Kde končí moc vůle a myšlení

Existují lidé, kteří na své dětství a dospívání s nostalgií vzpomínají jako na vcelku bezstarostné a harmonické období. A pak je druhá skupina lidí – patřím k nim i já – jejichž vztah k tomuto období života by se dal nejlépe vyjádřit takto: „Když jsem přežil dětství a dospívání, tak teď už přežiju všechno. Nic horšího mě už potkat nemůže.“

V tuto chvíli není podstatné, čím mohou být takovéto odlišnosti ve vnímání způsobené, ani v tom sám nemám ve svém případě úplně jasno. Důležité je, že jsem na prahu dospělosti opouštěl svou původní rodinu jako vysoce uzavřený a nejistý člověk depresivního ladění. Byl jsem si jistý, že nejlepším a nejjednodušším řešením mé životní situace by bylo, kdybych večer nic zlého netuše usnul a víckrát se neprobudil.

V mém životě jde o dva odlišné příběhy odehrávající se na dvou odlišných jevištích, přičemž hlavní rozdíl spočívá v tom, že to druhé a současné jeviště je o dost bezpečnější, vstřícnější a zajímavější než to první.

Jediné dvě zbraně, které jsem pevně třímal v rukou a které jsem hodlal beze zbytku využít v boji za snesitelnější život, byly pevná vůle a koncentrované, jasné myšlení. Tyto zbraně se ukázaly jako efektivní v oblasti studijních výsledků, ale v oblasti vnitřního prožívání a spokojenosti krutě nepostačovaly.

Výhonky na spáleništi

Strávil jsem dlouhá léta v marné snaze utrhnout si svůj díl štěstí, snažil jsem se dopátrat podstaty mých potíží, ale veškerá zjištění a poznatky, byť třeba i zpočátku vypadaly slibně, se časem ukázaly jako nedostatečné. A tak jsem stále znovu a znovu mobilizoval poslední zásoby energie a snažil se najít v nejistém světě pevný bod, od kterého bych se mohl odpíchnout k rozhodující změně.

Takto jsem tlačil na pilu tak dlouho, dokud jsem nevyčerpal poslední zbytky sil, a až naprostý existenciální rozvrat mne donutil přijmout jiný vzorec chování. Potkal jsem lidi a názory, díky nimž na spáleništi začaly pozvolna prorážet nové, zelené výhonky. Musím zklamat milovníky filmového chápání skutečnosti tím, že tam nebyl žádný efektní a rozhodující bod obratu, spíše se to rozostřeně táhlo celé roky.

Nehromadíš v sobě žádné poznatky, zkušenosti ani závěry, necháváš to vše jen volně protékat a dál čelíš novým výzvám jen svou otevřeností, citlivostí a soustředěním. A to je vše, co se od tebe vyžaduje.

Ani nejde o dramatický příběh končící happyendem s názvem Jak Jiřík ke štěstí přišel, spíše jde o dva odlišné příběhy odehrávající se na dvou odlišných jevištích, přičemž hlavní rozdíl spočívá v tom, že to druhé a současné jeviště je o dost bezpečnější, vstřícnější a zajímavější než to první.

V západní společnosti (jiné kultury tak dobře neznám, ale protože jsme dnes jedna globální vesnice, myslím, že mnoho rysů bude podobných) se potýkáme se spoustou problémů, např. ekonomických, sociálních, ekologických, psychologických, zdravotních. Zdá se mi, že ve způsobu, jak se tyto problémy pokoušíme řešit, opakujeme stejnou chybu, se kterou jsem se na osobní rovině dlouhá léta trápil i já.

Chyba v základech

Své naděje vkládáme do naší inteligence, pokročilé vědy, vyspělého myšlení a také do naší dobré vůle a ušlechtilých ideálů. Běžně se to projevuje například tak, že si svůj strach ze smrti a utrpení kompenzujeme televizními reportážemi o nejnovějších skvělých výdobytcích moderní lékařské vědy nebo zprávami o tom, že lék proti rakovině je již na cestě. Jako by nám věda dokázala zajistit nesmrtelnost.

Přes všechny úspěchy z nás spokojenost a vyrovnanost zrovna příliš nekape, a tak se snažíme dál a používáme k tomu své jediné dvě osvědčené zbraně. A ejhle, ono to již tak dobře nefunguje.

