Když terapie nefunguje

Začnu trochu zeširoka. Příčinou klientovy nespokojenosti často mohou být nereálná očekávání, s nimiž na terapii přichází. Mnoho lidí už dnes informovaných je, ale ne všichni. Kdo přichází pro recept na štěstí a s vidinou, že se stane zázrak, bude nutně zklamán.

I rychlá úleva je možná, má to ale dva významné háčky. Za prvé: zpravidla stojí na vratkých základech. Na principu vytloukání klínu klínem. Tohle si člověk, který je v zoufalé situaci, nemá kapacitu uvědomovat, je zcela pohlcen svými problémy. Hojně toho využívají „prodejci zázraků“. Jsem přesvědčená, že za tím stojí i jejich vlastní nevědomost.

Ano – nějaká intervence může „zázračně“ pomoci. Ale: změnu, která nastala bez našeho přičinění, nemáme ve své moci. Pokud se tedy zase někdy v životě dostaneme dolů (a ono se to zákonitě stane), opět budeme bezmocní. To si ve chvíli, kdy se dostaví tolik kýžená okamžitá úleva, nikdo neuvědomí. Emoce „vytlučené klínem“ se můžou samy vyvalit zevnitř ve chvíli, kdy to nejméně čekáme. Ocitáme se tak na emocionální horské dráze a nejsme to my, kdo ji řídí.

Pokud k tomu, aby nám bylo lépe, potřebujeme druhého, stáváme se na něm navíc závislými. Proto vám žádný seriózní terapeut zázračnou změnu na počkání slibovat nebude. Dobrého terapeuta poznáte mimo jiné podle toho, že vám bude pozorně naslouchat, aby co nejlépe pochopil, co se děje a jak vám je. Díky tomu pak budete mít možnost společně hledat kořeny vašeho trápení a cesty ven, které jsou optimální právě a jen pro vás jako jedinečnou osobnost.

Najít řešení, které není podle šablony, logicky chvíli trvá. Ačkoli se to nemusí zdát, právě cesta a hledání jsou nejdůležitější fází psychoterapie. Pokud chcete něco umět, musíte se to nejprve učit. A to chvíli trvá. I když se chcete naučit lépe zvládat vlastní emoce, zátěžové situace nebo vycházet s druhými.

Právě proto je v psychoterapii klíčová důvěra. Možná po prvním setkání budete odcházet rozčarovaní z toho, že toho víc nevíte, než víte. To, co vás přivede do terapeutického křesla zpátky, by měl být pocit porozumění a vnitřního klidu, které ze svého terapeuta cítíte.

Jsem přesvědčená, že právě proto méně zkušeným terapeutům častěji „utíkají“ klienti. Není to tím, že by cokoliv dělali špatně, ale zatím nemají dostatečnou sebejistotu, která by jim dodávala vnitřní klid. Na tom potřebují zapracovat – ale to by bylo na jiný článek.

Co se vlastně děje?

Možná jste měli dobrou představu o tom, do čeho jdete. Přesto nějak nejste spokojení. V takové situaci může být dobré uvědomit si, co se vlastně děje; minimálně terapeut by si toho měl být vědom.

Možná vám terapeut nesedl? To se může stát. Jsme jenom lidi, nemůžeme být sympatičtí každému. I proto se třeba já sama snažím dát o sobě slyšet, aby se každý se mnou mohl alespoň trochu seznámit, ještě než dorazí na konzultaci.

Nebo zjistíte, že vám terapeut někoho připomíná. Někoho, s kým nemáte spojené příjemné vzpomínky. Tohle si můžete, ale třeba ani nemusíte uvědomit. Možná se ale objeví jiná témata, o kterých jste dříve nevěděli: rozhodnete se najít si raději terapeutku – ženu, protože s terapeutem – mužem se necítíte v bezpečí nebo se před ním stydíte. Pamatuju si třeba na klientku s pošramoceným vztahem s vlastní matkou, která se nakonec rozhodla vyhledat terapeutku o generaci starší. A pár dalších podobných příběhů.

Zajímavé věci se však mohou odehrávat nejen v rámci terapeutického vztahu, ale i procesu. Všímám si, že pro některé lidi je rozhodnutí terapii ukončit tím nejléčivějším momentem vůbec. Vzdát se „závislosti na podpoře“ a postavit se na vlastní nohy. „Vzdorovat autoritě.“ Tuhle větu dávám do uvozovek, protože myslím vzdor, který je svým způsobem symbolický.

Pokud mi někdo vypráví o tom, jak bezmocný se v životě cítí, jak málo má sebevědomí – a pak se ten samý člověk odhodlá mě „poslat do háje“ a říct mi to třeba i do očí, mám radost, protože právě nastala změna! (Tedy, abych byla zcela upřímná – jasně, mám z toho obvykle rozporuplné pocity. I proto, že lidé, kteří nejsou zvyklí odmítat, to většinou napoprvé udělají dost nešikovně, někdy to může být i nepříjemné. V takové situaci ale pomůže supervize. Jsem vděčná, že ji my terapeuti máme k dispozici!)

Nemusí vám vyhovovat metoda práce, kterou terapeut využívá. I to se může stát a je v takovém případě v pořádku zkusit jinou cestu. Ještě si ale vybavuju dvě možné situace, kdy terapie „nefunguje“. Terapie nemůže fungovat tehdy, když problém, který řešíte, nenáleží vám, ale někomu jinému. I to bývá důležité zjištění. Stává se mi, že občas terapii vyhledá třeba někdo, kdo řeší vztahové potíže. V případě, kdy na terapii dochází sám a očekává, že výsledkem bude změna chování partnera, bude zklamán.

