Když sundám masku
Jsem holka, co všechno zvládá, má spoustu aktivit, nepotřebuje jíst ani spát. Dokud nepřijde ten den.
Přichází víkend. Jeden z mála, kdy mám čas na sebe. Mám volno! Ještě včera jsem se na něj tak hrozně těšila, ale jakmile se ráno probudím, vím, že je něco špatně. Vím, že nic nemusím.
Většinou vstávám kolem šesté hodiny ranní a domů se dostanu přibližně v osm večer s tím, že den ještě nekončí, potřebuju ještě dodělat důležité věci na druhý den, jako je psaní seminárních prací, příprava projektů a tak dále.
Někdy zvládnu i vyprat nebo uklidit. Ale ani jeden den není jak druhý. Střídám to – někdy vstávám do školy, jindy na praxi anebo do práce. Někdy jdu taky cvičit, abych dělala něco pro své tělo a aby mě nezahltil stereotyp.
To, že toho za den udělám relativně dost, mě pohání. Pomáhá mi to na chvíli věřit, že když něco dělám, tak aspoň za něco stojím. Nejsem troska, která se zhroutí, je ošklivá, líná, neschopná a kdo ví co ještě. Většinou vydržím tak tři týdny, každý den jedu na doraz a pak přijde ten den, na který se tak těším…
Přednáška 19. září 2024Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..