Když duše kulhá

Duševní zranění nemusí způsobit jen velká hrozná událost jako válka, znásilnění nebo přírodní pohroma. Může jít o množství menších traumat spojených s pocitem strachu a bezmoci. Zejména pokud se jich sejde více v době, kdy se tvoří vztahová vazba dítěte, jejich dopad si s velkými životními průšvihy nezadá. Navíc všechny podobné situace posléze vnímáme na bázi těch prvotních, takže v nás vyvolávají extrémní pocit ohrožení. K traumatizaci může vést i to, když jsme svědky utrpení jiných lidí.

Lidé po zážitku traumatu mohou zůstat dlouho rozbití a o střepy na duši celá léta zraňovat sebe i druhé. Nebo jako v japonské technice kintsugi scelit spáry zlatem sebepoznání a stát se zralejší osobností. K tomu je ovšem většinou zapotřebí soucitu a moudrosti člověka, který nás přijme takové, jací jsme, a pomůže nám ze všech úlomků dát dohromady funkční tvar naší duše.

Tato poetická myšlenka v psychoterapii zaznívá často, tentokrát jsem si ji vypůjčila z knihy Hany Vojtové Trauma a disociace – bolest vnitřního rozdělení, kterou jsem zhltla jako detektivku. Rozklíčovávání záhad zamotaných životů je bezesporu stejně napínavé, zejména pokud je psané srozumitelným jazykem.

Sám sobě věznitelem

Většina traumatizovaných lidí touží po blízkosti, ale zároveň mají strach z nového zklamání a bolesti. Právě proto se bojí otevřít i v terapii. Komplexní traumatizace lidi připraví o důvěru v ostatní, v autority a instituce. Lidé si kolem sebe vytvoří ochranný val, který je pro druhé jen těžko zdolatelný. Za zdí jsou sice v relativním bezpečí, ale často si v ní neponechali ani škvíru, kudy by k nim mohla plynout potrava pro duši.

Trauma nás totiž mnohdy odpojí nejen od světa, ale časem i do sebe. Někdy opravdu máme pocit, jako by mezi námi a okolím byla neprostupná bariéra. Umíme situaci popsat, víme, co bychom měli cítit, ale necítíme nic, některé naše psychické části spolu nekomunikují. Tomuto stavu se říká disociace. Je to automatická reakce, která se spustí v okamžiku extrémního ohrožení, kdy všechny obrany selžou. Vznikne dlouhodobě neudržitelné přetížení, kdy nezpracovaný zážitek musíme odložit a díky zbylým funkčním částem osobnosti můžeme pokračovat ve zdánlivě normálním životě.

Jenže někde v nás vznikne komora naplněná bolestí, která se čas od času přihlásí o slovo, třeba nějakou fobií. Můžeme navenek vybudovat „fungující“ osobnost, kterou druzí oceňují, a málokdo si všimne, že naše duše kulhá. Někdo se může psychicky prokulhat celým životem, protože se důsledně vyhýbá situacím připomínajícím trauma, jiného život opakovaně vrací do podobných zážitků, až prostě musí jít, třináctou komnatu otevřít a vyklidit.

Rozbitý pocit bezpečí

Psychické trauma není událost, ale naše zkušenost s ní, vysvětluje autorka zmíněné knihy. Znamená neschopnost začlenit dopady bolestného zážitku do současného chápání sebe a světa. Ohrožující události snadno přesáhnou naši kapacitu zvládat je a extrémní stres v nás zanechá stopy. 

Z výzkumů posledních let vyplývá, že traumatické zážitky, které vzniknou ve zranitelném věku, se projeví strukturálními funkčními změnami na mozku zjistitelnými pomocí neurologických zobrazovacích metod. Ale pozor – situace, kterou někdo vnímá jako vzrušující, může jiného na léta psychicky rozsekat. Záleží na odolnosti člověka, dráždivosti jeho nervové soustavy a jeho předchozích zkušenostech.

