HOMEPAGE   FETCHER
« Homepage
Publikováno 07.07.2017

Když máma píše

S jakými pocity si dítě jednou přečte blog o tom, co jeho máma prožívala v šestinedělí?

Před půl rokem jsme se stala mámou a přibližně stejnou dobu mám pauzu v jakémkoli psaní. Teď bych ji konečně ráda přerušila. Jsem ale schopná psát o něčem jiném, než je mateřství a všechno, co k němu patří? Dá se psát bez ohledu na právě žité?

Kdo je zvyklý dávat své myšlenky pravidelněji na papír, asi mi dá za pravdu, že do slov a vět dáváme vždy kus sebe. Na tom není nic objevného. I profesionál do svého psaní pravděpodobně zahrne vlastní zkušenost, názor, postřeh – nevědomě, nebo naopak zcela uváženě. Já teď však bojuji s něčím trochu jiným.

Pravidelně sleduji několik blogů. Tři z nich bych mohla označit za své nejoblíbenější. Všechny tři píšou ženy. Dvě z nich se v nedávné době staly maminkami a třetí právě miminko čeká. Původní témata blogů (jídlo, životní styl, blog o životních radostech) se proměnila. Mateřství je zkrátka velká věc, a články tak začaly uhýbat k pořizování výbavičky, k porodu, šestinedělí.

Je jasné, odkud vítr fouká. Blogerky a blogeři často i pod různými tématy zaznamenávají svůj život – a to, čím teď autorky daných blogů žijí, je jejich těhotenství nebo miminko. Mám to úplně stejně. Zároveň bych do toho nerada také spadla. Proč? Čerstvé mámy jsou přece jednou z nejsilnějších skupin na netu, blogují, zakládají diskuze, čtou a píšou… Přesto jsem si vždy slibovala, že já podobné články psát nebudu.

Na druhou stranu dobře vím, že pokud nějaký můj článek zaujal více čtenářů, vždy v něm byla velká část mě samé, toho, co právě hýbe mým světem. Stejně tak já nejraději čtu od ostatních osobně laděné články. S mateřstvím a některými jeho tématy se mi to ale zdá jiné.

Psaní jako terapie

Ne snad, že by nenabízelo dost podnětů, ale opravdu si jednou po sobě budu chtít přečíst něco o kojení (které by mimochodem vydalo na několik článků), o šoku, který pro mě (ale možná i pro další mámy) ze začátku znamenalo přerušení práce, nebo o tom ohromném pocitu zodpovědnosti, který zavalí každou mámu?

Však už toho bylo napsáno dost. Miliony klišé, která si musí každá máma stejně prožít sama. Proč by je tedy měl z mého pera někdy číst například můj budoucí šéf? A tak nevím. Psaní je pro mě totiž něco jako droga, terapie, způsob vyjádření (u introvertů často jeden z mála možných) a v neposlední řadě také obživa.

Přednáška 19. září 2024

Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..