Kdo za to může?

Může se jednat o konkrétního člověka, úřad, školu nebo třeba situaci. Obviňování někoho jiného je pro nás v danou chvíli výhodné. Pokud se na něco připravujeme a nevyjde nám to, můžeme zažívat pocity zklamání, selhání, můžeme cítit lítost, může nás to mrzet. Proč hledáme viníka někde jinde? Co se za tím skrývá?

Je pro to jednoduché vysvětlení. Chráníme sami sebe a snažíme se uklidnit tím, že za situaci nemůžeme, že za to může někdo jiný, my jsme v tom nevinně. V danou chvíli je pro nás obviňování přijatelnější než střet s realitou, že bychom za neúspěch mohli my sami, naše schopnosti, výkon, chyby, nebo kdybychom si měli přiznat, že někdo byl lepší než my.

Okamžitě přichází úleva, protože my za chybu a neúspěch přeci nemůžeme. Z krátkodobého hlediska nám přesun pozornosti na konkrétního viníka pomáhá postěžovat si, vylít si kyblík smutku, lítosti, naštvanosti a zahořklosti. Každý z nás někdy viníme za naše neúspěchy jiné – jedná se o přirozenou reakci. Kdy se z toho může stát problém?

Pokud se k obviňování schylujeme pravidelně, z dlouhodobého hlediska nám nebude pomáhat. Proč? Nebereme odpovědnost do svých rukou, stavíme se do role oběti, ve které danou situaci nemáme pod kontrolou. Nemůžeme ji měnit a dále s ní pracovat. Odosobňujeme se od situace i sami od sebe.

Jak je to doopravdy

Pokud se nám opakují situace, kde máme tendenci házet vinu a neúspěchy na druhé, zkusme na dané situace zaměřit pozornost. Zmapujme si, jak často se nám stávají, koho máme tendenci obviňovat a jak se u toho cítíme. Zkusme se na chvíli zastavit a párkrát se nadechnout a vydechnout. Ptejme se:

• Opravdu to tak je?
• Může za to někdo jiný (situace, člověk), nebo se jenom bojím nepříjemných emocí a myšlenek?
• Nádech, výdech. Zkusme se o něco opřít nebo si sednout a pokračujme.
• Jakým nepříjemným emocím (strach, vinna, selhání) nebo myšlenkách o sobě (nejsem dost dobrý, jsem neschopná, nic neumím) se možná teď chci vyhnout?
• Není náhodou mé obviňování vlastně skrytý únik a vyhýbání se emocím – viny, výčitek, strachu, bezmoci, úzkosti, se kterými si neumím poradit?

Vítejte v začarovaném kruhu. Čím více se vyhýbáme nepříjemným emocím, hledáme viníka někde jinde, nebo se cítíme v roli oběti, tím více ztrácíme pocit kontroly nad tím, co děláme a co si myslíme. Jak jsme si řekli, v danou chvíli sice obviňování vede k úlevě, z dlouhodobého hlediska nám ale přináší další pochyby a pocity nejistoty. Po malých krůčcích se nám může snižovat sebevědomí a zvyšovat strach a úzkost.

Pokud se nám něco nepovede, není to konec světa. „To je zase rada,“ říkáte si teď možná. „Fakt díky!“ Chápu. Nebojte, ukážeme si, jak s tím konkrétně pracovat. Pojďme se nejdříve vyznat v tom, co se v nás děje. V danou chvíli neúspěchu to opravdu vypadá jako konec světa, my jsme neschopní a vše kolem nás je černé. Jak v myšlenkách, tak i v emocích. To je v pořádku.

Kudy ven z obviňování

Až se příště objeví podobná situace, dejme si chvilku pro sebe v bezpečném a námi příjemném prostředí. Zkusme se usadit nebo se o něco opřít. Využijme viníka, kterého jsme našli, a pořádně si na něj zanadávejme a pobrečme si, pokud to potřebujeme. Nechme proudit emoce a nebojme se přiznat si, že nás neúspěch zasáhl, že jsme možná zklamaní, že máme pocit, že jsme (zase) selhali, že se bojíme, jestli se nám ještě někdy něco povede.

Ať už viníme sebe nebo okolí, dopřejme si zkrátka chvilku času na zpracování prvotního šoku. Proč? Ve fázi šoku nejednáme racionálně, jednáme na základě emocí. Zažíváme takzvaný amygdalový únos. Amygdala je považována za centrum emocí a je součástí limbického systému.

Můžeme si ji představit jako náš vnitřní radar, který umí detekovat nebezpečí. Když si teď dáte prst přímo za ucho a imaginárně si představíte, že váš prst se zavrtává dovnitř hlavy a zastaví se někde uprostřed, tam někde se nachází naše amygdala. Malá mrška, která vypadá jako mimozemšťan.

Amygdala nás v prvních chvílích neúspěchu a silných emocí unáší do svých spáru a ihned nad námi přebírá kontrolu. Na chvíli vyřadí logickou část mozku a my se nedokážeme soustředit na nic jiného než na to, co nás trápí a co souvisí s nebezpečím, tedy námi prožívaným neúspěchem.

Příště si v takové chvíli pro sebe pojmenujte, co se s vámi děje. Neváhejte si říct: „Ty jo, právě teď mě má ve spáru amygdala, mrška jedna. Právě zažívám amygdalový únos.“ Nebojte se dát průchod emocím, ať ve vás nezůstávají a nenosíte je s sebou v imaginárním batohu další hodiny nebo dny.

Pojmenujte si konkrétní emoce, které se ve vás mísí. Doplňte si větu Cítím, že… Například:

• Cítím, že jsem selhal, selhala.
• Cítím, že mám strach.
• Cítím se zklamaně.

Už jen pojmenováním pocitů se vám dost možná trochu uleví. Odlehčete si od nich ještě víc a v pro vás bezpečném prostředí jim dejte ohraničený průchod. Nezapomeňte, že každý z nás může potřebovat na vyrovnání se s neúspěchem různě dlouhou dobu. Tak na to mysleme a postupujme pomalu, ale jistě.