Proto než začneme soudit (ideální je obejít se bez toho úplně), měli bychom si uvědomit, že netušíme, co má ten „podivný“ druhý za sebou. Úzkostné projevy mohou být zvláštní a obtěžující, i když jejich pozadí známe. Například kamarádku ječící při každém zabrzdění jsem jako vyjevená začínající řidička měla chuť vysadit v lese, jakkoli jsem věděla, že má za sebou nedávnou autonehodu.

Trauma prostě rozbije náš pocit bezpečí a přesvědčení o tom, že můžeme plánovat a mít věci pod kontrolou. Na ně často navazuje posttraumatická stresová porucha, k jejímž příznakům patří flashbacky na zraňující zážitek, vyhýbání se spouštěčům připomínajícím bolestnou událost a nadměrné nabuzení buď ve formě silnější úlekové reakce (viz kamarádka po autonehodě), nebo zvýšené ostražitosti. Nezpracované trauma se často skrývá za diagnózou deprese, úzkostné poruchy, závislostí, ale i psychosomatických problémů.

Zážitky, které se nám nepodaří zařadit do životního příběhu, zkrátka nějakým způsobem naruší naše zdraví. Ne nadarmo se říká nemohu to strávit, zkušenosti jsou totiž stejně jako potrava palivem našeho života. Když nám pokrm nesedne, tělo se může bránit zvracením či průjmem. Psychika má vlastní způsoby, ale ráda si půjčuje i zdánlivě nevysvětlitelné tělesné příznaky. Jakkoli si býváme vědomi toho, že v důsledku předchozích špatných zkušeností reagujeme neadekvátně, své nepřiměřené reakce zpravidla nedokážeme vůlí ovládnout stejně jako zvracení či průjem.

Nejspíš nikdo z lidí na světě nedokázal plně zpracovat vše, co zažil, ale ne každého to stejnou měrou omezuje v životě, ani to nevědomě nepředává dalším generacím.

Barvoslepý u semaforu

Snaha zorientovat se v situaci, která nás traumatizovala, je podobná tomu, když se barvoslepý chce řídit podle barevných značek. Traumatizovaní lidé totiž nemají možnost propojit racionální úvahu s emočním rozpoložením. I když rozumově vyhodnotí, že jsou v bezpečí, stejně cítí úzkost. Propojení obou sfér bez terapeutické pomoci je téměř nemožné.

Paměť si totiž děsivou zkušenost uloží nezpracovanou v podobě útržků pocitů a izoluje je od ostatních. Někdy je dokonce zcela vytěsní. Traumatické vzpomínky nás na jednu stranu nutí vyhýbat se situacím a podnětům, které zranění připomínají, ale na druhou stranu nejsme schopni správně rozlišit signál ohrožení a vhodně na něj reagovat, protože většinou máme na svou přecitlivělost na určité situace náhled.

Kvůli tomu někdy situaci špatně vyhodnotíme, znovu se dostaneme do ohrožení a opět si potvrdíme, že svět je nebezpečný a zraňující. Třeba rozbor toho, proč nezvladatelně panikařím z úředních, finančních a právních úkonů, by vydal na pěkných pár stránek. Sice vždycky intuitivně cítím, že něco není v pořádku, ale hned se plácnu přes ruku: Přece nemůže být každý grázl, které po zkušenostech z minulého režimu vidím za každým rohem! Jenže úzkostné typy podvodníky přímo magicky přitahují.

Podobný mechanismus funguje i u opakovaného manželství s alkoholikem či násilníkem – nejprve nás zaujme něco, co důvěrně známe, pak si vymluvíme obavy, že to přece nemůže být zase průšvih, a už v tom podle starého scénáře lítáme.

