Kdy to přebolí

Když zažijeme nějaké trápení jako děti, v době, kdy se naše osobnost teprve utváří, máme tendenci ho zabudovat do samého jádra sebe sama. Pak takové trauma neseme pečlivě zapečetěné postupně životem a ono roste s námi. Někdy se na něj zaměříme a chceme se ho konečně zbavit. Jenže kdyby osobnost byla dům, toto trápení by tvořilo pár kamenů třeba hned v základech nebo některý z nosníků. A tak se nedá jednoduše vyndat.

Povězme si třeba tenhle příběh: Lenku šikanovali na základce, když jí bylo deset. Neměla žádné přátele, honili ji po škole, kopali a pomlouvali. Pošramotilo to její sebevědomí i důvěru k lidem – to věděla už v jedenácti. Taky si velmi dobře uměla vytipovat, kdo bude ve třídě populární a kdo „slabý kus“, a na druhém stupni se cíleně snažila kamarádit s těmi populárními. Postupně si ale našla svoje party, kde ji lidi měli rádi. Problém s popularitou ji netrápil, nevadilo jí ani na to období vzpomínat, mnoha lidem o všem povyprávěla a dostalo se jí pochopení. A tak si myslela, že má vyřešeno, nepovažovala to za aktuální problém.

Na výšce ji ale trápilo, jak strašně je ostražitá pokaždé, když má přijít do nové společnosti, jak moc ji to vyčerpává a stresuje. Bála se nepřijetí, bušilo jí srdce pokaždé, když měla na semináři promluvit. Postupně jí docházelo, že to má kořeny na základní škole. Začala o šikaně číst knížky, dokonce se s bývalými agresory setkala a konfrontovala. Měla ze sebe dobrý pocit a chtěla za tím konečně udělat tlustou čáru.

Později se ocitla v terapii, ovšem kvůli vztahovým problémům. Ale šlo to ztuha. Nedovolila si ztratit na sezení sebekontrolu, pustit k sobě emoce v přítomnosti terapeutky a třeba se rozplakat. Čím to? Protože by zase musela být zranitelná před člověkem, který je cizí a který by vás mohl odmítnout. U jiných lidí se dá počkat, až oni svou zranitelnost ukážou jako první. Ale u terapeuta jsou role nastavené jinak. Zase to chvíli trvalo, ale pak to Lence sepnulo. Zase je to tu. To ten problém bafne zpoza každého rohu? Tolik už si toho uvědomila, proč to pořád není vyřešené?

Uvědoměním to začíná, ale nekončí

Příběh analogický tomu Lenčinu zažívá mnoho z nás. Jen to nemusí být strach z nepřijetí kvůli šikaně na základce, ale třeba nutkavé nastavení k podávání zběsilých výkonů kvůli problematickému vztahu s mámou. Nebo daleko do těla a duše sahající následky zneužití v dětství.

Podstatné je, že dokud jsou následky raných trápení nevědomé, pohybujeme se v kruhu. Stále znova a znova se dostáváme do podobných situací, nacházíme si podobné partnery, nabíháme si do přepracovanosti nebo do toho, aby se po nás druzí vozili. Nebo jsou prostě pro nás stále určité situace náročnější, než by musely být. V tom, co je nevědomé, nemáme žádnou svobodu – pokud ani nevíme, že máme nějaký nezdravý postoj nebo vzorec chování, nemůžeme s ním logicky nic dělat.

Ve skutečnosti si velmi pomůžeme, jakmile takové vnitřní postoje a vzorce nahlédneme. Když si uvědomíme, že je máme a odkud se berou. V ten moment získáváme právě tu zmíněnou svobodu s nimi hnout a zkusit napříště najít i jinou cestu. Potíž je v tom, že takový náhled sice někdy k vyřešení situace stačí, jenže často taky vůbec ne.

Lenka si úspěšně uvědomila, že její strach z nepřijetí v nových skupinách lidí pramení z dětských zážitků na základní škole. Ale co s tím? Stejně se bála. Dá se tedy říct, že na cestě k uzdravení dětských trápení zpravidla nejdřív nevím, co a proč se mi děje… no a potom už sice vím, ale to samo o sobě toho zas tolik neřeší. Ale něco snad přece jen ano.

Vystoupit z kruhu, vstoupit do spirály

Jakmile trochu porozumíme tomu, proč se stále znovu dostáváme do situací, které jsou pro nás nepohodlné nebo nevýhodné, a získáme ten podstatný kousek svobody, můžeme opustit bludný kruh. Další duševní růst však většinou není zrovna rovná lineární cesta k vnitřnímu klidu. Mnohem víc to obvykle připomíná spirálu.

