Když vám práce ničí život

Anežka se cítí v emočních kleštích dvakrát. Nejen, že chce udělat svého vedoucího šťastným a spokojeným díky práci, kterou odvede, ale ještě má sama na sebe požadavek pustit z hlavy všechny obavy, strachy či úzkost, kterou každý den více než osm hodin zažívá. Anežka to vůbec nemá lehké. Manžel jí dává veškerou podporu, jaké je schopný. Myslí to s ní dobře. Snaží se jí říct, aby svoji situaci brala s lehkostí a nadhledem. Aby si z ní nedělala těžkou hlavu.

Nicméně nebere v potaz, že Anežka je zcela jinak emočně založená. Pro ni práce neznamená jen práci. Pro ni je to prostředí, kde se potřebuje cítit dobře. Potřebuje sdílet své zážitky. Komunikovat. Rozumět si s kolegyněmi. Podporovat se. Nesnáší, když selže. Když udělá chybu. Anežka vždy pracovala s nadšením a vytrvalostí. Chtěla potěšit. To měla už od malička. Teď se jí to ale nedaří.

Kdykoliv si vzpomene na svoji práci, dělá se jí fyzicky zle. Stihla jsem udělat všechno? Poslala jsem e‑mail panu Svobodovi? Nezapomněla jsem přiložit tabulku? Co když jsem to špatně spočítala? Neměla bych se na to ještě jednou podívat? Takové myšlenky se jí honí hlavou v noci, když nemůže spát. Čím je unavenější, tím více chyb dělá. A tento bludný kruh se jí zatím nedaří prolomit. Žije v něm už pět let. Pět velmi úmorných a náročných let, které si vybraly svoji daň i na tělesném zdraví.

Přátelé i rodina jí často opakují, že má práci změnit. Že to nemá zapotřebí. Anežka se ale bojí. Bojí se udělat krok do neznáma. Co když mě nikde nevezmou? Co když opravdu nic jiného neumím? Co když má vedoucí pravdu a můžu být ráda, že mě přijali sem. Kolikrát už utrousil, že to byla chyba. Nechci, aby mě z práce propustili. Možná mě opravdu nikdo jiný nebude chtít.

Anežka má velkou vnitřní motivaci a zodpovědnost. Je pracovitá, ochotná komukoliv pomoci. Když za mnou se svým příběhem přichází, mluví o všech věcech, které dělá špatně. Které ji za poslední měsíce vedoucí vyčetl, nedocenil, které pokazila. Anežka je sevřená ve strachu.

Možná, že vedoucí přesně ví, co dělá. Možná, že to dělá nevědomky a sám řeší vážné vnitřní zranění či bolest. Nicméně výsledek je stejný. Anežka žije dlouhodobě v neúměrném stresu. Je vyčerpaná, úzkostná, bojí se selhání. Už mnohokrát pocítila frustraci a bezmoc, když netušila, co udělala špatně. Vždycky se něco našlo. Bojí se odejít. Její pocity jsou téměř totožné jako při domácím násilí. Jak by taky ne, když v zaměstnání se svým vedoucím tráví více času než s kýmkoliv jiným.

Anežčina situace v mnohých lidech vyvolává potřebu sdělit jí svůj názor. Už mnohokrát si vyslechla: „Prosím tě, vždyť je to jen práce.“ Nebo: „Proč mu prostě neřekneš, ať si to dělá sám, když je tak chytrý. Že se na to nevykašleš. Ty seš prostě moc hodná a pracovitá, máš to dělat jako ostatní. Ti se taky nepřetrhnou.“ Anežka by moc chtěla, aby jí to šlo. Nikdy vedoucímu nic neřekne. Už kolikrát se odhodlávala, kolikrát měla rozepsanou výpověď. Nikdy ji nepodala. Nedokáže to. Před ostatními se pak cítí ještě hůř, že se nedokáže prosadit. Že nedokáže brát svoji práci s lehkostí tak, jak jí říkají.