Kojenecká panika

Ve vztahu ke světu máme dvě základní potřeby, být sami sebou a být přijati, a ty se často už od dětství ocitají v příkrém rozporu. Podle Gábora Maté se kvůli přijetí okolím té první často vzdáváme. Jsme‑li totiž přijati, naše tělo vylučuje endorfiny a oxytocin, které navozují pocit pohody a spokojenosti. Vliv na jejich vylučování má láskyplný kontakt, dotyk, tělesné teplo, něžný hlas…

U týraných dětí je vše ještě komplikovanější. Na jedné straně je závislost na pachateli, na straně druhé trápení, které osoba zajišťující fyzické přežití způsobuje. Navíc je vše spojeno s pocitem, že to tak asi má být, protože dítě nic jiného nezná.

Základ budoucích problémů se tvoří často už v preverbální době, kdy je pro malé dítě vztah s pečující osobou zásadní. Pokud byl narušený, můžeme celý život s kojeneckou panikou hledat péči a ochranu. Nepřítomnost milované osoby vnímáme stejně bolestně jako vzdálení matky. Ztrácíme zájem o cokoli a prožíváme jen hrůzu z opuštění a pocit bezcennosti, což málokterý partner dlouho vydrží.

Traumatické zážitky často vedou nejen ke vztahové závislosti, ale i k zneužívání návykových látek, které bolest tlumí. Jenže ty časem naruší svobodnou vůli. I když si je člověk vědom, co mu třeba alkohol nebo drogy (ale také poruchy příjmu potravy nebo sebepoškozování) způsobují, děsí se toho, co všechno by vyhřezlo na povrch, kdyby se jich musel vzdát, a co by v životě zbylo.

V zajetí obranných mechanismů

Lidé, kteří prožili dětství bez traumatu a dokázali si vytvořit pevnou vztahovou vazbu k pečujícím osobám, k sobě i k světu, se snáze zotavují z náhlých náročných událostí v dospělosti, často i bez odborné pomoci. Naopak ti, kteří byli v dětství nuceni vypracovat si obranné strategie, bývají v dospělosti jejich rukojmími. To, co jim pomohlo přežít, jim později komplikuje navazování kvalitních vztahů. Jejich zvláštní reakce na situace, které jsou pro druhé lidi zcela běžné, vyvolávají pohrdavé úšklebky a poznámky, což stav dotyčného ještě zhoršuje.

Navíc každá traumatická vzpomínka je spojena i s negativní představou o sobě. Lidé se za svou bezmoc nenávidí a hledají logiku v tom, co se jim stalo (můžu si za to sám). Stydí se za své emoce, připadají si poškození a nezapadající do tohoto světa. I úspěšné osobnosti často pod povrchem zdánlivě skvělého života může sžírat syndrom podvodníka a úzkost, že jednou se přijde na to, kým „doopravdy“ jsou.

I když jsme kruté zážitky z dětství vytěsnili, role rodiče je opět vrací do hry. Řada terapeutů si všímá, že u mnoha klientů se dětské traumatické vzpomínky začínají vynořovat mezi 35 a 45 lety. Některé matky svou třináctou komnatu objeví třeba ve chvíli, když jejich dcera dospěje do věku, kdy ony zažily zneužití.

Najít terapeuta, který dokáže skryté a oddělené části osobnosti odhalit a přizvat do terapeutické práce, není jednoduché. Ale je to jediná cesta ke zdraví, kdy si musíme nejprve svou část uvíznutou v traumatu uvědomit, začít jí naslouchat a posléze se o ni i postarat a začlenit ji vědomě do svého příběhu.

Pokud se v něčem v článku poznáte, zkuste ve zdi kolem sebe opatrně udělat díru. Místo toho, abyste svou třináctou komnatu plnou bolestí zabarikádovali další těžkou skříní, hledejte spolehlivého odborníka, s jehož doprovodem opatrně nakouknete dovnitř a pomaličku začnete uklízet. Znáte‑li euforický pocit při pohledu na uklizený sklep či komoru s harampádím, vězte, že když se úklid temných koutů duše povede, je to nesrovnatelná úleva.