Když vůle nestačí

Nedokážu si nikoho najít. Nikoho, kdo by mi neublížil, líčí pětatřicetiletá Kája. Už jsem zoufalá. Je to pořád dokola. Všechno vždycky pokazím. Asi jsem destruktivní. Nebo prostě ty druhé odpuzuji. Nikdo by se mnou nevydržel.

Musím si zvyknout „být sama“. Nebo nevím, co mám dělat. Na seznamce jsem to zkoušela, ale žádné rande se nepovedlo. A když jsem se někomu líbila, tak se on nelíbil mně. Byli to takoví podivíni. A kde mám teď někoho potkat? Chodím akorát plavat a tam to na žádnou velkou konverzaci není. A přijde mi hloupé jen tak někoho oslovovat v baru nebo v kavárně. Já to prostě neumím, flirtovat a prodávat se.

Moc bych chtěla s někým být, ale ne za každou cenu. Chtěla bych vztah, ve kterém mě ten druhý bude mít opravdu rád, budu pro něj na prvním místě, ale nikdo takový asi není. Všichni si se mnou chtějí jen užít. Už to vzdávám. Prostě budu bez dětí, bez manžela, budu sama. Snažím se tomu nevěřit, ale je to čím dál těžší.

Kája opravdu zažila několik velmi nepříjemných vztahových zkušeností. A pod kůži se jí bolestně vryl pocit, že už to nebude jiné. Že už další vztah nezvládne. Nedokáže se s někým novým seznámit. Přestává věřit druhým i sobě. Partnerství se pro ni stalo bolestivým tématem.

Před ostatními se snaží udržet statečnou a nezdolnou tvář, ale doma to většinou obrečí. Je snad jediná, kdo nikoho nemá. Všichni už jsou vdaní, ženatí, mají děti. Ona je sama. Nechce to, ale zkrátka v její moci není to změnit. Uvěřila, že jí něco vzalo nebo někdo vzal možnost změnit vztahy, které má. Že to nemá ve svých rukou.

Naučená bezmoc

Martin Seligman, zakladatel takzvané pozitivní psychologie, se zabýval obdobnými situacemi. Zdánlivě bezvýchodnými a neřešitelnými, ze kterých nevidíme východisko. Ztrácíme naději i perspektivu. A po nějaké době se vzdáváme.

Zprvu byla jeho ústředním tématem bezmoc. Sám byl svědkem, jak se jeho otec stižený několika mozkovými příhodami stává stále rezignovanějším na svůj život. Postrádal jakoukoliv chuť i energii pracovat na udržení svých zbývajících mentálních či fyzických schopností. Prožíval bezmoc. Odevzdal vše do rukou nevlídného osudu a po čase upadl do hluboké deprese a životní skepse. Vzdal se veškeré naděje.

Kája je svým způsobem ve stejné situaci. Propadla pocitu, že není v její moci cokoliv změnit. Přestala věřit v sebe, ve své schopnosti. Něco se jí děje a ona je obětí. Trpí, nedokáže to zastavit a přijímá na sebe svůj úděl. Holt budu navždy sama. Prostě se na mě takový typ lepí. Nemám šanci, aby se situace změnila.

Martin Seligman byl otřesen tím, do jakého psychického stavu se otec poměrně brzy dostal. Energický člověk, který se velmi rychle vzdal veškerých nadějí na zlepšení. Namísto boje přišla rezignace. Místo hledání cest, možností a způsobů, jak zkusit rehabilitovat, rezignoval. Seligmana tento hluboký prožitek inspiroval v jeho životní dráze. Začal se věnovat naučené bezmocnosti. Co je ale pro náš příběh možná důležitější, i naučenému optimismu.

Mezi psychology jsou velmi známé jeho pokusy se psy. Ačkoliv se jim zprvu bránil z hlediska morálních zásad, nakonec k nim přistoupil, jelikož viděl, že by výsledky mohly být pro člověka víc než užitečné. Jeden z nejvýznamnějších pokusů spočíval v tom, že skupinu psů rozdělil do tří skupin menších. Jedna skupina dostávala elektrošoky, nicméně tito psi mohli „stisknout“ páčku a impulzy přestaly. Druhá skupina neměla žádnou možnost elektrické impulzy zastavit. Třetí skupina psů nedostávala elektrošoky žádné.

