Když se srdce roztluče hrůzou

Nejpříšernější úzkost, spojenou se strachem ze smrti, zešílení, pocitem, že se jim rozletí hlava nebo celé tělo, zažívají pacienti trpící panickou poruchou.

Je to porucha postihující okolo tří procent našich bližních, můžeme tedy říci, že jí trpí jeden člověk z pětatřiceti. Ženy asi třikrát častěji než muži.

Stresová reakce se při panické atace vytáčí do nejvyšších obrátek a organismus se chová, jako by skutečně šlo o život.

Poprvé, podruhé, potřetí…

První záchvat (= ataka) paniky se může objevit v jakémkoliv věku od adolescence do středního až vyššího. Nemocného doslova ochromí.

Napoprvé bývá masivní úzkost většinou provázena nejvýraznějšími tělesnými projevy z oblasti kardiovaskulární, tedy bušením srdce, pulzem až ke 160 za minutu, který je nepříjemně  a ohrožujícím způsobem pociťován nejčastěji na krku a v hlavě, závratí a pocity derealizace a depersonalizace, tedy neskutečnosti, snové reality a ztráty vlastního já.

O vlastních zkušenostech s panickou úzkostí psala psycholožka Olga Trampotová v článku Jak se plaší smrt.

To je způsobeno tím, že pocit vlastního já je pocitem „tělesného já“ a pokud se tělesný stav náhle a prudce zásadním způsobem změní, mění se i celé prožívání.

Postižený spěchá raketovým tempem na jakoukoliv lékařskou pohotovostní službu, kde ale ani po podrobném vyšetření nezjistí žádné patologické odchylky, protože ataka trvá nejdéle do dvaceti minut. Pak se organismus uklidní. Pacient má ale dojem, že to byly celé hodiny.

Komunikační chybou vyšetřujícího lékaře je, když v dobré víře řekne, že vám nic není. Domnívá se, že tím pacienta uklidnil. Neuklidnil… Postižený měl totiž před hodinou dojem, že umírá, a bagatelizující výrok si vyloží buď jako nezájem, nebo jako neznalost lékaře. Těžko říci, co z toho je horší. Zůstává nadále v nejistotě, ale ta se má záhy změnit – a nikoliv příznivým směrem.

Asi tak za týden, za dest dnů se objeví další ataka. Mívá většinou stejný průběh jako ta první, ale to z ní nedělá méně dramatický ani méně ohrožující prožitek.

Hledání účinné pomoci se stane úpornějším a kromě standardního vyšetření si začne nemocný zařizovat nejrůznějšími cestičkami vyšetření specializovaná. Tam se dozví totéž a jeho nejistota navzdory ujištění dále narůstá.

Po dalším záchvatu se začne vyhýbat místům, která ho zneklidňují. Velmi často to bývají uzavřené prostory přeplněné lidmi, například metro nebo obchodní domy (zde se přidružuje obava z určitých prostor – agorafobie). Takovéto „vyhýbavé chování“ (to je opravdu odborný termín) ho dále zbavuje zbytků jistoty.

Pomohou antidepresiva

Byl popsán případ nemocného, který během pěti měsíců

• dvacetkrát navštívil praktického lékaře
• třikrát byl vyšetřen na neurologii
• jednou na psychiatrii
• třikrát v nemocnici (z toho dvakrát na koronární jednotce).

Během necelého půlroku prostonal celkem 70 dní v pracovní neschopnosti. V tomto období mu byla provedena následující vyšetření:

• čtyřikrát kompletní laboratorní vyšetření krve  a moče
• třikrát EKG
• jednou EMG
• jednou Holterovská monitorace
• jednou sono žlučníku
• jednou rentgen páteře, srdce a plic.

Po zahájení přiměřené léčby malými dávkami antidepresiva je nemocný již tři roky bez obtíží.

Nezůstat sám

Pokud není porucha podchycena a léčena, její vývoj jde neúprosně dál. Komplikuje život nejen nemocným, ale také jejich blízkým. Ti zprvu pomoc, doprovod či ujištění ochotně poskytují, zanedlouho však požadavky pacientů začnou cítit jako příliš náročné, nezřídka je označí za vydírání s vysvětlením, že úzkost znají také a dá se přece překonat.

Přednáška 19. listopadu 2024