Kde se bere kuráž

Tedy to, co je jádrem odvahy, možná není ani tak průbojnost, neústupnost a asertivita, ale něco velice jemného a křehkého. Nebo, lépe řečeno, tvrdší stránka odvahy vyrůstá přímo z té jemné. Odvaha je kamennou pěstí, do které vhání krev jemné srdce. Není divu, že anglické slovo courage (odvaha) pochází z francouzského coeur a latinského cor, což znamená právě srdce. S pojetím odvahy jako kultivace citlivosti přichází psychoterapeut Rollo May v knize Odvaha tvořit (The Courage to Create) a dodává, že jedním druhem odvahy je sociální odvaha – schopnost riskovat sebe sama pro dosažení mezilidské blízkosti.

Tím je ale mezi řádky řečeno něco velmi podstatného a na první pohled zvláštního: To jsme my, ta touha po blízkosti. Kdyby touha po blízkosti byla něčím jiným než námi samotnými, částí naší identity, poté tím, že se ji pokusíme naplnit, budeme riskovat něco jiného než nás samé.

Odvaha otevřít se druhému

Rollo May píše, že chceme‑li dosáhnout intimity, riziko je nevyhnutelné. Nemůžeme dopředu vědět, jak nás vztah změní: „Je to jako u chemických látek – změnil‑li se jeden z nás, oba se změníme.“ Podobně Martin Buber v knize Já a Ty píše: „Vztah je vzájemnost. Mé Ty na mě působí stejně jako já na ně.“ Buber ale vnímá vzájemnou proměnu jako nedílnou součást vztahování se, nikoliv jako riziko. A je otázkou, zda nás k lepšímu neproměňuje již jen přijímání proměn druhého.

Jistě bychom dokázali najít rizika blízkosti, která se nás dotýkají ještě hlouběji. Slovy lišky z Malého prince: „Člověk se vydává v nebezpečí, že bude trochu plakat, když se nechá ochočit.“ Jinými slovy: Vydání se do lidské blízkosti je odvážné mimo jiné proto, že zákonitě vytváříme někdy v budoucnu vzdálenost danou smrtí vztahu nebo člověka. A tato vzdálenost je mnohem větší, než byla před vztahem, kdy jsme ji nepociťovali. Můžeme Rollo Mayovi položit otázku: Jak se změní chemická sloučenina, když jedna její část zmizí?

Lidská blízkost je nanejvýš riskantní snad právě tím, jak je nezbytná. A to nikoliv pouze ve smyslu Robinsona osamělého na ostrově, ale i ve smyslu, který jde až do jádra naší existence. Paul Tillich říká, že pouze v neustálém setkávání se s druhými lidmi se člověk stává a zůstává člověkem. Martin Buber klade větší důraz na blízký vztah slovy: „Člověk se stává Já skrze Ty.“ A psychologové přemýšlejí o tom, že snad v kontaktu s matkou se v dítěti formuje prožitek sebe jako odděleného od okolí a rodí se tak „já“.

Tillich píše o odvaze jako o potvrzení sebe sama – své existence navzdory možnosti neexistovat. V Buberových slovech o stávání se sebou skrze vztah toto potvrzení sebe sama jasně slyšíme. Hlavou nám prolétnou všechny tváře a myšlenka: „Nebyl bych sebou samým, nebyl bych takovým člověkem, kdybych nepotkal vás všechny, mí drazí.“

Takové sebepotvrzení uvidíme zřetelně ve skutečném příběhu člověka, který trpěl závažnou posttraumatickou stresovou poruchu. Své trauma zažil kolem Vánoc a od té doby nedal svému dítěti dárek, aby se mu nevracely traumatické vzpomínky. Až během léčby své nemoci dokázal navzdory silnému strachu a flashbackům poprvé po dlouhé době dárek zabalit. Můžeme říci, že darováním dárku potvrdil tento člověk svůj vztah s dítětem, který je důležitou součástí jeho bytí. A to navzdory duševním obtížím – tomu, o čem Tillich říká, že je v konfliktu s tímto základním potvrzením.

Dílo Paula Tillicha bylo jednou z inspirací pro nedávný výzkum propojení mezi odvahou a autenticitou. Podle jeho autorů existují minimálně dva důvody, proč by odvaha mohla zvyšovat naši schopnost být autentickými.

• Zaprvé být odvážný znamená zvolit své činy svobodně navzdory riziku. V důsledku toho odvážné činy obvykle reflektují naše vnitřní hodnoty – jsou vyjádřením našeho pravého já.
• Zadruhé odvážné činy vznikají spíše na základě vnitřní než vnější motivace – odvážné znamená často vzdorovat vnějším vlivům. Zmíněná studie skutečně nalezla podporu nejen pro to, že odvážní lidé bývají častěji autentičtí, ale i pro to, že zvýšení odvahy je následováno zvýšením autenticity.

Zdá se tedy, že odvaha napomáhá autenticitě. A není se čemu divit. Předkládáme‑li světu své masky, to jediné, co může být odmítnuto, jsou právě naše masky. Vyjít do světla se svým pravým já vyžaduje kuráž.