Když mozek funguje jinak

Síly na to, aby se s peklem v sobě praly a držely ho na uzdě, jim většinou vystačí do chvíle, než se stanou matkami. Pod vlivem totální změny zajetých zvyklostí a chronického nevyspání už na kompenzaci nemají kapacitu. Především pokud děti zdědí jejich neurodivergentní mozek a s ním spojené problémy a matka v rámci respektující výchovy nechce dítě vystavovat autoritářskému a odsuzujícímu zacházení, které sama zažila.

Žena narozením dítěte přijde nejen o pracně vybudované mechanismy, které jí ADHD pomáhaly zvládat, ale často také o kreativní práci, díky níž se jí z mozku snáze vyplavoval nedostatkový dopamin. Činnosti na mateřské dovolené jsou většinou stereotypní a ubíjející, z nich moc dopaminu nezíská. Někdy mateřské přetížení končí až psychiatrickou hospitalizací, kdy žena dlouho váhá mezi dvěma póly. Když se hospitalizovat nechá, děti budou bez ní, pokud ne, bude příšerná matka, depresivní nebo vzteklá, což samozřejmě na potomcích zanechá stopy.

Navíc dítě, jakkoli vytoužené a milované, je zdrojem zvuků a vjemů, které mohou extrémně citlivou nervovou soustavu zahlcovat. Vědci odhadují, že 43 % žen s diagnózou ADHD je hypersenzitivních. Tohle všechno spolu s chronickým nevyspáním zadělává na mateřské vyhoření, zejména pokud je dětí víc, jsou náročné nebo se přidají další obtížné životní situace.

Kapitola o mateřství pro mě byla z celé knihy nejsilnější. Jako příslušnice starší generace vychovaná autoritářsky bych donedávna matku řvoucí na ječící dítě aspoň v duchu sežehla plamenem pekelným. Ale výpovědi ADHD matek v knize vzbudí hluboký soucit nejspíš i v nejzavilejších seniorkách typu tohle za nás nebývalo.

Žena ženě lépe nerozumí

Nejhorší je, že ani žena trpící ADHD jiné ženě se stejnou diagnózou mnohdy lépe nerozumí. Ne všechny se totiž zmítají v chaosu, depresích či problematických vztazích. Každá je na jiné části velmi pestrého spektra definovaného základní triádou ADHD: impulzivitou, hyperaktivitou a nepozorností.

Ty však málokdy tvoří rovnostranný trojúhelník. Některou z jeho stran se občas podaří terapeuticky zvládnout. A co je zajímavé, roztěkaná nepozornost u věcí, které lidi s ADHD nebaví, se střídá s extrémně hlubokým hyperfokusem u činností, které považují za hodné pozornosti.

Z toho je jasné, že to, co pomáhá jedné, nemusí jiným fungovat. Ostatně i lidé s jinou diagnózou se mnohdy nechávají vést zažitými přesvědčeními a ne vždy umějí tolerovat všechny projevy u druhých. Podobné problémy mnohdy nastávají při souběhu diagnóz v rodině, kdy rodič s ADHD vnucuje vlastní strategie potomkovi, jemuž nefungují.

Touha po diagnóze

V současnosti jsou coming outy veřejně známých osobností s diagnózou ADHD stále častější. Slavní lidé mohou pro popularizaci a přijetí poruchy udělat stejnou službu jako svého času lady Diana, díky níž se začala přikládat potřebná pozornost poruchám příjmu potravy. Na druhou stranu popularizace problematiky vytváří extrémní tlak na specializovaná pracoviště.

Jakkoli je diagnóza jakousi nálepkou, zpravidla v první fázi pomůže. Člověk konečně ví, co s ním je, a může se sebevědoměji bránit odsuzování, s nímž se setkává odmalička, kdy slyší, že není dost dochvilný, pečlivý, motivovaný, připravený… Prostě nikdy není dost.

Vědomí, že nejsem blbá a nezodpovědná, prostě mi jinak funguje mozek, je úlevné. I tak mají neurodivergentnní ženy po předchozích zkušenostech vnitřní nejistotu, nedostatek sebedůvěry a problém přijímat zpětnou vazbu. Velmi často trpí syndromem podvodníka, jemuž mnohdy čelí extrémním perfekcionismem, který jim samozřejmě kvůli odlišnému fungování mozku dá mnohem více zabrat.

Nedusme talenty tabulkami

Pokusíme‑li se použít kritéria ADHD na historické génie, s velkou pravděpodobností jím trpěli W. A. Mozart, Gustav Mahler, Leonardo da Vinci, Alexander G. Bell, Jules Verne či Albert Einstein. Ženy v dřívějších dobách měly menší možnost se prosadit, ale přesto z těch, které se do dějin zapsaly, mohly k neurodivergentní menšině patřit sestry Brontëovy nebo Emily Dickinsonová, autismem nejspíš trpěla Marie Curie‑Skłodowská.

Neurodivergentní muži i ženy mají evidentně schopnost posouvat lidstvo vpřed, jen potřebují dostat správné podmínky. Nemusejí ani vynalézt lék proti rakovině nebo čistit oceány od plastů – stačí, když budou mít možnost rozvíjet své nesporné talenty.

Kdyby se jim místo tlaku a pokynu Musíš se víc snažit připravily vhodné podmínky, mohli by být společnosti užitečnější a žít spokojeněji. Ve světě, kde by jinakost byla normou, by nebylo nutné donekonečna vysvětlovat, že někdo prostě nesnáší tikání hodin a že si na ně nezvykne, i kdyby všichni kolem tvrdili, že si stačí říct To mi nevadí.

Lidé by dostávali úkoly podle toho, v čem jsou dobří a mohou uspět, místo aby se striktně trvalo na neurotypických pravidlech. Stejně tak je potřeba pochopit odlišnost symptomů ADHD podle pohlaví, dívky včas diagnostikovat a podporovat v tom, v čem vynikají. Co získá společnost tím, že bude od všech bez rozdílu vyžadovat vzorně vyplněné excelové tabulky a pořádek na stole?