Práce nad hlavu

Příběh Anežky není ničím ojedinělým. Pracovní stres, větší či menší, známe čas od času všichni. Nicméně pokud zjistíme, že ve své práci cítíme jen strach, úzkost a obavy, mělo by se v nás rozsvítit výstražné světélko, že nejsme špatně my, nýbrž právě ona práce a podmínky, v nichž pracujeme.

Anežka za mnou přichází s dotazem, co má dělat lépe. Co má udělat, aby o víkendu či večer nad prací nepřemýšlela. Co má udělat, aby dokázala být ve svém volném čase veselá. Aby mohla fungovat s dětmi a manželem stoprocentně. Aby měla energii a chuť hrát si s nimi a dělat úkoly. Jak má komunikovat s vedoucím, aby bylo vše v pořádku.

Aniž by si to uvědomovala, opět klade požadavky na sebe. A to, dá se říct, nereálné. Odstřihnout práci. Umět načerpat energii z ničeho. Být vyrovnaná a klidná, ačkoliv nemá ani čas se zastavit.

Prvním krokem, který Anežku čeká, je podívat se, kde vlastně pracuje:

• Kdo je její vedoucí? Jak se k ní chová?
• Jak k ní přistupoval na začátku a jak teď? Jak se změnil jejich vztah?

Také nebude od věci se zastavit a zrekapitulovat si všechny změny v náplni její práce.

• Co dělala, když nastoupila? Co má na starosti teď?
• Je to opravdu to, co chce dělat? Co jí popsali při pohovoru?
• Jak se změnilo prostředí, ve kterém pracuje? Cítí se tam stejně jako na začátku?

Anežka si možná ani neuvědomuje, že žije v psychickém násilí. Obvykle ho očekáváme v partnerských vztazích, a proto je ne vždy dokážeme rozpoznat v pracovním prostředí. Definice říká: Psychické násilí je takové chování, které druhého znehodnocuje, „tlačí“ ho do pozice oběti, zpochybňuje sociální kompetence druhého a narušuje vnímání sebeúcty. Ve chvíli, kdy si to Anežka uvědomí, přichází šok. Všichni jí říkali, že je normální se cítit v práci pod stresem. Že to nikdo nemá lehké. Že všude je něco. Ale tady jde o něco jiného.

Pro psychické násilí je typická manipulace, ohrožování, kontrola prostřednictvím izolace, vzbuzování pocitů viny, hanby nebo studu. Americký psycholog Daniel O‘Leary říká, že většina obětí, které si projdou psychickým násilím, je zpětně popisuje jako nejtrýznivější zážitky svého života.

Anežčin vedoucí je šikovný manipulátor a dokáže velmi jednoduše vzbudit pocity viny, strachu, zodpovědnosti i zoufalství. To Anežka se musí více snažit. To Anežka určitě udělala chybu, ačkoliv on sám třeba ještě konkrétně neví jakou. Vedoucí si na ní vybíjí svoji zlost, frustraci a podrážděnost (ať už je zdroj této frustrace kdekoliv jinde – v dětství, rodině, v jeho současné finanční, pracovní či vztahové situaci…). Anežka je snadný terč. Pět let na sebe bere jakékoliv jeho nálady s tím, že by to přece měla zvládnout.

A jak se projevuje psychické násilí na pracovišti?

Každodenní kritika

Ať udělám, co udělám, je to vždycky špatně. Ne nadarmo byl tento psychický stav nazván naučená bezmocnost. Zoufalý pocit, který nás drtí. Poprvé jej popsal Martin Seligman při jednoduchém (leč mírně bolestivém) pokusu. Pejsek stál na podložce, která byla rozdělena na dvě poloviny. Do jedné poloviny šel elektrický proud, do druhé nikoliv. Pejsek tedy dostal na jedné polovině podložky elektrický výboj do tlapek. Přirozeně měl tendenci se vyhnout bolesti (stejně jako člověk), a tak přestoupil na druhou polovinu, kde šok nedostal.

