Kde se bere umění milovat?
Laťku pro vztahy na celý život nastavuje matka v prvních letech života.
Podklad pro to, jak v dospělosti navazujeme vztahy a pečujeme o ně, se utváří již v raném dětství. Podstatná je základní vazba mezi dítětem a pečující osobou. Podle kvality této vazby celoživotně vytváříme všechny další blízké vztahy.
Člověk je od narození obklopen lidmi, respektive zejména jedním hlavním člověkem, primární pečující osobou. Tou bývá nejčastěji matka. S ní navazuje dítě svůj první vztah. Učí se, kdo je, a poprvé zakouší vztahovost.
Touto ranou vztahovou vazbou se zabýval britský psycholog, psychiatr a psychoanalytik John Bowlby. Žil v letech 1907 – 1990 a sám to ve svém dětství neměl jednoduché. Pocházel z vyšší střední třídy a jak se tehdy nosilo, trávil se svou matku jen jednu hodinu denně. Byl čtvrtým ze šesti dětí. Tenkrát se věřilo, že přílišný kontakt matek s dětmi vede k jejich rozmazlení.
Bowlby měl ovšem štěstí, že ho vychovávala chůva, která byla přítomna po celé jeho dětství. Do svých třiceti let stihl Bowlby vystudovat psychologii, psychiatrii a dokončit i psychoanalytický insitut.
Primární vazba umožňuje nezralé psychice dítěte využívat kapacitu a funkce vyvinutější psychiky pečující osoby.
Netrvalo dlouho a Evropa se zmítala ve druhé světové válce. Bolwby pracoval s dětmi, jež byly válkou separovány od rodin. Všímal si zejména vztahu hlavní pečující osoby s dítětem. V roce 1969 formuloval „attachment teorii“, neboli teorii vazby, přilnutí, připoutání.
Teorie vazby
Slovo attachment je psychologický termín, označující primární vazbu dítěte k pečující osobě. Každé malé dítě hledá fyzické a emoční uspokojení a ochranu před ohrožením. Každé malé dítě je životně závislé na pečující osobě. Zákonitě tedy uspokojení a ochranu hledá u svého nejbližšího pečovatele, většinou u matky.
Primární vazba umožňuje nezralé psychice dítěte využívat kapacitu a funkce vyvinutější psychiky pečující osoby, a tak se orientovat v sobě a v okolí. Zážitky z tohoto vztahu celoživotně nastavují způsob navazování a udržování blízkých vztahů.
Vznik této základní vazby si prakticky můžeme představit tak, že kojenec projevuje emoce – pláče, směje se, křičí. Pečující osoba na to reaguje. Možností reakce je mnoho. Od krmení, kolébání, houpání, přes nezájem až ke zlosti, křiku nebo úplné nepřítomnosti pečovatele.
Podle toho, jaké reakce se dítě dočká a jak samo reaguje, se vytváří různé varianty vazby. Rozlišují se čtyři styly vazby: bezpečná, nejistá vyhýbavá, nejistá ambivalentní vazba a dezorganizovaná, dezorientovaná vazba. Těmto stylům se podrobněji budeme věnovat příště.
Chování dítěte, odvíjející se od určitého typu vztahové vazby, vede k určitým charakteristickým interakcím, jež mohou stabilizovat příznivý vývoj, nebo konzervovat nepříznivé vzorce.
Vztahovost v dospělosti
Výzkumy potvrzují, že v dětství etablovaný typ vztahové vazby má tendenci přetrvávat i v dospělosti. Chování dítěte, odvíjející se od určitého typu vztahové vazby, vede k určitým charakteristickým interakcím, jež mohou stabilizovat příznivý vývoj, nebo konzervovat nepříznivé vzorce. Tak se vztahová vazba upevňuje.
Psychologové C. Hazanová a P. Shaver aplikovali v osmdesátých letech minulého století teorii vazby na partnerské vztahy dospělých. V podstatě potvrzují, že způsob, jakým navazujeme partnerský vztah, se odvíjí od péče, kterou jsme dostali v raném dětství. Poukazují na podobnosti vztahu matka‑dítě a partner‑partnerka.
Přednáška 24. října 2024Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..