Následující den tyto tři skupiny podstoupily novou situaci. Všichni psi dostali elektrošok, ale stejně tak měli všichni možnost před těmito šoky utéct do bezpečnější zóny. Co myslíte, že se dělo? Věřím, že si tipnete správně. Skupina psů, kteří šoky nedostávali, a ti, kteří měli předchozí den možnost šoky vypnout, se hned po prvním elektrickém impulzu snažili dostat do bezpečné zóny. A to s úspěchem. Nicméně ta skupina pejsků, kteří první den neměli možnost před elektrošoky utéct, se ani nepokusila svoji situaci změnit. Lehli si na zem a trpěli dál.

Z toho bychom ale moc pozitivity nenasáli. Martin Seligman však u těchto pokusů neskončil. Naopak, pro něj to byl začátek. Když jde tak rychle získat naučenou bezmoc, jde rychle získat i naučenou moc? Jde získat důvěru, že můžu něco změnit?

Ano, jde to! A v jeho pokusech to bylo bezpočtukrát dokázáno. Martin Seligman se svými kolegy doslova tahal tyto bezmocné pejsky přes místnost a ukazoval jim, že někde je to lepší. Ačkoliv byli pasivní, dopřáli jim prožitek úlevy. Měli pocítit naději. A povedlo se – poměrně rychle tito pejsci „ožili“. Uvědomili si, že jejich situace se změnit může. Že naděje existuje. Jenom se před ní velmi rychle uzavřeli.

Něco se dá dělat vždycky

A teď zpět do našich životů. Do situací, kdy se cítíme bezmocní. Kdy prožíváme nedůvěru v sebe, ve své schopnosti. Kdy nevěříme, že něco dokážeme. Kdy se podceňujeme a domníváme se, že na nic nestačíme. Možná je totiž víra v naše schopnosti daleko důležitější než naše předpoklady, krása, talent, nadání či cokoliv, co myslíme, že potřebujeme.

Ačkoliv mohou být situace, do kterých se dostáváme, objektivně náročné (podobně jako těžká zdravotní situace u Seligmanova otce), není důvod propadat bezmoci. Vždy něco můžeme, vždy je nějaké východisko. Možná ne v tom samé dni, ne hned. Problém je však v tom, že stejně jako Seligmanovi pejsci se uzavřeme do své bezmocné ulity ihned po prožitku špatné zkušenosti. Další už pak nevnímáme. Došla nám energie a chuť. Není divu. To, co nás potkalo, nemusí být nic lehkého.

• Ale opravdu jsme vyzkoušeli všechno?
• Dali jsme tomu dostatek času?
• Pokusili jsme se načerpat síly jinde?
• Pokusili jsme se na danou situaci podívat z jiného úhlu pohledu?
• Zhodnotili jsme všechny možnosti, které máme?
• Může pro nás mít tato situace nějaký přínos?
• Může nás něco naučit?
• Může nás to posílit?

Seligman nikdy nezpochybňoval závažnost situací, ve kterých jeho klienti byli. Subjektivní utrpení a tíživost toho, co zrovna prožíváme, může být opravdu obrovská. On si ale všiml, že jsou lidé, kteří řeší velmi těžké životní trable a kdovíproč jako by se nad tím snad ani nepozastavili. Oni se tomu snad ještě zasmějí. Dělají si legraci ze svých zdravotních obtíží, pracovních komplikací nebo z partnerských krizí. A co víc, tento humor není pokrytecký, předstíraný či neautentický. Mají nadhled a cítí lehkost. Věří, že si najdou svoji cestu a spokojenost v podmínkách, jaké jsou.

Příběh Káji začal slovy nedokážu si někoho najít. Ona to nedokáže. Nemá to cenu. Vzdává svoji snahu a určitě není sama, kdo si takto počíná – nejen ve vztahové oblasti. Pár špatných zkušeností v pracovním kolektivu, pár neúspěšných zkoušek, několik bolestivých rozchodů, jedna špatná sexuální zkušenost, několikrát porušená dieta. Máme pocit, že už to nikdy nebude jiné. Že nemá cenu snažit se dál. Asi je to ve mně. Nejde to změnit. Nemám na to vliv. A tak je lepší se se svým nešťastným osudem smířit. Jiné cesty by nás dovedly do stejného beznadějného cíle.

