Kde žije trauma

Siegel o hipokampu mluví jako o hlavním sestavovateli dílků skládačky. Naším záměrným úsilím ho dokážeme aktivovat k tomu, aby z různých neurálně rozptýlených dílků skládal koherentní vyprávění. Například při Alzheimerově chorobě jako první odchází právě hipokampus, a proto si lidé s touto nemocí čím dál hůře pamatují nové zážitky a fakta.

Během života se ale stává, že se nám hipokampus vypojí z provozu krátkodobě. Může to být třeba vlivem alkoholu. Odtud pramení alkoholová „okna“, kdy večer skáčeme do bazénu, voláme bývalému a ráno si nic z toho nepamatujeme. Stejnou intoxikaci, která hipokampus vyřadí, nám ale může udělat i stresový hormon kortizol. Situace, kterou téměř každý zná, je zkoušení u tabule – obzvlášť když se opravdu hodně bojíme. Látku, kterou jsme včera večer skvěle uměli, si najednou nedokážeme vybavit.

Siegel popisuje, že přesně tento mechanismus je ve hře u traumat. Když žena prožívá znásilnění, do těla se jí rozleje kortizol, který nemusí, ale může z funkce vyřadit hipokampus a s ním i schopnost uložit si strašný zážitek jako explicitní vzpomínku. Další ze stresových hormonů je pak adrenalin, který naopak silně stimuluje amygdalu, centrum spojené s emocemi strachu a ohrožení; to naopak způsobuje, že do implicitní paměti se tento zážitek uloží velmi silně.

A takto nám vzniká rozpojená paměťová stopa. Tělo a celý nervový systém si implicitně něco silně pamatují. Explicitní vzpomínku k tomu nemáme dostupnou. Pak stačí libovolný spouštěč, nějak spojený s původním traumatickým děním, a my se ocitneme ve vnitřním chaosu a panice – aniž pořádně víme proč. Máme pocit, ale nemáme k němu vyprávění.

„Vytěsnění“ očima neurověd

V běžné řeči docela často používáme obrat to jsem vytěsnil. Odkazujeme se tak do dávné minulosti, kdy psychoanalytici popisovali různé naše obranné mechanismy, mezi nimi právě i popření a vytěsnění naprosto nepřijatelných a ohrožujících zážitků a myšlenek. Možná vás překvapí, že tento koncept v původní verzi už dnes není v oboru většinově přijímaný.

Dnes už víme, že paměť není pevný záznam, ale proměnlivý rekonstruktivní proces náchylný ke zkreslení, zapomínání a také k vytváření falešných vzpomínek. V 80. a 90. letech bylo ostatně v psychoterapeutických kruzích haló kolem klientů, kteří si v terapii vybavovali „vytěsněné“ případy zneužívání, ale později se ukázalo, že to byly falešné vzpomínky vytvořené psychoterapeutovou sugescí.

Pravděpodobnější vysvětlení podle dnešních poznatků zní, že si hůře vybavujeme věci, které „máme zapomenout“ (v angličtině se tomuto jevu říká directed forgetting, tedy řízené zapomínání), a že aktivní potlačování nějaké vzpomínky naší vědomou snahou může snižovat její dostupnost – prefrontální kůra inhibuje aktivaci vzpomínky v hipokampu.

Jiný mechanismus vědomého vypojení hipokampu by byla například disociace: zatímco mi trhají zub, představuji si, že se mě to netýká, a v představách se toulám na dovolené. V případě znásilnění se žena podle Siegela může upnout třeba na detail rostliny rostoucí ze škvíry ve stropě a veškerou pozornost soustředit na ni.

Když se ale vrátíme k traumatu, mechanismus rozpojení paměti je ještě jiný. Kortizolem přiotrávený hipokampus prostě explicitní vzpomínku pořádně neuloží, a tak ani není co potlačovat. Tak jako tak si tohle všechno můžeme přiložit na hromádku „chytrých“ komentářů na oběti – proč jsi to někomu nešla říct, to její vyprávění je nějaké děravé, jak jako, že si nejsi jistá, jestli je to pravda nebo tak snad jsi u toho byla, ne?

Pro úplnost, podobným mechanismem vám paměť umí vypojit nejen strach, ale taky hněv. Tímto způsobem dovedeme vysvětlit na první pohled rozporuplné jevy spojené s posttraumatickou stresovou poruchou. Zatímco na původní události si lidé pamatují málo nebo v útržcích, mají živé implicitní vzpomínky, které se vynořují třeba jako flashbacky.

V přepisování vzpomínek je naděje

Lidský organismus se neustále snaží sám sebe organizovat, léčit a navracet do stavu rovnováhy. Mnoho toho dovedeme překlenout bez návštěvy odborníka – potřebujeme prostě oporu v dobrých vztazích, sebepodporu, znovunalezení bezpečí… a taky traumatickou událost zkrátka překrýt dalšími událostmi a paměťovými stopami. Víme už, že při léčbě traumatu se ani nutně nemusíme k děsivým prožitkům vracet. A pokud vás k tomu někdo dotlačí příliš velkou silou (což se může stát třeba u různých léčitelů nebo šamanů bez dostatečné pokory k duševní bolesti), spíš než léčba vás čeká retraumatizace.

Co se s tím vším dělá v terapii? Když přijde člověk s některými z popsaných potíží, spolu s psychoterapeutem budou pravděpodobně vědomým úsilím pomáhat tomu, aby klientův mozek vytvářel nová nervová spojení za účelem lepšího propojení jednotlivých částí mozku. Možná tím dojde i k integraci rozpojené paměti. Není přitom ani potřeba, aby měl psychoterapeut načteného Siegela, mluvil o tom těmito slovy a dovedl řečí neurologie popsat, co se děje na úrovni té a oné části mozku.

Konkrétních variant, jak „pomáhat novým drahám růst“, bude více, v závislosti na směru i osobnosti terapeuta. Ale vypadat to může třeba takhle: Podle každé příručky terapeut s klientem musí především navázat dobrý vzájemný vztah, dobré pracovní spojení, ať může klient zažívat pocit důvěry a bezpečí. Bez toho se nehne nikdo nikam, mozek totiž ve stresu funguje jednoduše řečeno blbě.

Terapeut může pokládat otázky na prožívání emocí a podnětů z klientova těla. Ty jsou v gesci vývojově staršího limbického systému a prosakují do nich implicitní vzpomínky. Současně s prohlubováním emočního a tělesného uvědomění o tom budou klient a terapeut spolu mluvit, popisovat to, hledat porozumění, skládat do ucelenějších příběhů o klientově životě. Toto jsou úkoly pro prefrontální kortex. Limbický systém přináší pocity, kortex o nich mluví. Anglickou poučkou řečeno what fires together, wires together. Co se spolu aktivuje, to se spolu propojuje.

Kdykoliv začne být emocí moc, měl by dobrý terapeut pomoci proces brzdit, držet s klientem dobrý podporující kontakt, dýchat. Tak, aby prefrontální kortex i hipokampus zůstaly funkční, aby je příliš mnoho stresu nevypojilo z provozu.

Postupně tak vzniká nové koherentnější vyprávění o životě a zážitcích klienta. A současně se implicitní paměť aktivuje tentokrát v bezpečí, podpoře a kontaktu s druhou lidskou bytostí. To může pomoci dvěma věcem. Implicitní a explicitní paměť se propojují do podoby příběhu a všechno dostává trochu víc smysl. Samotné vzpomínky se tím navíc pozměňují do přátelštější a méně zaplavující podoby. A tak je nakonec moc dobře, že naše paměť není do kamene tesaná.