Někteří klienti, kteří jsou s výsledky terapie nespokojení a předčasně ji ukončují, také mohou být překvapení tím, kolik energie absolvování psychoterapie vyžaduje. Ne každý má v danou chvíli kapacitu na to přibližovat se k bolavým místům vlastního nitra, přiznat si své slabiny a ustát zranitelnost.

Když se otevřou staré rány, bolí to. Bez terapie by se jim člověk dále vyhýbal a tohle by se nestalo. Proto se po terapii člověk může cítit překvapivě vyčerpaný. V dětských terapiích se stává, že dítě může začít – ze stejného důvodu – přechodně víc „zlobit“. Emoce potřebují ven, až pak nastává úleva.

To, že z nezdaru klient obviní terapeuta, se taky děje. Je potřeba to přijmout jako logickou obranu, která slouží v klientův prospěch. Je zcela na místě a chrání jej před tím, aby se nedostal příliš brzy někam, kde by to pro něj mohlo být nebezpečné. Chrání jeho pocit sebehodnoty, brání ho před prožitkem vlastního selhání.

Opět: dobrý terapeut v takovém případě odolá nutkání brát odmítnutí klienta osobně, neřkuli mu kritiku vracet, a vyhledá supervizi, která mu pomůže pochopit, co že se vlastně v terapeutickém procesu přihodilo, případně se poučit z vlastních chyb, pokud nějaké udělal.

Jsme jenom lidi

I my terapeuti. Věřím, že všichni v dobré víře děláme to nejlepší, co dokážeme. Všichni máme za sebou dlouhou profesní přípravu a jsme vázáni určitými etickými principy, které jsou v naší profesi považovány za obzvlášť důležité. Přesto: i mezi terapeuty narazíte na lidi více i méně kompetentní (a nemusí to nutně korelovat s délkou jejich praxe).

Chyby děláme občas všichni. Z mého pohledu je tak nejpodstatnější kompetencí psychoterapeuta sebereflexe. Kdo ji má, dokáže si své limity přiznat. Včas si uvědomí svou nejistotu a nezdráhá se cokoliv konzultovat se supervizorem.

I mezi námi ale existují lidé, kterým se sebereflexe nedostává. Kdo má sklon k bohorovnosti, může se chytit do pasti sebeklamu a přesvědčení o vlastní dokonalosti a všemohoucnosti. Takový člověk pak snadno ustrne v profesním vývoji, protože není schopen se z vlastních chyb učit. Nevidí je.

Ani dosažené vzdělání nemůže zaručit, že člověk nesejde na scestí. Že nezačne nabízet něco, co nemůže garantovat, aniž by si to třeba uvědomoval. V takovém případě může dokonce klienta ohrozit.

Nechci vás tím od terapie odrazovat – takových lidí je mezi terapeuty naprostá menšina. Přesto je fér zmínit, že existují. I špatná zkušenost s terapií však nakonec může být dobrá, pokud se z ní poučíme. Pokud v sobě na jejím základě nezačneme živit zklamání z celého oboru, pocit ublíženosti a zrady, ale dokážeme se postavit na vlastní nohy, nalézt v sobě naději, zvednout se a jít dál. I když je to těžké.

Jak na to?

Jediná cesta je věřit vlastním instinktům a najít odvahu. Pro mnohé je to úplně nová zkušenost – ten prožitek, že to člověk zvládl, je ale nezapomenutelně posilující!

Klíčové je vůbec si uvědomit, že vám terapie nevyhovuje. Vnímáte, že se vám na ni nechce? Víte, že terapeutovi zdaleka neříkáte všechno? Není vám sympatický? Je vám v souvislosti s terapií tak nějak divně? Nebo vás překvapily některé terapeutovy metody? Můžete si na pozadí těchto prožitků uvědomit dokonce strach. A to je výzva: nepoddat se mu.

Připustit, jak se cítím, vnímat vlastní tělo a poslechnout intuici – i to je lekce, kterou v podobné situaci dostáváme. Ze všeho nejléčivější je pak v terapii prožitek, že se umím postavit za sebe sama. Že se nezaleknu domnělé autority a dokážu říct ne, když mi něco nevyhovuje. Že takhle je to v pořádku, ať si říká kdo chce co chce. Proč by nemělo být? Terapeut je tu pro vás, ne vy pro něj!

Mnohdy až když klient vysloví, co že vlastně potřebuje, začínají se věci „zázračně“ měnit. Terapeut vám do hlavy nevidí a vaše zpětná vazba mu může v práci velmi pomoci. Můžete být na svého terapeuta naštvaní, že je to budižkničemu, nebo vzít odpovědnost do vlastních rukou, odvážit se svou nespokojenost komunikovat, případně spolupráci ukončit, začít chodit jinam a získat tím zkušenost vlastní kompetence. To za to stojí. Nemusíte setrvávat v něčem, co vám nevyhovuje. I vy máte možnost to změnit. Máte na to.

Vycházím z vlastní praxe, článek ale píšu s přesvědčením, že uvedené platí obecně bez ohledu na kontext konkrétního terapeutického přístupu. Psychoterapie je pozoruhodná disciplína a léčivé můžou být v jejím průběhu různé momenty. Všechno v životě má svůj čas a práce na sobě je úkol na celý život. Byla bych nerada, kdyby lidé nad psychoterapií kvůli předchozí špatné zkušenosti lámali hůl a zbytečně kvůli tomu přišli o možnosti, které skýtá.