Atribuční styl

Zmíním zde ještě jedno jméno. Sociální psycholog Bernard Weiner v šedesátých letech začal přemýšlet, proč jsou někteří lidé úspěšní a jiní ne. Na základě svých pokusů a pozorování dospěl k závěru, že důvod nespočívá v talentu, schopnostech či vrozených dispozicích, ale v atribučním stylu, tedy v odůvodnění, které připisujeme svým úspěchům a neúspěchům. Martin Seligman čerpal z této teorie a přišel se třemi dimenzemi, které má náš atribuční styl: trvalost, univerzálnost a personalizace.

Trvalost

Někteří lidé – podobně jako Kája – věří, že to, co se jim děje teď, je navždy. Nikdy se to nezmění. Nic nefunguje a fungovat nebude. Nemá to cenu, dopadne to stejně. Naproti tomu lidé, kteří vnímají příkoří či nevlídné okolnosti jako dočasné, jsou přesvědčení, že komplikace, špatné pocity či nepříznivé podmínky zkrátka pominou. Šéf má dnes špatnou náladu, ale to může být zítra jiné. Asi ho rozčílil neúspěch na projektu. Příště se to povede lépe. Nebo pokud se bavíme o oblasti vztahů: Teď jsem nešťastná. Bývalý přítel mi zkrátka nebyl souzený. To ale neznamená, že ten příští nemůže být lepší. Že s tím dalším budu opravdu celý život.

• Používáte často slova vždy a nikdy?
• Nebo spíše poslední dobou, teď, dnes, v tento okamžik?

Seligman tuto dimenzi testoval například otázkou: Když se rozčílíte kvůli kamarádovi, jaké vysvětlení by vám více sedělo? A. On/a mě pořád otravuje. B. On/a měl/a protivnou náladu. Pokud vyberete možnost B, váš atribuční styl je spíše dočasný. Berte to prosím s rezervovou. Dotazník je daleko komplexnější, celkem obsahuje 48 otázek, tudíž otázku uvádím pouze pro představu.

Lidé, kteří lehce propadají bezmoci, mají tendenci negativním událostem přisuzovat trvalé příčiny. Je to ve mně. Nic se nezmění. Nemám na to schopnosti, dovednosti ani talent. Nezmůžu nic. Ať se budu snažit, nebo nebudu, dopadne to stejně. Nicméně, a to je velmi důležité, pozitivním událostem obvykle přisuzují ráz dočasný. To je náhoda, že se mi tak zkouška povedla. Zkoušející měl asi dobrou náladu. Nezáleželo to na mé povaze, znalostech ani dovednostech. Ono se to prostě nějak povedlo. To, že se ti líbím, je nějaké divné, určitě to nebude mnou.

Jak možná cítíte, nezní to moc zdravě a rozhodně ne šťastně. Lidé, co to takto mají, velmi snadno propadají melancholii, špatným náladám, trudnomyslnosti a poměrně snadno depresi a bezmocnosti.

Univerzálnost

Další dimenzí je univerzálnost. Všichni nebo nikdo. Kája má strach, že všichni její partneři budou stejní. Dvě zkušenosti, přesto trvalý a univerzální závěr. Ale nedělá ho čas od času každý z nás? Dvě neúspěšná rande a další už zkrátka nemá cenu. Dva špatní vedoucí a ten třetí bude určitě stejný.

Lidé, kteří bývají šťastnější, si své soudy vztahují konkrétněji. Většinou k jednomu člověku. Ten konkrétní profesor byl přísný (nikoliv všichni profesoři). Tenhle přítel byl nevhodný (nikoliv všichni potenciální další). Tento pohovor se nepovedl (ten další bude třeba úspěšný).

Personalizace

Poslední dimenzí je personalizace. Možná máte ve svém okolí někoho, kdo se za vše viní. Za jakoukoliv chybu si sype popel na hlavu, vyčítá si i sebemenší neúspěch. Domnívá se, že je bezcenný, vše pokazí, ostatním nosí jen smůlu. Je a vždycky bude neúspěšný. Nízké sebevědomí vyplývá z internalizace. Neboli: Já za všechno můžu.

