Kde začíná uzdravení

Co se stalo, nelze odestát. Sexuální zneužití nebo jinou příšernou událost nelze „vyléčit“. Co ale lze ovlivnit, jsou otisky traumatu na těle, v mysli a v duši. Peter A. Levine tvrdí, že zotavení z traumatu je proces primárně biologický s častými psychickými důsledky, obzvlášť pokud trauma souviselo se zklamáním ze strany osob, jež nás měly chránit.

V souhrnu lze říct, že trauma vzniká, když reakce znehybnění zůstane nerozřešena, tedy když návrat do normálního života není možný a reakce znehybnění se chronicky propojí se strachem a dalšími silně negativními emocemi, jako je hrůza, odpor a bezmoc.

Strach plodí paralýzu a strach z pocitu paralýzy plodí další strach a ještě hlubší paralýzu. Z normální časově ohraničené adaptivní reakce se tak stává reakce chronická a maladaptivní, zpětnovazebná smyčka se uzavírá.

Posttraumatická stresová porucha u dětí a dospívajících popisuje shodný profil: všudypřítomnou dysregulaci, problémy s pozorností a soustředěním, problém vyjít s ostatními i sám se sebou, nálady a pocity rychle přechází od jednoho extrému k druhému. Pokud se děti rozčílí, nedokážou se samy zklidnit ani popsat svoje pocity. A jak jsem již několikrát zdůrazňovala, pokud biologický systém neustále produkuje stresové hormony, aby zvládl reálné i imaginární hrozby, přichází poruchy spánku, bolesti hlavy, přecitlivělost na dotek i zvuk.

Ke zmírnění všudypřítomného napětí se potom děti uchylují k chronické masturbaci, kolébání tělem nebo sebepoškozování (kousání, řezání, pálení a bití sebe sama, vytrhávání vlasů a štípání do krve). A protože vynakládají veškerou energii na zvládnutí sebe sama, nemají již prostor věnovat se věcem, které přímo nesouvisí s přežitím, jako je třeba učení se novým věcem, bezstarostné hraní a objevování světa a podobně. Trauma totiž znamená celoživotní výdej energie k tomu, abychom necítili bolest.

Frank Putnam a Penelope Trickett vytvořili první longitudinální studii o vlivu incestu na vývoj dívek. Studie trvala dvacet let a výsledky jsou jednoznačné: v porovnání s dívkami stejného věku, rasy a sociálních podmínek trpěly sexuálně zneužité dívky celou škálou výrazně negativních jevů. Vykazovaly kognitivní deficity, deprese, disociační příznaky, problematický sexuální vývoj, vysokou míru obezity a sebepoškozování, častěji nedokončily střední školu, měly více závažných onemocnění, docházelo u nich k dřívějšímu nástupu puberty, bylo jim stanoveno větší množství zdánlivě nesouvisejících psychiatrických diagnóz.

Obnovit pocit bezpečí

Vycházíme‑li z toho, že traumatizované děti a dospělí uvázli v reakci útok – útěk či v chronickém uzavření do sebe, jak jim můžeme pomoci deaktivovat tyto obranné postoje, které jim kdysi zajistily jejich přežití?

Bessel van der Kolk ve své knize Tělo sčítá rány píše, že schopnost cítit se v bezpečí s jinými lidmi je patrně jeden z nejdůležitějších aspektů duševního zdraví. Bezpečné vztahy mají pro smysluplný a spokojený život zásadní význam. Aby se naše fyziologie zklidnila, uzdravila a rozvíjela, potřebujeme viscerální pocit bezpečí (doslova pocit bezpečí uvnitř našich útrob).

Trauma může proměnit celý svět na shluk cizinců. Traumatizovaní potřebují nalézt způsob obnovení jejich fyziologie tak, aby se mechanismy přežití přestaly obracet proti nim. Zajistit, aby dokázali reagovat náležitě na nebezpečí, ale zároveň také obnovit jejich schopnost zažívat bezpečí, uvolnění a skutečnou sounáležitost.

