Když je hlavou rodiny trenér

Jsou děti, které nemají ani jedno odpoledne v týdnu volno. U mladších školáků jde o iniciativu rodičů. To oni své potomky na všechny tyto aktivity přihlašují. Vypozorovala jsem několik důvodů, proč to dělají:

• chtějí rozvíjet ty schopnosti a dovednosti dětí, které škola nedoceňuje: zejména pohybové a hudební schopnosti, kreativitu
• bojí se, že pokud by dětem nezorganizovali čas, děti by zlobily či se nudily
• dodržují společenskou normu: v některých kruzích se takovýto stav stává normou: „Každý to tak přeci dělá.“ A jedna maminka mi dokonce tvrdila: „Dobrá máma přeci musí zaplnit volný čas svého dítěte.“

Množství organizovaných aktivit způsobuje změny v chování řady dětí. Vyžadují, aby jim stále někdo říkal, co mají dělat, a i zábavu berou jako něco, čeho se jim dostává (mělo by se dostávat) zvenčí. Vytrácí se vlastní iniciativa, kreativita, invence, fantazie. Děti se neumějí zabavit samy.

Postupem času začíná u dětí dominovat jedna aktivita – často nějaký sport. Do rodinného života tak vstupuje další osoba – trenér. A rodiče se dostávají do pozice podpůrného týmu. Čas mimo práci je určen rozvozem dětí na jejich aktivity, víkendy se nesou ve znamení fotbalových zápasů syna a tanečních vystoupení dcery. Zejména matky si pak často připadají jako štvaná zvěř, která se ještě přitom musí tvářit mile, empaticky a předstírat, že je fotbal opravdu baví.

Co s tím? Rodiče předškoláků mohu ujistit, že jejich potomek žádný odborný rozvoj nepotřebuje. Ale jak je to u školáků? Zde už rodič trenéra, učitele hudby či instruktora horolezectví zpravidla nenahradí. Má tedy rodič školáka vůbec šanci na úlevu?

Jak vychovat virtuosa

V poradně se setkávám zpravidla se dvěma typy rodičů. Jedni (říkejme jim šampiónachtiví) mají jasno, čemu se jejich dítě bude ve svém volném čase věnovat. Obvykle mu už dávno (někdy i před jeho narozením) vysnili kariéru slavného sportovce či virtuosa, a k tomu je od předškolního věku směřují. Coby školák dítě již denně trénuje.

Šampiónachtiví rodiče zpravidla dobře snášejí náročnost fanouškovsko‑sponzorské a podporující role, neboť se v ní (za cenu vyprázdnění sebe sama) našli. Dítě má za úkol splnit jejich vlastní ambice.

Druhý typ rodičů naopak nechce své dítě ve výběru mimoškolních aktivit ovlivňovat. Tito „neovlivňující“ rodiče často své dítě přihlásí na spoustu kroužků, aby si mohlo samo vybrat, co je samotné baví a čemu se bude chtít později věnovat. Do poradny přicházejí za rok za dva, neboť jejich dítě si stále nemůže vybrat, neví, co je baví, a často odmítá chodit na kroužky, které si samo zvolilo. „Máme trvat na tom, že to dochodí?“ ptají se.

Rande s kamarádem

Rodiče, kteří chápou význam hry v dětství, nechávají svým potomkům i den dva v týdnu bez kroužků. Zpravidla na tyto dny dětem domlouvají návštěvy kamarádů a u kamarádů.

V anglicky mluvících zemích má takováto aktivita název: „playdate“. A mnozí rodiče si prý už ani neumějí představit, že by si děti mohly s někým hrát, aniž by jim to zorganizovali.

V cca osmi letech nastávají v playdate dvě změny: jednak si děti již obvykle návštěvy domlouvají s kamarády sami. A pak je často prosedí nad notebookem, tabletem či mobilem – buď společně nad jedním zařízením, či každý na svém.

Šampiónachtiví rodiče přicházejí do poradny později, avšak mnohem zoufalejší. Jejich nadějný muzikant či sportovec totiž v pubertálním věku se sportem či nástrojem „seknul“, a nic a nikdo s ním nehne. Do té doby vše klapalo: dítě hrálo, dokud své rodiče poslouchalo.

A teď: Babo, raď! Jenže v takové situaci lze už jen doufat, že potomek své rozhodnutí časem sám přehodnotí. Pokud se tak nestane, nezbývá než se smířit s tím, že přes všechno vynaložené úsilí, čas i finance nebude dítě pokračovat.

A co pro neovlivňující rodiče? Jednoduchou, instantní odpověď nemám. Místo toho si nechávám vyprávět o dítěti a o nich samotných, o jejich dětství, o tom, co je baví a co by chtěli svému dítěti předat. Obvykle jsou to velmi pěkné věci. Jenže se zde objevuje určitý blok: tito rodiče totiž nechtějí dítě ovlivňovat svými vlastními preferencemi, bojí se, aby „nepotlačovali jeho osobnost“. Chtějí, aby si „vybralo opravdu samo“.

Přednáška 24. října 2024