Externalizace naproti tomu přisuzuje neúspěch druhým. To ty jsi hloupý, že mě opouštíš. Ty za vše můžeš. To kvůli vám, rodičové, se mi nedaří. Není to moje vina. Nabourala jsem auto, protože jsi na mě mluvil. Jinak bych si všimla, že jsem na vedlejší. Jaká úleva, že za to může někdo jiný než my. Ti šťastnější jsou opravdu vnitřně přesvědčení, že za své štěstí mohou oni sami a za jejich neštěstí ti „hloupí“ ostatní.

Seligman říká, že nejdůležitější dimenze jsou právě trvalost a univerzálnost. Přesvědčení, zda se náš život může v dobré obrátit. Zda můžeme být šťastní. Tyto dimenze určují, jak dlouho zůstaneme bezmocní a v jakých situacích. Protože, věřte nebo ne, někteří lidé beznaději či bezmoci nikdy nepropadnou.

A teď nejzásadnější myšlenka celé pozitivní psychologie. Náš atribuční styl můžeme měnit. Svým vlastním rozhodnutím. Experimenty, zkušenostmi, ochotou ještě jednou vykročit. Vyzkoušet něco dalšího. Udělat to tentokrát jinak. Znovu se snažit, i když se nám moc nechce. I kdybychom tomu prozatím úplně bytostně nevěřili.

Kájin atribuční styl je značně trvalý, univerzální a interní. Co má tedy dělat, aby to bylo jinak?

Kde začíná změna

Zde bychom zabrousili i do racionálně‑emoční terapie Alberta Ellise. Odpovědi totiž budeme hledat v realitě. Argumentovat, zda skutečně může Kája vyvodit tak snadno závěr o svých nešťastných volbách. Zda si je opravdu jistá, že její nadcházející partneři budou stejní? Zda je ona sama stále stejná.

Pokud v tuto chvíli přemýšlíte o sobě nebo o blízkém člověku, můžete se ptát:

• Nedělám někdy příliš rychlé, univerzální závěry?
• Opravdu je vše negativní dáno mnou?
• Nemohla na to mít vliv situace, ve které jsem se ocitl/a?
• Jaká jsou další možná vysvětlení?
• Nezměnila mě poslední událost?
• Nejsem už dál a jinde?

V terapii můžeme hledat různá vysvětlení, proč se daná událost opravdu stala. Možná po čase sami uvidíme, že není vždy důvod hledat chybu v sobě. Mohla to být špatná náhoda, nepříznivé okolnosti, aktuální únava nebo prostě hloupý den. Nic víc.

Sami se sebou vedeme dialog a takzvanou disputaci. Dokazujeme si na dalších pokusech (pohovorech, rande, pracovních zkušenostech, zkouškách…), že to může být jinak. Pozitivní zkušenosti si pečlivě zaznamenáváme. Přemýšlíme o nich. I o tom, jaký podíl jsme na tom měli my sami. Jak to mění naši realitu. Náš svět a představu o nás samotných.

Naplánujeme si i další kroky, které bychom chtěli učinit. Co dalšího bychom chtěli vyzkoušet a poznat. Kája může začít nezávazně randit. Ochotná připustit, že třeba nevyjdou ani další pokusy. Ale možná to není v ní. Třeba jenom ještě nepotkala nikoho, s kým by mohla opravdu žít. Bude to zkoušet. Dodává si odvahy. Pečlivě poslouchá, co se druhým líbí. Čeho si na ní váží. Pokud je rande neúspěch, snaží se to okomentovat, že to zkrátka ještě nebyl „on“. To neznamená, že příště ho nepotká. Ani to neznamená, že je ošklivá, hloupá nebo neatraktivní. Zkrátka to jen nebylo ono.

Další velmi jednoduchou technikou, jak „cvičit svůj optimismus“, je odvedení pozornosti. Cílem je zastavit proud negativních myšlenek. Funguje podobně dobře jako relaxace či meditace. Zkrátka přestaneme investovat energii do černé díry našeho pesimismu. Otravné dotěrné myšlenky si můžeme zapsat na papírek. Vědomě si říct, že se k nim vrátíme, až na to bude vhodnější čas nebo budeme mít více energie. Teď se ale budeme věnovat něčemu jinému. A to může být cokoliv. Buď činnost, nebo předmět. Nebo jen zkrátka něco pozorovat v přírodě. Nejhorší cesta je však utápět se dál sebelítostivě ve svých nesnázích.

Věřím, že to dokážete. Ať už je to cokoliv. Stačí k tomu jedna věc: vy sami budete skutečně věřit, že můžete.