Opracujeme své téma jednou, ale později ho potkáme někde v hlubší vrstvě. Opět s ním popracujeme, a za rok to zase vypadá, že jsme na začátku (jen při hlubším prozkoumání zjistíme, že kvalita našeho prožívání je tentokrát trochu jiná). Zase se s tématem konfrontujeme, ale znovu na nás bafne, když se třeba dostaneme do zranitelné pozice.

Nikdy dopředu nevíme, kolik takových „koleček“ budeme muset absolvovat. Velmi často musíme změny udělat nejdřív uvnitř v sobě a pak je propsat do vnějšího světa. Lidé okolo nás jsou třeba zvyklí, že na sobě necháme dříví štípat, a jsou samozřejmě překvapení, když to najednou neplatí a my si dovolíme začít se vymezovat.

Při pohybu ve spirále ale na rozdíl od bludného kruhu vidíme postupný vývoj. A to, co nás posouvá do dalších a dalších vrstev, často není žádné uvědomění, pochopení nebo myšlenka, ale emocemi nabitý zážitek. Zážitek jiného druhu, než jaký jsme znali z období bludných kruhů. Pro Lenku to třeba bylo nalezení přátel a „svojí“ party, později konfrontace s agresory ze základky a do třetice navázání vztahu s terapeutkou.

A kdy je tedy tomu všemu konec? Vraťme se na začátek článku k přirovnání o domu a dětském zranění jako jednomu z nosníků. Naše práce na sobě nekončí tím, že se „svého“ tématu konečně zbavíme. Většinou nemůžeme nosník z domu prostě vyndat, i když bychom si to tolik přáli. Neznamená to ale, že do našeho domu bude v tom místě vždycky zatékat.

Nejčastěji pomůže své zranění přijmout a integrovat do své osobnosti novým způsobem – takovým, který už nám nečiní obtíže a bolest. To ale jde až po tom, co jsme ho uchopili nejen rozumem, ale taky srdcem, prožili, uznali jeho závažnost, oplakali následky, vyvztekali se nad nespravedlností.

Pak je možné z takového nosníku udělat jedinečný architektonický prvek s praktickým využitím. Tedy vzít svoje trauma a přetvořit ho v něco, co se v životě hodí. Přiznat ho před sebou a světem a použít energii z něj jako palivo. Pro umění, pro vztahy, sebereflexi, někdy dokonce pro profesní zaměření.

Pro Lenku nastal obrat k takovéto integraci, když si uvědomila, že díky své ostražitosti má dnes kolem sebe plno důvěryhodných lidí, protože přes její síto se nikdo špatný nedostane. Že by možná bez svých agresorů měla úplně jiného partnera. Že by i ona sama byla úplně jiný člověk. A že dost z toho, kým je, by vlastně nechtěla měnit.

Jak se pozná, že je hotovo?

V psychoterapii není žádný manuál na to, jak poznat, že má klient svoje téma „vyřešené“. Vypadat to ale může různě.

Někteří lidé poté, co v sobě zpracují něco závažného, cítí najednou v životě velké uvolnění, příliv energie, radost nebo vděčnost. Může to být tím, že nedořešené otázky a neuzavřené příběhy v podvědomí nám neustále kradou energii a jejich uzavřením jako bychom konečně tuhle tekoucí díru zacelili. Přijde nová chuť do života, do změn nebo jen tak do prostého bytí.

Ale je i druhá varianta. Někdy se v terapii problémy ani tak nevyřeší, jako prostě rozplynou. V angličtině pro to existuje slovní hříčka – solve versus dissolve. V praxi to vypadá tak, že klient, který se dva roky bál jezdit veřejnou dopravou, už několik sezení řeší jiná témata a jen tak mezi řečí zmíní, jak onehdy jel autobusem do obchodního centra, jako by se nechumelilo.

Čekali bychom, že přiběhne s očima navrch hlavy a voláním: „To je paráda, jel jsem přes celé město a bylo to v pohodě!“ Ale on kolem toho prostě žádné velké emoce nemá – dojel tam a ani si toho nevšiml. Téma prostě tak nějak přestane být aktuální. A když na to terapeut upozorní, poví vám takový člověk: „No jo, aha, to máte vlastně pravdu.“

A pak je dobré mít na mysli ještě třetí variantu. Jsme celým životem vychovávaní k tomu stanovit si cíl, splnit ho a mít hotovo. Je nesmírně lákavé moci si říct: Tohle téma mám vyřešeno. Jenomže duševní růst nefunguje jako to‑do list, který se dá postupně poškrtat.

Možná je v pořádku některé věci prostě nemít vyřešené. Akceptovat je pro teď tak, jak jsou, a nezlobit se kvůli tomu na sebe. Stejně jako není nutné všechno odpustit a všechno znovu odžít. Je v pořádku, že budeme mít vždycky svá bolavá místa. Často je možné žít dobrý, spokojený a plný život i tak.