Když myšlení škodí

Vždy ve střehu

Různí lidé mají různou tendenci vyhlížet nebezpečí. Mohou ji zesilovat některé povahové rysy (například sklony k neuroticismu) a pak samozřejmě také předchozí zkušenosti. Pokud mě potkalo něco zlého nebo nepříjemného, bude mít mozek tendenci stejnou situaci očekávat v budoucnu – opět v dobré vůli, abychom na ni byli připraveni a příště ji zvládli lépe nebo se jí dokázali vyhnout.

Takové očekávání ale může znervózňovat, způsobovat úzkosti, nebo dokonce zcela paralyzovat. Protože hypotetická situace je právě to: hypotetická. Dosud nenastala, takže ji nemůžeme aktivně řešit. Můžeme nad ní jenom přemýšlet. Pořád a pořád dokola, ve snaze nacházet lepší a lepší řešení. Takže jak z toho ven? Jak potlačit po tisíciletí vštěpované evoluční instinkty?

Myšlenky, pocity a jiné signály, které nám naše tělo a mysl předávají, jsou ze své podstaty informace, které je třeba správně dekódovat. Klinická psycholožka Kirsty Ross radí, abychom v rámci boje s vlezlými myšlenkami využili dvě strategie: zaměření na emoce a zaměření na problém.

Ptejte se: „Jaké emoce moje vtíravé myšlenky doprovázejí? Cítím strach, hněv, odpor, smutek, lítost? Pokud strach, čeho přesně se bojím a proč?“ A tak dále. Emoce nám mohou napovědět, proč je pro nás daná myšlenka tak citlivá a zároveň tak důležitá, že se k ní neustále vracíme. Zároveň není od věci si připomenout, že emoce ani samotné nezvladatelné myšlenky nejsou žádné naše osobní selhání. Je nesmyslné vinit se z něčeho, co nám všem dala evoluce jako obranný nástroj. Stejně jako s každým nástrojem je ale i s mentálními stavy třeba optimálně pracovat.

Následuje tedy zaměření na problém. Pokud se neodbytné myšlenky týkají něčeho z minulosti, místo sebemrskačství se zamyslete nad tím, co byste příště udělali jinak. Pokud vás naopak jímá strach (vztek, zoufalství…) z představ o budoucnosti, zvažte jedno či dvě realistická východiska, pokud se „špatná“ věc opravdu stane a nechtěná budoucnost nastane. Zatněte zuby a spokojte se s maximálně dvěma možnostmi řešení, nenechte myšlenky dále cyklit. Opakujte si, že jste připraveni na nejhorší a že tato příprava musí stačit. I tak jste určitě udělali mnohem víc než lidé, kteří blaženě proplouvají životem bez neustálých obav.

Nad věcí

Záměrně jsem zdůraznila slovo „realistické“. Čím déle se vozíme na kolotoči dotěrných představ, tím se naše myšlenky obvykle stávají absurdnějšími a nelogičtějšími. Pokud máte tendenci do podobných myšlenkových bažin zabředávat, snadno se vám stane, že z drobné obavy ohledně vaší schopnosti zvládnout školní nebo pracovní úkol se stane hororová telenovela, ve které vás vyhodí ze školy či práce, rodiče vás vydědí a rozejde se s vámi partner, protože jste tak strašně nemožní.

Tehdy je třeba, abyste v sobě našli dostatek duchapřítomnosti a zarazili to. Abyste si řekli „to je absurdní, tohle se nestane“. Vaše myšlenky jsou pouze myšlenky, nezrcadlí objektivní pravdu. Jen vám to tak připadá, protože čím víc se na určitý myšlenkový obsah zaměřujeme, tím víc se upevňují spoje mezi neurony, jako častokrát vyšlapávané cestičky. Pokud je původní myšlenka scestná, utvrzujeme se v něčem, co je realitě na hony vzdálené – ale pro nás čím dál reálnější.

Kde najít tuto duchapřítomnost? Osobně mi pomáhá mentální vizualizace, kterou provádím v rámci meditace. Představuji si problém, kolem kterého se moje myšlenky neproduktivně točí, jako předmět na podlaze – například kamínek. Někdy to může být pořádný balvan, ale obvykle je malý, nedůležitý. Jenže když se k němu sehnu, přiblížím obličej až k němu a budu na něj upřeně brejlit, vyplní prakticky celé mé zorné pole. Pak už nevidím nic, žádná východiska, žádný kontext, celé mé vnímání se smrskne jen na problém. Všechno ostatní přestane existovat.

Takže si obstarám potřebný odstup. Vznesu se ke stropu a najednou očima obsáhnu celou místnost. Teď vidím věci, které mi unikaly, a vidím také, jak je ten kamínek mrňavý. Dokážu zohlednit kontext, můžu lépe rozvážit svůj postoj k problému a vymyslet možné řešení.

Potřebný odstup také můžete získat, pokud své utkvělé obavy prokonzultujete s kamarádem nebo terapeutem. Druzí lidé nemají prošlapané stejné mozkové cestičky jako vy, dokážou vám tedy pomoci vypíchnout moment, v němž se realistické životní obavy mění v absurdní telenovelu.

Zároveň neuškodí, pokud si nebudete dopřávat příliš mnoho prostoru k bezcílné ruminaci – hlavně pokud víte, že vám to škodí. Naplňte svůj čas smysluplnými aktivitami (sociálními, sportovními, pracovními či kulturními) a poskytněte mozku výživnější potravu k přežvykování. Vyměňte poškrábanou desku za jinou, která hraje příjemnou hudbu, ne stresující skřípění.