Kdy je člověk hotový

Fáze ukončování je velmi důležitou součástí psychoterapie, zejména té dlouhodobé. Má svůj význam, aby si klient, ale i psychoterapeut v konci vzájemného setkávání „psychicky pobyli“ a probrali, co to vlastně pro klienta znamená. Blížící se ztrátu je důležité zpracovat, jelikož psychoterapeutický vztah je rovněž vazbou, byť velmi specifickou. Po dobu svého trvání pro nás psychoterapie představuje bezpečné místo, o které nyní přijdeme.

To vše může v mysli a nevědomí provokovat velmi důležitá témata, kterých jsme se v probíhající terapii nutně nemuseli dotknout. Způsob, jakým prožíváme závěr psychoterapie, do velké míry kopíruje, jak se vztahujeme ke koncům jako takovým v našem životě a vztazích. Řešíme je ostrými řezy? Disociujeme se? Necháváme si čas na to je dostatečně prožít a strávit? Ulpíváme na nich a je pro nás těžké se odpoutat?

Podobná témata stojí za pozornost, v terapeutovi či terapeutce totiž mnohdy přenosově vidíme otcovskou nebo mateřskou postavu. Zaujímali v našem životě určitou roli, přestože v něm aktivně nevystupovali. Sdíleli jsme s nimi bolestivá témata a procházeli je společně. Po dobu psychoterapie se rovněž v našem životě staly různé události, o kterých jsme spolu mluvili. O tuto blízkou vazbu pak přijdeme.

Kdy je čas?

Témata, kterým jsme se potřebovali věnovat, i ta, která se objevila v průběhu, byla probrána ze všech možných stran. Nemusela nutně zmizet. Mohou být méně naléhavá a méně zaměstnávat naši mysl. Také vztah s terapeutem byl takzvaně nasycen. Neznamená to, že by nám psychoterapie už neměla co dát, ale cítíme, že jsme z ní vytěžili, co jsme potřebovali. Například si všimneme, že již nejdeme tolik do hloubky a během sezení spíše shrnujeme, co se za poslední dobu událo.

V této fázi terapie se mnohdy objeví téma jejího ukončení a tato představa může vyvolat různé fantazie. Ty je samozřejmě velmi důležité zpracovat. Jakmile se konec v terapii „zhmotní“ tím, že ho pojmenujeme a začneme o něm mluvit, často se projeví různé emoce, od úzkosti po strach ze ztráty pevného přístavu, bezpečné náruče. Záleží na osobnosti konkrétního klienta – někdo k psychoterapeutovi a terapii jako takové přilne více, jiný méně.

Čím jsou tyto emoce intenzivnější, tím více volají po dostatečné pozornosti. To umožní prožít emočně korektivní a růstovou zkušenost, že i konec je někdy dobrý. Například u závisle strukturovaných osobností může být zdárné ukončení terapie základem pro separaci od rodičů či od partnera v reálném životě. Cenným materiálem, z něhož lze čerpat, jsou také sny, které se nám v době ukončování psychoterapie zdají.

Proč se nám v životě nedaří

Klient přichází do psychoterapie s určitou zakázkou, postupně rozplétáme jeho historii. Ukazuje se, že doposud fungoval v určitém osobnostním paradigmatu – specifickým způsobem se vztahoval k sobě a k blízkým lidem, navazoval vztahy a udržoval je, řešil konflikty, vymezoval si a držel hranice. Určitý postoj a vztah měl ke světu jako takovému, pracoval se sebou a využíval vyrovnávací strategie.

Toto vše mohlo být doposud funkční, přinášet úlevu v zátěžových situacích, pomáhat klientovi vysvětlit si, co se odehrává v něm a v jeho světě, obnovovat psychickou rovnováhu v případě, že byla něčím narušena. Z různých důvodů se ale funkčnost těchto mechanismů vytratila. Například byly používány málo pružně nebo už nejsou pro klienta vývojově adekvátní. Odehrálo se něco, co jeho vnitřním i vnějším světem v různé míře otřáslo.

To ostatně mnohdy bývá důvodem, proč lidé do psychoterapie vůbec přichází – selhávají jejich osvědčené techniky a způsoby fungování a oni se kvůli tomu necítí dobře. Neznamená to, že jsou špatné, byly prospěšné v určité fázi života a rozhodně měly svůj význam. Nyní už ale užitečné nejsou. Klient najednou tápe a neví, co si se svou situací počít.

Černobílé vidění

Jedním ze znaků rozvinuté osobnosti je zralejší využívání obranných mechanismů. Psychoterapie vede k tomu, abychom je u sebe nahlédli a pochopili princip jejich fungování. Primitivní způsob obrany, který nám v raném věku pomáhal udržovat psychickou rovnováhu, je kupříkladu štěpení. V dětství je zcela přirozené a patří k vývojovému stadiu, jímž je třeba projít. Není však výhodné a zdravé v něm zůstávat i v dospělosti, jelikož je nezralé.

Jde o nahlížení na osoby a svět buď jako na dobré, nebo špatné, nic mezi tím. Přínosné je v tom, že nám umožňuje snadnější orientaci v realitě a ve vztazích, avšak bývá mnohdy zavádějící a zkreslující. Prostřednictvím mechanismu štěpení nahlížíme i sami na sebe. Pokud například splníme vše, co jsme si napsali na seznam, můžeme se sebou být spokojení – jakmile zůstane jeden úkol nesplněný, začneme se obviňovat z neschopnosti, lenosti, prohlubuje se naše nepřijetí.