Stephen Porges zavedl v roce 1994 polyvagální teorii, která vysvětluje, jak náš nervový systém reaguje na stres a ohrožení. Název odkazuje na mnoho větví bloudivého nervu spojujícího řadu orgánů včetně mozku, plic, srdce, žaludku, střev a podobně.

Tato teorie nám umožnila lépe pochopit biologii bezpečí a nebezpečí založenou na vzájemném působení mezi prožitky v útrobách vlastního těla a hlasem a obličejem lidí kolem nás. V chápání traumatu se dostaly do popředí sociální vztahy: Porges přináší důkazy, proč může vědomí toho, že nás vidí a slyší důležití lidé v našem životě, vést k pocitu klidu a bezpečí, a proč může ignorování či odmítání vyvolat hněvivé reakce nebo duševní zhroucení.

Četné studie reakcí na katastrofy na celém světě prokazují, že nejúčinnější ochranou před ochromením stresem a traumatem je podpora okolí. To ale neznamená pouhé pobývání ve společnosti jiných. Znamená to sounáležitost: to, že nás lidé kolem vidí a slyší, že vnímáme, že na nás myslí, že k nám chovají city. To způsobí viscerální pocit bezpečí tak, aby se fyziologie mohla zklidnit, uzdravit a rozvíjet.

Kira popisuje, jak zoufale sama se cítila. Nikdo si jí nevšímal, nikdo neřešil, proč najednou nechodí na tréninky, proč se zhoršila ve škole. Přemýšlela, jak na sebe upozornit, když chtěla skočit z balkónu tak, aby se jen poranila. Snad by tu pozornost pak dostala. A byla stále napjatá jako struna. Její tělo se měnilo, její chování se dramaticky měnilo. Ačkoli byla stále v přítomnosti dospělých v rodině, nikdo ji doopravdy nevnímal, nikdo ji doopravdy neviděl.

Díky polyvagální teorii si v léčbě lépe uvědomuje význam kombinování dvou metod: zdola nahoru (ke zklidnění fyzického napětí v těle) a shora dolů (k aktivaci sociální angažovanosti). Co tyto dva přístupy zahrnují?

• Přístupy zezdola nahoru aneb jak zklidnit tělo: pranájáma (dechová cvičení), sborový zpěv a tanec, odříkávání manter, bubnování, jóga / tai‑chi / čchi‑kung, dále esenciální oleje, klystýry, kloktání, studené sprchy, půsty, užívání probiotik nebo esenciálních mastných kyselin.
• Přístupy shora dolů aneb jak se připojit ke společnosti: meditace, psychosenzorická terapie / EFT / EMDR terapie / somatické prožívání, dále psychoterapie, pozitivní sociální kontakty, projevování vděčnosti, kraniosakrální terapie, biofeedback, smích či modlitba.

Kira začala zklidňovat tělo vědomým dlouhým sprchováním a dlouhými procházkami. Postupně přidala i velmi jemnou jógu a meditaci a zhruba po roce psychoterapie začala mít chuť poznat nové lidi. Ruku v ruce s tím omezovala alkohol, který do té doby byl hlavním zdrojem zklidňování těla i mysli.

Úkolem při uzdravování je převzít zodpovědnost za své tělo a mysl – své já. To znamená cítit to, co cítíte, a vědět to, co víte, aniž by vás to drtilo, zahanbovalo nebo vedlo ještě k většímu zhroucení. U většiny lidí to dle van der Kolka vyžaduje:

• Nalézt způsob zklidnění a soustředění. (Seberegulaci v běžném životě se potřebujeme naučit všichni. Jak se zklidnit, když mě vyhodí z práce? Rozejde se se mnou partner? Matka mě zase vytočí svojí chladnou manipulací?)
• Naučit se zachovávat klid v reakci na obrazy, myšlenky, zvuky nebo tělesné počitky připomínající minulost.
• Nalézt způsob, jak žít plně v přítomnosti a vycházet s lidmi okolo (viz dvě metody polyvagální teorie).
• Nemuset před sebou samým nic tajit – včetně způsobů, jak jste dokázali přežít. Přijetí toho, že tak, jak jsem, jsem v pořádku a v každý okamžik svého života dělám to nejlepší, čeho jsem schopen/schopna. Tudíž Kiry alkoholové eskapády si nezaslouží odsouzení. Byly výrazem snahy přežít, zvládnout, nenechat se zavalit těmi sžíravými pocity.

Tyto cíle nejsou postupné kroky, překrývají se a dle individuálních okolností můžou být některé obtížnější než jiné.

Traumatizovaní lidé se dlouhodobě necítí ve svém těle bezpečně. Jejich tělo je neustále bombardováno vnitřními varovnými signály a oni se ve snaze tyto procesy kontrolovat často stávají odborníky v ignorování svého vnitřního kompasu a v potlačování povědomí o tom, co se děje uvnitř. Neschopnost rozpoznat, co se děje uvnitř těla, způsobuje, že nejsou ve spojení se svými potřebami. Činí jim tedy problém se o sebe postarat, ať už jde o jídlo ve správném množství nebo spánek ve vhodnou dobu.

Cílem léčby je spřátelit se s tělem. Těla dětí, které se staly obětmi zneužívání, jsou napjatá a zaujímají obranný postoj, dokud nenajdou způsob, jak se uvolnit a cítit se bezpečně. Prvním krokem osvobození se od tyranie minulosti je fyzické sebeuvědomění.

Psychoterapie v léčbě traumatu

Psychoterapie je jednou z možností, kde se člověk v bezpečném vztahu může začít učit pracovat s tělem, myšlenkami a emocemi jinak, zdravěji. Psychoterapie je také prostor, kde může traumatizovaný jedinec obnovit schopnost cítit se v bezpečí s jiným člověkem, což je nejen dle Stephena Porgese patrně nejdůležitější aspekt duševního zdraví. Ale psychoterapie je proces, nikoli pilulka s okamžitým nástupem efektu.

Je to cesta, o které nikdy nevíme, jak bude dlouhá a co vše nás na ní potká. A postgraduálně vzdělaný psychoterapeut je tu od toho, aby nás na cestě bezpečně doprovázel a volil takové techniky, o kterých je s největší pokorou přesvědčený, že by mohly být klientovi užitečné. Je tu také od toho, aby si všiml, zda by bylo vhodné zvážit případnou medikaci, viz dále.

Moment, kdy Kira vyslovila nahlas „a potom mě zneužil“, byl známkou toho, že léčení může začít. Dokud mlčela, mohla mít pocit, že má svůj smutek a vztek nebo hrůzu pod kontrolou.

Pojmenování umožňuje úplně jiný typ kontroly. Pocit, že nám někdo naslouchá a chápe nás, mění naši fyziologii. Schopnost vyjádřit komplexní pocit a to, že druzí berou naše pocity na vědomí, aktivuje náš limbický systém a vytváří aha moment. Naopak setkání s mlčením a nepochopením zabíjí duši. Skrývání vlastních pocitů vyžaduje obrovské množství energie, oslabuje naši motivaci k dosažení užitečných cílů a vede k nudě a netečnosti.

Terapeutický pozitivní, afirmativní vztah sám o sobě trauma neléčí. I terapeut s těmi nejlepšími úmysly a vysoce vyvinutou empatií nemusí uspět. Ve hře je případná klientova závislost na terapeutovi (respektive na bezpečném vztahu, který je podmínkou úspěšné terapie, ale ne cílem).