Vyzkoušel chování, které ho vedlo od bolesti pryč. Nicméně v další části pokusu dostal i na této druhé polovině elektrický výboj. Když přestoupil zpět do první části, opět výboj. Přestoupil do druhé části, opět výboj. Zkuste si tipnout, co udělal. Jak projevil svoji frustraci, že nemůže najít žádné řešení? Že vše, o co se pokusí, bude špatně? Pejsek si lehl a zůstal ležet, ačkoliv dostával další a další elektrické výboje. Rezignoval a trpělivě snášel bolest. Anežka dělá totéž. Přijala nepohodlí, přijala, že není východisko. Přijala fakt, že cítit se špatně je zkrátka součást hry.

Snižování sebevědomí

Můžeš být ráda, že tě nepropustím. Kdo myslíš, že by tě chtěl? Vždyť nic pořádně neumíš. Ještě, že s tebou mám takovou trpělivost. Myslíš, že s tvojí angličtinou tě někde vezmou? Kdo by zaměstnal matku s dvěma dětmi? Věty, které vedoucí vždy ve vhodnou chvíli před Anežkou utrousil nebo řekl záměrně na plnou pusu. Vždy zabolely. Jako by přímo vyhmátl její vlastní pochybnost. Opravdu moc anglicky neumí. Vždycky se zakoktá a nevzpomene si na to správné slovíčko. A jako matka určitě bude těžko shánět práci. Všichni si budou myslet, že bude stále doma s nemocnými dětmi. Může být vděčná, že tohle místo má. Třeba by to jinde bylo ještě horší.

Vedoucí je v manipulaci excelentní. Strach ostatních je jeho parketa. Umí jej využít ve svůj prospěch. Má pocit, že jsou lidi pak výkonnější. Ostatní ho nezajímá. Někdy ho dokonce baví pozorovat, jak se podřízení smýkají. Využije cokoliv. Všichni se bojí změn, takže stačí pohrozit vyhazovem. Zvlášť u matek.

Sváry a neshody

Už kolikrát se Anežce stalo, že byla vedoucím obviněna za něco, co ani neměla na starosti. Pak ji ale vinili i ostatní. Bylo to tak nefér. Nikdy není přesně stanovena zodpovědnost. Žádná chyba není prominuta, ale kolikrát nikdo neví, co je správně. Místo toho, aby drželi na oddělení při sobě, dívají se na sebe skrz prsty.

Mnohokrát se stalo, že pravdu někdo překroutil. Věty, které napsala nebo řekla, se obrátily ve prospěch druhých a v její chybu. Mnohokrát byla obviněna za něco, co nemohla ovlivnit. Anežka má sice dvě skvělé kolegyně, u kterých ví, že za ní stojí, a které ji podporují (bez nich by to opravdu nezvládala), ale také ví, že to všechny špatné věci nevykompenzuje. Navíc se s nimi může bavit jen „na tajno“. Aby to vedoucí neviděl. Podle něj soukromý život nemá v práci co dělat.

Vedoucí není týmový hráč. Má své favority, které podporuje. O ostatní se nezajímá. Nevidí rád, když se někdo dobře baví a on není do hovoru zahrnutý. Někdy hluboko uvnitř v něm hlodá pocit, že se baví o něm. Zažil to jako malý, když se mu ostatní děti smály. Od té doby se vypracoval a nikdo se za jeho zády bavit nesmí. Nemá rád, když jeho podřízení vnáší na pracoviště své osobní problémy. Mají podávat stoprocentní výkon, za to je přece platí. V atmosféře, která budí strach a bázeň, je mu dobře. Potrpí si na vykání. V rovnocenném partnerství mu není dobře. Cítí se pak ohrožený. Potřebuje dominovat.