Cenné je už jen připustit si, že i vůči blízkým lidem můžeme prožívat negativní emoce, nesouhlasit spolu ve všem, a neznamená to, že jsou špatní oni nebo my nebo že je nemilujeme. Štěpení představuje dětské vidění světa, které v dospělosti není užitečné. Psychoterapeutická práce spočívá v nahlédnutí, že svět není buď dobrý, nebo špatný, stejně tak lidé nejsou čistě dobří a zlí.

Projekce

Další nezralý obranný mechanismus spočívá v projikování vlastních psychických obsahů směrem ven. Například nenahlížíme, že agrese, kterou umisťujeme do jiného člověka, je ve skutečnosti naše, ale z různých důvodů si ji nelze dovolit. Abychom se před nežádoucími nebo nepřípustnými emocemi a myšlenkami ochránili, „vložíme“ je do jiné osoby.

Pod různě silným působením projekce bývají ukryté myšlenky, emoce nebo přání, které jsou nám nepříjemné, stydíme se za ně. Nekorespondují s naším sebeobrazem, do něhož se mnohdy urputně stylizujeme, přestože je přirozené cítit se občas naštvaný, závidět, žárlit. Připustit si, že to jsou naše prožitky, může být prvním krokem k hlubšímu pochopení a přijetí sebe sama, jelikož čím více projikujeme, tím více se od sebe odkláníme.

Popření

Některé myšlenky, emoce a fantazie může být těžké si připustit, například vlivem přísného superega. Nelze si dovolit, že nás štvou rodiče, partneři nebo děti. Přiznat si, že se nechceme starat o stárnoucí matku, s níž jsme měli celý život chladný a komplikovaný vztah. Mít vztek na kamaráda, který žije ve spokojeném partnerství, zatímco my jsme single, nebo na těhotnou kamarádku, když se nám početí nedaří.

Popření těchto (většinou negativních) myšlenek a emocí se snadno stane zdrojem psychické nepohody, což se může projevovat jako bezpředmětný hněv, úzkost, uzavírání se do sebe… Je důležité je vpustit do vědomí, pak nás nebudou ovlivňovat nevědomě. Jde o to chápat a rozumět, co se v nás děje. 

Pokud to totiž víme, můžeme s tím nějak naložit. To je v naší moci. Popření se také může týkat záležitostí, které jsou pro nás extrémně ohrožující. Jsou situace, které změnit nemůžeme. Můžeme o nich ale mluvit, což většinou přináší značnou úlevu.

Dotknout se konečnosti, posílit stabilitu

S tímto úzce souvisí vypořádání se s existenciálními otázkami, které jsou pro každého člověka nevyhnutelné. S některými životními danostmi nejsme schopni udělat nic. Inspirativním způsobem o tom píše Irvin Yalom v knize Existenciální psychoterapie. Pracuje se čtyřmi základními tématy: smrt, svoboda, osamělost a ztráta smyslu. Jsou to existenciální zdroje strachu a úzkosti, s nimiž jsme v určité míře nuceni vyrovnávat se všichni.

Posílení psychické rovnováhy je dalším cílem psychoanalyticky zaměřené psychoterapie (a nejen té). Neznamená to však, že klient projde psychoterapií a vše pak bude růžové. Díky práci na sobě budeme pevnější a stabilnější, cílem však není, aby se z nás stali neteční roboti. Důležité je identifikovat, co nás z rovnováhy vychyluje, a také nalézt to, co nám pomáhá rovnováhu znovu nabýt. Jde tedy o posílení funkce ega, které se řídí principem reality, čímž vyvažuje pudové tužby plynoucí z id a touhu po dokonalosti náležící k superegu.

Na konec psychoterapie lze také symbolicky nahlédnout prostřednictvím pudového proudu psychoanalýzy, který tvrdí, že jsme poháněni dvěma základními pudy, pudem života a pudem smrti.

• Pud života směřuje k zachování živého a k rozmnožování. V běžném životě si ho můžeme představit jako věci a činnosti, které nás vyživují, sytí a podporují.
• Naopak pud smrti je svým charakterem destruktivní. Jeho projevem je takové chování, které nám škodí, například navazování destruktivních vztahů, závislé chování, sebeporážející a masochistický přístup k sobě, sebenenávist a podobně.

Není to však tak jednoduché, jelikož bez pudu smrti se v životě (a v psychoterapii) neobejdeme. Pud smrti nesměřuje nutně ke smrti jako takové, ale k absenci utrpení. V našich životech má svůj obrovský význam. Někdy je třeba doslova destruovat to staré, co nám již není prospěšné, škodí nám, a nahradit to něčím novým. 

Znamená to tedy „zničit“ to, co nám již v životě nefunguje, pustit to, aby se otevřel prostor pro transformaci a vznik něčeho jiného. Symboliku pudu života a smrti je možné v psychoterapii využít ve smyslu odklonu od destruktivních forem chování a jednání směrem k těm vyživujícím, zdravým a prospívajícím.

Neméně důležité pro spokojený život je také to, jak nakládáme se sebou a jaký k sobě máme vztah. Jde o integraci osobnosti ve smyslu přijetí toho, jací jsme. To souvisí s konceptem stínu Carla Gustava Junga. Dalším velkým tématem je rozpoznání svých potřeb a hranic, od čehož se odvíjí mnohé.

Důležité je, aby konec terapie byl koncem dobrým, aby za ním nezůstalo viset něco nedořešeného nebo nevyřčeného, aby se za ním netáhla hořká pachuť nebo aby v nás nezůstal pocit neukončenosti. Pokud něco takového v terapii při ukončování „visí“, je velmi důležité to otevřít a porozumět tomu.

Sami se sebou jsme a budeme celý život. Proto je důležité, aby nám se sebou bylo dobře, abychom k sobě byli upřímní, laskaví, nahlédli (do takové míry, ve které je to možné) nevědomé aspekty svého prožívání a abychom se sebou byli v míru.