Kdo je tady na zabití?

Neskutečně prudí. Vůbec nemluví, v lepším případě vás obdaří komentářem „hm“, „nevím“, „to neřeš“ nebo „v pohodě…“. Když pak ale spustí, začnete litovat, že jste se vůbec do komunikace pouštěli. „Tomu nerozumíš“, „mami, ty jsi úplně mimo“, „a proč, jako…?“, „ty LŽEŠ!!!!“, případně k dokonalosti vybroušené „nejsem motivovaný“ či „klídek“ a „dýchej, tati, dýchej“.

Snědí, na co přijdou, nebo nejedí vůbec, na plnění požadavků rodičů či učitelů mají dost času („…za chvíli…“), odmítají navštěvovat kdysi oblíbené kroužky keramiky a ping‑pongu a trávit víkendy s rodiči na výletě.

Hodiny řeší, jak vypadají. Hodiny sní. Svůj čurbes už nemají jen ve svém pokojíku, ale expandují do všech dalších částí obydlí a zanechávají své stopy jako neklamné známky toho, že i zde je jejich teritorium.

Buď sedí u počítače, nebo jsou „venku“ (= pravděpodobně zevlují neznámo kde, neznámo s kým). Je čím dál těžší udržet s nimi kontakt, o čemkoliv se rozumně bavit, přimět je, aby nás aspoň v tom zásadním poslouchali, aby nás vnímali.

Mladý člověk potřebuje ve finále zjistit, že to, jak vnímá sám sebe, alespoň zhruba odpovídá tomu, jak jej vnímají druzí. Nelehký úkol, vyžadující v podstatě revoluci.

Jako rodiče jsme někdy bezradní, často naštvaní, občas na pokraji kolapsu. A nejhorší na tom je, že JE TO V POŘÁDKU, což ještě ke všemu tak nějak tušíme. Takže nám fakt nezbývá, než “dýchat, dýchat“ a hlavně to přežít.

Co se to děje?

Dospívání (puberta a adolescence) je přechodné období mezi dětstvím a dospělostí, náročné jak pro jedince samotného, tak pro jeho okolí. Dochází k bouřlivým změnám ve všech oblastech. Tělesné a mentální zrání vytváří předpoklady pro vyřešení základního vývojového úkolu – dosažení sjednocené identity vlastní osobnosti.

Podívejme se spolu s klasikem vývojové psychologie E. Eriksonem na dospívání jako krizové období, ve kterém jedinec řeší rozpor mezi nalezením vlastní identity na jedné straně a zmatením rolí na straně druhé. Mladý člověk potřebuje ve finále zjistit, že to, jak vnímá sám sebe, alespoň zhruba odpovídá tomu, jak jej vnímají druzí. Nelehký úkol, vyžadující v podstatě revoluci.

Způsob myšlení je v dospívání jiný, obohacený především o schopnost abstrakce a hypotetického zvažování. Úvahy jsou pohotové, flexibilní, nezatížené zkušeností. Paměť funguje excelentně.

Vše, co bylo v dětství přirozené, vyřešené a jasné, je najednou jinak. Tělo začíná vypadat a fungovat jako dospělé (téměř – rychlý růst způsobuje dočasné potíže s koordinací; to že pubescent občas do něčeho vrazí, opravdu nedělá naschvál). Dochází k uvědomění si vlastní sexuality a s tím spojeným radostem i trápením.

Také způsob myšlení je jiný, obohacený především o schopnost abstrakce a hypotetického zvažování. Úvahy jsou pohotové, flexibilní, nezatížené zkušeností a paměť funguje excelentně (samozřejmě, s výjimkou uložených povinností).

Už nestačí poznávat svět okolo, je potřeba řádně prozkoumat vlastní osobnost a vytvářet si postupně nové sebepojetí dospělého, nezávislého člověka.

Přednáška 24. října 2024