Když za nás myslí had

Většina lidí se pokládá za vlastníky jednoho mozku. Při troše zjednodušení se dá říci, že ve skutečnosti máme mozky tři: plazí mozek (mozkový kmen), savčí mozek (limbický systém) a lidský mozek (neokortex). Každá z nich je jinak specializována, přičemž od opic a jiných savců se lišíme hlavně vývojově nejmladší vrstvou, šedou kůrou mozkovou.

Naše základní reakce na ohrožení však řídí savčí, resp. emoční mozek. Na rozdíl od počítačů je v našem mozku rychlejší vývojově starší část, neboť plní funkci přežití. Z toho důvodu neustále pracuje a na impulzy, které vyhodnotí jako ohrožující, reaguje okamžitě (v pikosekundách!) a bez velkého přemýšlení.

Je vědecky dokázano, že v takových chvílích vyhlásí limbické centrum (zejména její součást amygdala) tísňovou situaci a převezme velení nad ostatními částmi mozku. Prostě sesadí dosavadního velitele, naše myšlení. Obvykle proto nesedíme a nepřemítáme, zdali na nás tygr stojící před námi opravdu útočí anebo jde jen o optický klam, jak vtipně poznamenal autor knihy Černá labuť Nassim Taleb.

Co se děje v mém mozku, když při hádce ztrácím kontrolu?

Celá věc je pochopitelně komplikovanější, podrobně je vše možné nastudovat např. v Danielu Golemanovi a jeho Emoční inteligenci nebo v konečně česky přeložené knize Petera Levina Probouzení tygra.

Zůstaneme‑li však u zjednodušujícího modelu, můžeme říci, že ze smyslových orgánů jdou informace do thalamu (který převádí informace do jazyka mozku – elektrochemické signály). Z thalamu poté do amygdaly (přes jediné synaptické spojení!) a do neokortexu. První spojení je rychlejší, umožňuje amygdale získat část přímých signálů dříve, než dojde k jejich zpracování v neokortexu.

Za normálních okolností je mezi limbickým systémem a neokortexem mnohočetné nervové spojení. Ve chvílích „nervového poplachu“ však přebírá řízení amygdala. Toto spojení je pak jakoby přestřihnuto, IQ jde (metaforicky) o 50 bodů dolů a my se chováme tak, že se tomu sami mnohdy až divíme. Ve skutečnosti jasně nemyslíme, i když si myslíme, že ano. Amygdala tak přebírá kontrolu nad naším jednáním. Můžeme pak mluvit o emočním přestřelení či amygdalickém únosu.

Jaká je funkce amygdaly, když zrovna nejsme ve stresové situaci?

Amgydala je sídlem emoční paměti (uchovává vzpomínky na citové zabarvení zážitků). Pozorně také zkoumá vjemy ze smyslových orgánů a srovnává to, co se děje teď, se zkušenostmi z minula. Dělá to však asociativně. To znamená, že je‑li jeden klíčový prvek současné situace podobný zážitku v minulosti, amygdala jej zaregistruje a aktivuje se dříve, než je oprávněnost takového poplachu potvrzena.

Navíc je určena k tomu, aby na jakoukoliv situaci reagovala tak, jako by šlo o život. Což v případě, kdy vás kritizuje šéf, většinou nejde; dnešní hrozby jsou tedy spíše symbolické, reakce však nikoliv.

Co bývá spouštěčem „amygdalického únosu“?

Jak jsme si řekli, může jím být téměř cokoliv a často navíc v symbolické rovině. V praxi je však častým spuštěčem ohrožení či nenaplnění našich potřeb.

Zde je zajímavý pohled teorie instinktů: každý z nás má do nějaké míry zranění (prožitek nedostatku; jistoty, že moje potřeba bude naplněna) na jednom ze základních životních instinktů (sil odpovědných za naplnění našich potřeb): sebezáchovném, vztahovém nebo sociálním. Je dobré si uvědomit, že ani jeden není lepší nebo horší než druhý.

Přednáška 24. října 2024