Kde končí to moje
Co doopravdy můžeme – a za co všechno můžeme ve vztazích a ve světě?
Dnes bych rád trochu naboural obecně sdílené přesvědčení, že každý je plně odpovědný za své činy a svůj život. Výhradně sám a výhradně za sebe. Nepopírám, že toto přesvědčení má své přednosti. Přijmete‑li je, nemůžete se již na nikoho vymlouvat a víte, že nikdo jiný za vás život nepřetvoří k lepšímu. Obojí může přimět člověka k větší iniciativě. Přesto si myslím, že takové vnímání odpovědnosti má svoji slepou skvrnu: opomíjí vztahovost reality.
Uvažování o odpovědnosti nás obvykle uzavírá do jakýchsi bublin: tohle je „moje“ a tohle už „tvoje“ nebo „jejich“. Co když nás ale ve skutečnosti odpovědnost spíš všechny spojuje do jednoho tance příčin a následků? Co když neexistuje nic jako „moje“, ale jen přelévající se moře? To proto, že v mých činech, které se propíšou do druhých lidí, jsou zapsáni všichni, které jsem potkal. A jen velmi těžko bychom se dobrali začátku.
Taková představa je až závratná, mohla by nám ale nakonec v mnohém ulehčit. Sejmout z nás tíhu, že si „za všechno můžeme sami“, která je pro jednoho člověka opravdu až příliš velká; vždyť jsme si sami ani nedali život. A také by mohla postavit do reálnějšího světla pocit, že nemůžeme vůbec nic udělat s problémy, které hranice našeho osobního života překračují.
Pokud přesto máme nakreslit dělicí linii, můžeme se vyjádřit takto: Naše činy se ovlivňují. Když každý převezme odpovědnost za ty své, neponese nikdo tíhu sám. Představte si dřevorubce, kterému s tažením těžké klády pomůže jeho kolega. Dřevorubec stále nese celou kládu – ale už na něm nespočívá taková tíha. Přijetím odpovědnosti za své činy a uvědoměním, jak jsme vzájemně provázaní, jsme začali odpovědnost sdílet.
Svět, kde jsme spolu
Říct, že každý si odpovídá za sebe, má dvojí význam. V tom prvním mezi řádky říkám, že mám věnovat velkou pozornost svým činům, protože mají dopad. V tom druhém si ospravedlňuji situaci, kdy druhý člověk udělal v důsledku mých činů něco škodlivého sobě či jiným. Ale když každý odpovídá za sebe, tak za to vlastně nemůžu, ne? Je to čistě jeho věc!
Obvykle slýcháme, že svoboda znamená odpovědnost. Ale možná to platí především naopak. Jestliže jsem zodpovědný, pak také musím být svobodný. Brát na sebe zodpovědnost znamená přisoudit si svobodu. Platí to také o dílu odpovědnosti za výchovu dětí, za podobu setkání s přáteli, za svět.
Když hodíte kámen na hladinu a sledujete vlny, jak se šíří, a když si uvědomíte, jak velmi se to podobá dopadu lidských činů, můžete s trochou nadsázky nebo třeba i bez ní říct: Někdy až převzetí odpovědnosti za svět znamená převzetí odpovědnosti za své činy.
Odpovědnost znamenající svobodu se nijak nevylučuje se sdílenou, vztahovou podstatou odpovědnosti. V tomto pojetí se vaše svoboda díky odpovědnosti přelévá do druhých lidí a do celého světa. Jsme svobodní k tomu podílet se na osudu druhých lidí a světa, přijmeme‑li za obojí díl své odpovědnosti skrze svoje činy.
Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..