Kdy končí terapie
Osobní vývoj se odehrává ve spirále, hotovo nemáme nikdy. Úloha průvodce je omezená.
Oslovili jsme v redakci naše odborníky s otázkou, kdy končí terapie. Dnes se nad tématem zamýšlí psycholožka Lenka Šilerová: „Moje první myšlenka je, že to by mne taky zajímalo, kdy vlastně terapie končí. A přemýšlím dál. Kdy končí terapie jako proces? Tedy proces setkávání dvou lidí, z nichž jeden je terapeut a jeden klient. A kdy končí potřeba terapie? Tedy pocit, že mám a potřebuji něco řešit v terapii či do ní docházet. Tyto dvě věci nejdou nutně společně, tak je rozdělím.“
Kdy končí proces terapie? Přiznávám, že z výcviku mi tohle téma v hlavě neutkvělo. Když terapii ukončovali první klienti nebo jsem já měla pocit, že „by měli“ končit, že už nevnímám žádný posun, hodně jsem to řešila v supervizi. Moje zkušenost je, že často přichází klient sám, že zvažuje ukončení. Někdy jsou důvody pragmatické – čas, peníze, stěhování, jindy jde o společnou dohodu, že terapii skončí u mne a bude pokračovat u někoho jiného, kdo pro něj v tuto chvíli bude vhodnější.
Většinou však přichází klient s tím, že uvažuje, že by terapii ukončil. Že se cítí líp – nahlédl některé vzorce svého fungování, vyřešil něco, co potřeboval, nebo i že se potřebuje soustředit na něco jiného. V těchto situacích obvykle sdělení nerozporuji, většinou je v souladu s mým vnímáním, a hlavně to beru tak, že je to klientova volba a jeho pocit. Probereme vše společně, domluvíme se na dalších krocích, třeba že postupně rozvolníme frekvenci nebo se potkáme ještě několikrát a spolupráci uzavřeme. S tím, že dveře zůstávají i nadále otevřené; pro bývalé klienty se snažím najít vždy prostor.
Někdy ovšem vnímám, že v aktuální situaci je ještě hodně co k řešení. Například klient původně přišel s tématem nejistoty při veřejném vystupování a já jako terapeut tam slyším řadu jiných témat, která on sám (možná zatím) nemá zvědomělá. Pak zvažuji, zda tento podnět přinést do našeho společného prostoru – jestli to pomůže, nebo spíš ublíží, zda nejsem před klientem příliš napřed nebo nejsem až moc „expert“ na jeho život. Otázku si často nosím do supervize, abych našla svůj pevnější postoj, se kterým budu souznít a který zároveň bude ku prospěchu klientovi.
Nemám univerzální odpověď. V mém na člověka orientovaném přístupu se do velké míry řídíme přesvědčením, že klient ví, co potřebuje, a respektujeme to. Sama vnímám terapii jako cestu, po které jdeme spolu, tempem klienta. A taky terapii neberu jako rozvojový plán, kde musíme dosáhnout nějakých zásadních cílů a zlepšit vše, co nefunguje ideálně.
Terapie není ani místo, kde musíme dosáhnout stoprocentního sebepoznání. Počítá se každý kousek, který uděláme a jdeme spolu. Někdy je prostě terapie krátká: pomůže odstranit to hlavní, někdo by řekl symptomy, a na to další, hlubší je čas třeba později. Pamatuji si, že to tak bylo i kdysi dávno u mne. Po pár setkáních jsem měla pocit, že to stačí. Nahlédla jsem pár důležitých věcí, řekla někomu „svůj příběh“, odešla zpevněná, jistější… a vrátila se až po několika letech.
Zajímavý moment je i ten opačný. Klient chodí do terapie už nějakou dobu, žádnou potřebu ukončovat nejeví a já mám pocit, že už by mohl. Že to, pro co začal chodit, už dávno má ošetřené, alespoň na nějaké úrovni, že se témata opakují, že je klient těžko hledá. Že stojíme na místě. V těchto situacích téma obvykle otevřu já, často po konzultaci v supervizi. Mnohdy objevíme něco nového, třeba mnou neviděného. Jindy zjistíme, že klient má z nějakého důvodu strach terapii ukončit, a máme se zase od čeho odpíchnout.
A někdy vlastně jen vyslovím klientovo přání, s kterým sám chtěl přijít. Čím víc se nad tématem zamýšlím, tím víc mi dochází, že vlastně konec terapie neumím jednoduše popsat – nejsou žádné jasné momenty, podle kterých poznám, že je čas skončit. Konec je pokaždé jiný, každý příběh byl jiný, v jiném kontextu a za jiných okolností. A co je důležité, jsme na to dva. Máme prostor, možná jeden z nejlepších vymyšlených, mluvit o tom, co a jak klient cítí a vnímá, a já mohu kongruentně sdílet, jak to vnímám já.
Takže vzkaz pro klienty v terapii: když máte pocit, že byste chtěli skončit, mluvte o tom se svým terapeutem. Možná skončíte, možná budete pokračovat dál. Neumím vám dát jasný návod, jak poznáte, že je čas skončit. Možná už se neposouváte, necítíte se dobře, možná se naopak dobře cítíte, téma pominulo… Cokoliv, co se vám objevuje, do terapie prostě přineste. Včetně pochybností o tom, zda je již čas, nebo ne.
Kdy končí potřeba terapie?
