Když je mámě zle
Zesláblý rodič dítě znejistí, takže se o to víc začne dožadovat pozornosti. Nedělá to schválně.
Uvařit si čaj s citrónem a chřipku vyležet, to je pro pečující matku něco jako sci‑fi. Máloco děti tak znejistí jako zesláblý rodič. Pochopitelně. Takže čím hůř vám je, tím více péče a pozornosti dítě potřebuje.
Naší prvorozené bylo 21 měsíců, když se jí narodil bráška. Zvládala to krásně. S láskou o něj pečovala, hladila ho, pusinkovala a celá u toho zářila. Působila vskutku pyšně, dětsky roztomile a zároveň tak trochu dospěle. Byl to krásný čas. Asi tři týdny.
Pak jsem dostala ošklivý kašel a horečku. Pravděpodobně bych to za dva dny vyležela. Jenže – ležte, když máte doma batole… Když mámě není dobře, dítě znervózní a vyžaduje více péče a pozornosti – hádejte od koho.
Ve dne se snažím zabavit aktivní holčičku a zvládat domácnost. V noci se budím zpocená jak myš, kojím a přebaluju. Čím méně energie mám, tím je holčička vzteklejší, tím méně udrží pozornost na čemkoli a tím více asistence vyžaduje. Její nálada se mění ve zlomku vteřiny a k nespokojenému vřískotu či zoufalému pláči stačí sebemenší záminka.
Syn mě bije, tahá za vlasy, čůrá na podlahu, ječí… Nemyslí to zle, prostě mě chce postavit na nohy – doslova a do písmene.
Hrabali jsme se z toho dlouho. Já dva týdny z horeček a kašle a dcera skoro dva měsíce z náladovosti a roztěkanosti. Pozornost jsme trénovali po vteřinách, zklidňovali, chápali, utěšovali, snášeli…
Další viróza mě přepadla po roce a půl. Tentokrát nějaká rychlá střevní chřipka či co. Trvala jen jeden den, ale zato intenzivně – problém i jen se udržet na nohou, zastat to nejzákladnější. A děti?
Syn mě bije, tahá za vlasy, čůrá na podlahu, ječí… Nemyslí to zle, prostě mě chce postavit na nohy – doslova a do písmene. Mile však překvapuje dcera. Najednou je hodná, nezvykle ochotná a rozumná. Na svých tři a čtvrt pomáhá jak může, dokonce se sama od sebe snaží zabavit brášku.
Když je opravdu zle
Třetí příhoda je nejnovější. Synovi jsou dva roky, dceři necelé čtyři a k tomu čerstvé miminko. Venku smog a břečka a my celý den doma. Vcelku pohoda, odpoledne si hrajeme, čteme, malujeme. Teď je večer a já uklízím, krájím zeleninu a peču maso.
Jsem ale už unavená z celodenního štěpení pozornosti, odpovídání, asistování, reagování… Už nezvládám být důsledná. „Děti, ukliďte si ty hračky,“ říkám a nikdo mě pochopitelně neposlouchá, děti vědí, že nemám sílu na víc než těch pár slov. „Prosím, nemůžu tady chodit…“ po celé kuchyni jsou postavené koleje, vláčky, autíčka, panenky… ale děti místo uklízení vyžadují pomoc se stavbou mostů…
Sakra! Cítím, že se pálí maso. „Proboha, děti, kdo dal troubu na maximum? – A kde je utěrka!? A chňapka!?“ Nikdo mě neposlouchá. Děti se o cosi přetahují a ječí… miminko se rozplakalo…
Přednáška 24. října 2024Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..