Řada klientů není schopna přijmout podporu a péči dobře mínících terapeutů – ne proto, že by nechtěli, ale proto, že jsou v zajetí prvotní nehybnosti a výrazně snížená schopnost číst tváře, těla a emoce je vzdaluje od zbytku světa. Pokud se pak disociovaný klient nedobrovolně stáhne do ústraní a z terapie odejde, může zažívat ještě mohutnější pocity viny a zahanbení.

Vědomí, že všechno jednou pomine, umožňuje snášet většinu pocitů. Pravdou je i opak – situace jsou nesnesitelné, pakliže se zdají nekonečné. Trauma je krajní způsob prožívání, že „to potrvá navždy“.

Pohled do minulosti během terapie by se měl uskutečnit v době, kdy jsou lidé z biologického hlediska plně přítomni a cítí se pokud možno v klidu, bezpečí a uzemnění (cítíte, že sedíte na židli, vidíte světlo přicházející oknem, cítíte napětí v lýtkách a slyšíte vítr v koruně stromů venku). Takové ukotvení v přítomnosti během opětovného prožívání traumatu otevírá příležitost k hlubokému nahlédnutí, že děsivé události patří minulosti.

Z výzkumů totiž také již víme, že oživení vzpomínky na trauma se všemi spojenými afekty (tedy vzpomínat na něj a přehrávat ho například v terapii) jej nutně neřeší. Schopnost nalézt slova pro to, co se stalo, může mít transformační vliv, ne vždy to však odstraňuje flashbacky nebo zlepšuje koncentraci, stimuluje aktivní zapojení do života nebo snižuje přecitlivělost na zklamání a domnělé křivdy.

Při léčbě traumatu je důležité se nejen vypořádat s minulostí, ale také zlepšit kvalitu každodenních prožitků. Pomoci traumatizovaným žít plně a bezpečně v přítomnosti. K tomu se musí aktivovat mozkové struktury odpojené v době, kdy je trauma ochromilo.

Léky jako další možnost

V souvislosti s léčbou traumatu se chci ještě zastavit u tématu léků. Z výzkumů dnes víme, že více než polovina lidí, kteří vyhledají psychiatrickou péči, byla v dětství napadána, opuštěna, zanedbávána, nebo dokonce znásilněna, případně zažila násilí ve svých rodinách.

Když jsou lidé zoufalí, udělají vše pro to, aby se uklidnili a stabilizovali. K vypořádání s traumatickým stresem vždy používali drogy dle dané kultury a generace: pivo, gin, hašiš, kokain… Taková automedikace vede samozřejmě často ke vzniku závislostí nejen na drogách, ale například i na sexu, pornu, nakupování, jídlu a podobně.

Léky jako antidepresiva, antipsychotika, sedativa nebo jiné regulované látky nemohou trauma vyléčit, mohou ale tlumit projevy narušené fyziologie. Léky tedy nejsou odpovědí, ale berličkou, jak se dostat k opravdové práci.

Jestliže se totiž po užívání antidepresiv cítí klient klidnější a lépe se ovládá, nepodléhá tolik zdrcujícím pocitům a může se potom lépe zapojit do psychoterapie nebo jiných léčebných postupů a učit se trvalé seberegulaci. Je ale důležité vnímat každého člověka skrze jeho individuální možnosti a kapacity.

Pokud se využijí léky, je třeba nastavit reálná očekávání a konzultovat léčbu pravidelně s psychiatrem. Když u Kiry došlo v průběhu terapie k náhlému zhoršení, začaly jsme možnost medikace zvažovat. Kira navštívila psychiatričku a ví, že tato možnost zde je, nicméně se rozhodla situaci zatím ustát bez léků. Na potíže se spánkem užívá bylinkové kapsle volně dostupné v lékárně.

Právě o souvislosti vzniku závislostí a existenci nevyřešeného traumatu bude další můj článek. Jedná se totiž o zásadní fenomén naší doby, který si zaslouží větší pozornost.