Jednoduše by se mi chtělo napsat, že vlastně nikdy. Že asi nikdy nejsme zcela hotoví, celiství, zahojení, že nikdy nerozumíme všemu našemu chování a prožívání a že ne všechno na sobě přijímáme. A že jednoduchá rada by byla, kdykoliv máte potřebu terapii začít nebo se do terapie vrátit, necítíte se dobře, cítíte „tlak témat“, tak to prostě udělejte. Ale je to skutečně tak? Neochudím sebe a čtenáře o další zamyšlení?
Zde přemýšlím spíš na základě své osobní zkušenosti a zkušeností blízkých lidí, ne tolik klientů. Ti se ve fázi úvah o tom, zda jít znovu do terapie, v terapii obvykle nevyskytují. Buď se rozhodnou a přijdou, a pak se věnujeme tomu, co potřebují, anebo se prostě neobjeví. Občas pracuji s někým, kdo předešlou zkušenost s terapií má, ale netroufnu si na základě těchto případů dělat velké závěry.
Mluvím tedy o lidech, kteří netrpí zásadními psychickými obtížemi, jen řeší, co právě přináší život. Vnímám to tak, že náš vývoj se prostě odehrává ve spirále. Témata, která jsme třeba i opracovávali v terapii, se prostě vynoří po čase v jiném kontextu, v jiných životních zkušenostech, s jiným partnerem, s narozením dětí… Mám v souvislosti s terapií ráda slovo opracovávat či věnovat se něčemu, ne zpracovávat. Zpracovat pro mne znamená, že je hotovo, vyřešeno.
Ale je to skutečně tak? Dokážu vše zpracovat, aby se mi to nevracelo zpátky? I když několik ne zcela hezkých zážitků z dětství mám skutečně zpracovaných, neovlivňují nijak moji dnešní identitu či sebehodnocení, stejně se v nějakých kontextech vynoří, už jen jako vzpomínka, bez emocí. Ano, šlo o drobnosti – veřejné dehonestace mých výkonů v oblasti zpěvu, tělesné výchovy či vzhledu, nic zásadního, ale tehdy mne hodně zasáhly.
Řada věcí, které pro mne byly důležité mnohem víc, mám je různě opracované z výcviku i z vlastní terapie, se prostě vrací. Jsou mou součástí, dokázala jsem je přijmout, nahlížím na ně pohledem „tak to je“. A stejně přijdou momenty, kdy udeří s emoční silou a potřebuji se k nim vrátit, nahlédnout je v kontextu mého současného já. Někdy stačí si o nich psát, což vřele doporučuji – odstraním emoční náboj, ulevím si a zaujmu opět postoj přijetí: Ano, tak to je a co pro sebe mohu ještě udělat. A někdy se s nimi vrátím do terapie, pro úlevu, načerpání podpory, pro nový pohled.
Někdy si uvědomím, že opakuji velmi podobný vzorec prožívání či chování, který není ideální pro mě nebo pro mé okolí. Přemýšlím o něm, o jeho příčinách, všímám si ho (praxe všímavosti nám může být velmi užitečná). Někdy ho pochopím a třeba změním, jindy si ho zase vezmu do terapie, abych ho prozkoumala.
Často pak najdu souvislost s některým z mých životních témat, naprosto nečekanou a překvapivou… a to se skutečně považuji za celkem zralou osobnost. Jsem ve vývoji někde jinde, výš, a mé téma jde pořád se mnou. Nahlížím ho z nových perspektiv, můžu dělat další kroky, právě i díky terapii. Ano, jako terapeutka chodím na terapii, i když s menší frekvencí, pořád. To se může zdát divné až podezřelé – terapeut a potřebuje terapii? Cože? Není s ním něco špatně? Myslím, že ne.
Oslovila mne kdysi slova mé kolegyně z výcviku a kamarádky, že to, co dávám, potřebuji také dostávat. Dává mi to smysl, zároveň si uvědomuji, že potřebuji pro sebe mít prostor, kde se můžu věnovat větším i menším věcem, které se mi v životě dějí, které mne obtěžují či trápí, právě proto, aby mi nevstupovaly do práce s klienty. Abych o nich věděla a uměla si je dát stranou. Aby moje napojení na klienty mohlo být čisté, bez mých osobních obsahů. Možná je to luxus, který si ne‑teraputi nedopřávají, ale já ho potřebuju.
A právě na tom vnímám, že „potřeba“ terapie, jakožto potřeba citlivě růst a žít dobře s tím, co život přináší, dost možná nekončí nikdy. Že může být „pro teď hotovo“ v nějaké situaci, v danou chvíli, ale že v životě nemáme hotovo nikdy. Naše sebeaktualizační tendence je dle Carla Rogerse naší integrální součástí. A je na nás, jak ji naplníme.
Pokud jsme se sebou v dobrém kontaktu, jsme všímaví a citliví k vlastnímu prožívání, můžeme mít pocit, že pořád máme na čem pracovat. Někdy si dokážeme poradit sami běžnými cestami – popovídání s blízkými lidmi, reflektivní psaní, meditace, pohyb, pobyt venku, někdy dokonce stačí víc spát… a někdy může být fajn využít podporu terapeuta, i třeba krátkodobě. Buďme k sobě citliví. V momentě, kdy se objeví úvaha, zda začít s terapií či se do ní vrátit, zkoumejte ji a věnujte jí pozornost. Možná za pár dní pomine, možná s vámi bude déle.
Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..