to, co skutečně vnitřně chtějí, budou s největší pravděpodobností neúspěšné.

O tomto tématu tady nahlas přemýšlím, protože je těchto mladých žen opravdu hodně. Harmonické vztahy, to je to, kam všechny a všichni směřujeme. Když se to nedaří, jsme frustrovaní. Ženy možná o to více, protože jsou vztahové bytosti. A pokud nefunguje vztah, především ten k sobě, jde to pak ruku v ruce se vším ostatním.

Není partner, není taková radost z práce ani z trávení volného času. Protože když tyto ženy přijdou domů, jsou osamělé a vnitřně nenaplněné. Jejich ženská energie a jiskra upadá. Jsou i takové, kterým se single život líbí, protože se pro něj vědomě rozhodly a v tuto chvíli jim to takto vyhovuje. Ale kolik z nich je single dobrovolně?

Jde o to najít k sobě cestu, být tolerantnější k sobě i druhým, být laskavější, akceptovat chyby, pracovat s nimi, ale neponižovat se. Přestat se kritizovat. Život naplněný láskou vyžaduje láskyplné myšlenky.

Měl(a) bych….

Měla bych se lépe oblékat, měla bych být průbojnější, měla bych mít doma perfektně uklizeno.

To je jeden ze známých začátků vět, které slýchávám nejčastěji (ano, i u sebe). Máme tendenci být k sobě kritické, máme tendenci být perfektní, ale co tato věta přináší, není rozhodně nic pozitivního. Je to způsob myšlení a vyjadřování, kterým na sebe působíme ještě více tlaku.

Zkuste si pro sebe napsat malý seznam minimálně šesti takových „měl(a) bychů“. Když si u každé takové věty položíte otázku „proč“, dostanete odpovědi typu: Protože to chtějí rodiče, protože mě jinak nebudou mít rádi, protože si připadám ošklivá… Hned vám to dá jasně najevo, co si o sobě myslíte.

Jak to napravit? Tak, že si z tohoto seznamu „měl(a) bych“ vyškrtáte všechno, co k životu nepotřebujete a není pro vás osobně důležité. Je to obrovská úleva, když zjistíte, že nemusíte. Že to byl jen nesmyslný program v hlavě.

U těch zbývajících se dá tato věta uzpůsobit na „Kdybych opravdu chtěl(a), mohl(a) bych“, a to už zní o dost lépe. Dává nám to možnost volby a hned máme jasněji, jestli danou věc chceme nebo nechceme udělat. Kdybych opravdu chtěla, mohla bych začít zdravěji jíst vám dá víc energie než Měla bych zdravěji jíst. Je to příjemné cvičení, se kterým poprvé přišla Louise Hayová, ale je platné po celé ty roky.

Aby se ženy mohly začít mít skutečně rády, je potřeba, aby se přestaly za cokoli kritizovat a našly k sobě hluboké porozumění a respekt. Respekt a lásku můžeme vyjadřovat vůči mnoha věcem. Čím více si jich budeme v životě uvědomovat, tím budeme žít radostněji.

Využívejte celý web.

Předplatné