Takhle už žít nechci

Anežka si během rozhovoru postupně začíná uvědomovat, že práce, kde tráví podstatnou část svého života, není v pořádku. Někdo jiný by se možná uměl prosadit nebo tyto věci pustit z hlavy. Možná, že někdo jiný by uměl vedoucímu říct ne. Ale Anežka je zkrátka osobnostně jiná. Záleží jí na vztazích. Záleží jí na přátelském kolektivu, vstřícnosti, laskavosti, pochopení a lidskosti. Poprvé má Anežka pocit, že to nemusí zvládnout a vydržet. Anežka postupně začíná nahlížet realisticky na svoji situaci. Používá k tomu tyto otázky (techniky):

Jak vypadá moje práce TEĎ?

Bylo to jiné, když jsme nastoupili, je to jiné teď. Práce se změnila, kolegové (přátelé) odešli a přišli noví, se kterými si už tolik nerozumíme. Vedoucí, který byl vždy spravedlivý a vstřícný, je najednou odtažitý. Mezi členy týmu panuje nepřátelská nálada. Agenda přibyla v takovém množství, že není možné ji zvládat.

Pokud zvažujete, zda v současné práci zůstat, či nikoliv, zkuste si v duchu či nahlas říct, jak vypadá teď. Kdyby byla popsána v pracovním inzerátu, co by stálo v popisku? (Klidně si napište pracovní inzerát, abyste ho viděli před sebou). Nastoupili byste do ní, kdyby vám ji někdo nabízel?

Jaká je pravděpodobnost, že se objektivní podmínky práce změní?

• Můžu ovlivnit chování svého vedoucího?
• Můžu si říct o menší množství práce?
• Mám možnost nechat se přeřadit do jiného týmu?
• Když začnu pracovat ještě víc, co se nejspíše stane?
• Co se stane, když snížím pracovní tempo?

Jaké mám doopravdy možnosti, pokud v práci skončím?

• Zkusili jste si nechat zasílat nabídky volných pracovních pozic ve vašem oboru?
• Jaká je opravdu situace na trhu práce?
• Zkusili jste rozeslat svůj životopis?
• Byli jste na pohovoru?
• Co vám říkají kamarádi a rodina ohledně vaší pracovní situace?
• Jakých vlastností si na vás cenili v předchozí práci (ve škole, na projektu)?
• Jakou pozitivní zpětnou vazbu jste dostávali?
• Co vás baví a těší?
• Co děláte rádi, nehledě na finanční odměnu?

Možná, že současnému vedoucímu se velmi dobře podařilo zasít semínka pochybností. Anežka neviděla reálnou situaci. Nedokázala objektivně posoudit, čeho je schopná. Nedokázala posoudit, jak vypadá či by mohla vypadat práce v jiné společnosti. Vše je pokřiveno negativními sugescemi vedoucího.

Anežka si tedy postupně začíná odpovídat na tyto otázky, zkouší rozeslat životopisy. Zkouší se ptát na svůj pracovní výkon a schopnosti svých kolegů a přátel, kterým věří. Zkouší objevovat nové možnosti, kde by se mohla uplatnit.

Opouští tunelové vidění, kdy současná práce byla jedinou možností. Objevuje různé neziskové organizace, sociální služby, posílá e‑maily do cukráren, jelikož pečení a vaření pro ni bylo od mala velkou vášní. Oslovuje své blízké a známé, zda nevědí o dalších možnostech práce. Zasílá svůj životopis do personálních agentur. Po pěti letech začíná cítit lehkou úlevu. Ještě neví, co bude dělat, ale už ví, že tam, kde je, už být nechce.

A ještě na závěr, pokud si nejste jisti, zda je vaše práce ještě snesitelná, nebo už je (podobně jako v Anežčině případě) daleko za hranicí běžného pracovního stresu, položím vám dvě otázky:

• Co kdyby stejnou situaci jako vy prožíval váš nejlepší kamarád, vaše nejlepší kamarádka?
• Co byste jim poradili?