Kdy je čas na radu

Většina lidí tuší, že terapeut není rádce, nýbrž průvodce. Terapeut nechce být rodičem (který se radám a věčnému usměrňování nevyhne), protože terapeut nevychovává, ale zkoumá a případně koriguje rodičovské přehmaty, což se mu radami může jen těžko podařit. Snaží se člověka podpořit tak, aby byl schopen se rozhodnout a poradit si sám, najít si svou cestu sám.

Pamatuji se, jak jsme byli během výcviku vystrašení, že nemáme dost zkušeností, nevíme, co člověk v terapii k té cestě potřebuje, o co tady asi tak půjde, co mu říct, co mu poradit. Pamatuji se ale také na moc užitečnou podporu (nebo to byla rada?) od jednoho z terapeutických matadorů.

Řekl nám, že není potřeba vědět. Léčivý je váš dobrý kontakt s člověkem, váš zájem o něj. Jako začátečníci máte výhodu divení se, máte schopnost podivovat se nad příběhem klienta, máte trpělivost pomalinku s člověkem poodhalovat jeho příběh, který mu dává pocit jedinečnosti. Můžete mít daleko lepší terapeutický výsledek než zkušený terapeut, který dopředu ví, o co tady (zase) půjde.

Chtěl tím možná naznačit, jak těžké pro něj je udržet v sobě své „dobré rady“, neboť už přeci jenom ví, jak obvykle takový a takový příběh dopadá, co obvykle v takových situacích bývalým klientům po letech terapie pomohlo, a dokonce jak to vidí on sám, se svými osobními zkušenostmi, při pohledu na problém teenagera.

Zjednodušení mnohdy dlouhé a trnité terapeutické cesty se prostě přímo nabízí, a to speciálně ve chvílích, jde‑li o naléhavě vystupujícího klienta, který vás tlačí do kouta: očekává, že když jste terapeut a platí si vás, dostane na svůj problém radu.

Klient nechce věřit, že terapeut nemá v rukávu zaručenou radu. Potřebuje si udržet představu terapeuta jako vševědoucího.

Toto dilema, kterému lze také těžko odolávat, se objevuje i v případech, kdy klient jezdí z daleka nebo jednoduše nemůže na terapii docházet tak často z různých organizačních a finančních důvodů. V dobré víře tak terapeut může dát radu dříve, než na co klient v danou chvíli má.

Ano, v lepším případě se nic nestane. Člověk ji prostě neslyší. V tom horším ale z terapie uteče, protože se cítí tlačen k něčemu, co mu nesedí, má pocit, že mu terapeut nerozumí, a zanevře na terapii jako takovou. Nemusí jít mnohdy jen o uspěchanou radu v terapii, ale o nejrůznější „zrychlovací“ terapeutické zážitky (a metody), které člověk v danou chvíli ještě není schopen integrovat.

Je ale nutné říct, že i velmi zkušený terapeut mnohdy prostě žádnou radu v kapse schovanou nemá, ačkoli mu to klient nevěří. Některý klient tomu věřit nechce. Potřebuje si zatím terapeuta udržet jako vševědoucího, který do něho vidí lépe než on sám do sebe.

Krizová intervence není terapie

Jsou chvíle, kdy je rada potřeba. Radím v situacích, kdy je klient v krizi. Snažím se kotvit, vysvětlovat, například strukturovat den – jaké aktivity je možné dělat, jaké cviky cvičit, zkrátka hledáme spolu nějaké záchytné body. Tyto operativně nacházené praktické rady ale nejsou nikdy řešením situace. Jejich funkce není v obsahu, ale mají vliv na proces v terapii. Klient vidí, že v tom není sám, že je možné něco dělat. Získá motivaci, jiný pohled na svou situaci.

Radím i v situacích, kdy nemusí jít přímo o krizovou intervenci. Někteří lidé v sobě mají málo opěrných bodů či nemají téměř nic, co by jim pomohlo si svou cestu v terapii nalézt. Byl by k tomu potřeba dlouhý čas, možná roky terapie, mezi čímž by se ale jejich situace mohla vyhrotit a následky by už řešit nešly.

Představme si ženu, která přijde za terapeutem a začne mluvit o tom, jak je nespokojená ve svém manželství, co všechno se v posledních letech stalo, kolik ponížení zažila, co těžkého se teď nedávno přihodilo (proto už zavolala), a řekne, že zvažuje rozvod. Mluví ale o komplikacích, které by to všem přineslo, pláče a zdá se být bezradná, na dně svých sil. Chce radu, nebo podporu? Chce od terapeuta slyšet, co má udělat, nebo o tom všem mluví proto, aby ji terapeut jen vyslechl a podpořil, protože ví, že jeho radu by zatím neuměla využít?

Někteří lidé sice chtějí poradit, všechno přitom sami vědí. Jen to nedělají.

Dejme tomu, že po několika podpůrných sezeních se tato žena rozhodne, že se rozvést chce, a v tomto rozvodovém procesu bude potřebovat podpořit a možná i poradit. V této situaci není terapie zaměřena tolik na prožívání či osobnostní změny klientky, ale více na to, jak zvládnout všechny „externí“ problémy spojené s rozvodem.

Této ženě by terapeut mohl například poradit návštěvu právníka, aby byla schopna obhájit své zájmy, pokud vidí, že má žena nevědomou tendenci chodit do role oběti, chovat se sebedestruktivně apod. S tím, že jí vysvětlí, na základě čeho jí dává tuto radu, a vysvětlí, z čeho své závěry vyvozuje. Touto radou ji bude chránit samu před sebou a pomůže jí zvládnout řešit situaci samotnou, „dospěle“. Nebude se snažit být jejím spojencem proti manželovi svými soudy (ať už pozitivními nebo negativními). Ví, že součástí rozchodů bývá i velká emoční ambivalence.

Jak lze tušit, někteří lidé sice chtějí poradit, přitom ale všechno sami vědí, jen to nedělají. Jiní by zase mohli mít pocit, že jim terapeut nerozumí, kdyby jim rady dával. V terapii bývají velmi kreativní, pracují téměř sami. Neočekávají, že bych za ně měla něco řešit či rozhodovat.

Využívejte celý web.

Předplatné