Kupodivu ale všechno nefunguje podle očekávání, spíše to zatím vypadá tak, že vyřešení jednoho problému způsobí dva další. Je tu ještě náboženství, které se pokouší nabízet alternativu, ale zdá se mi, že v hrubých obrysech nabízí podobná východiska. Vzhledem k tomu, že naše kultura vyrostla na křesťanských základech, není to nic udivujícího.

Vůle a myšlení měly nejspíš své místo v dobách, kdy lidé potřebovali vymanit své životy ze závislosti na rozmarech přírody, kdy bylo nezbytné zajistit základní prostředky fyzického přežití. To se podařilo a ještě to navíc přineslo nebývalý technologický rozvoj.

Přes tyto úspěchy z nás spokojenost a vyrovnanost zrovna příliš nekape, a tak se snažíme dál a používáme k tomu své jediné dvě osvědčené zbraně. A ejhle, ono to již tak dobře nefunguje. Dokážeme sice zvyšovat průmyslovou výrobu, ale nějak to stále není úplně to ono. To bude určitě tím, že jsme někde udělali chybu v uvažování. Zkusíme to znovu a lépe, vždyť jsme hlavy otevřené, my na to přijdeme. Musíme se více snažit.

Vůle dokáže jedině opakovat staré vzory. Vyžaduje‑li situace nové a kreativní řešení, tak je její použití vyloženě nepřípustné.

Připustit si myšlenku, že je skrytá nějaká chyba již v samotných základech našeho přístupu, to nedokážeme. Vždyť to by nás uvrhlo do obrovské nejistoty, najednou bychom tu stáli obnažení, vydáni napospas hrozivým silám osudu.

Nové řešení starých problémů

Tímto vším směřuji k následujícím tvrzením:

1. Myšlení je použitelné a efektivní jen v úzce vymezených oblastech. Existuje široká oblast našich životů, v nichž nejen že myšlení není ze samé své podstaty schopné problémy uspokojivě řešit, ale naopak jeho použití v těchto oblastech stávající problémy zhoršuje a nové vytváří.
2. Vůle, byť by byla sebeidealističtěji motivovaná, dokáže jedině opakovat staré vzory. Vyžaduje‑li situace nové a kreativní řešení, tak je její použití vyloženě nepřípustné. Vůle a kreativita nejdou dohromady.

Pokud sami nahlédneme omezenost našich dosavadních přístupů, automaticky tím vykážeme myšlení a vůli na své správné místo a v tom zbývajícím otevíráme ve svém životě prostor pro něco nového. Není to ani intuice ani žádná těžká mystika. Jednoduše existuje něco, co nás dokáže velmi nenápadně, ale o to smysluplněji vést, pokud do toho sami přestaneme kecat. Nezajistí to štěstí bulvárního typu, kdy bankovní konto přetéká milióny a atraktivní sexuální partnery střídáme jako ponožky, ale vede to k životu svým významem podstatně důležitějšímu.

„Nejsi‑li spokojený, můžeš si za to sám“

Pokud dnes někdo není spokojen se svým životem, pak mu naše kultura nabízí následující řešení: „Zvol si nějaký přitažlivý ideální stav, ke kterému se chceš dostat, seber všechnu svojí vůli a energii a začni o něj usilovat. Na své cestě se nenechávej rozptylovat jakýmikoliv pochybnostmi, protichůdnými pocity či únavou; náboženství ještě doporučí modlitbu. Pokud u tebe tento recept nepomáhá, je chyba v tobě. Buď jsi nemocný a měl by ses léčit, nebo jsi slaboch a hlupák a máš, co si zasloužíš.“

Jaký div, že při tak prachmizerné nabídce se řada lidí raději snaží přehlušit svůj nepříjemný životní pocit bezuzdným hédonismem, pokoušejí se „ubavit se k smrti“.

Fascinovaným divákem vlastního života

Těm, kterým výše uvedený přístup selhává, a přesto se ve své současné situaci necítí nejlépe, nabízím na závěr následující alternativu:

• Uvědom si, že v naplněném životě hraje myšlení a vůle jen okrajovou úlohu a že každá snaha o něco je vlastně jen útěkem před něčím jiným.
• Přestaň si malovat vzdušné zámky budoucího štěstí a zabývej se jen a pouze tím, v čem momentálně žiješ.
• Zvyš svoji citlivost, vysuň a odhal své senzory, abys přijímal co nejvíce podnětů, soustřeď se a začni se učit.
• Uč se úplně o všem, o lidech, o vztazích, o světě i o sobě.

Důležité přitom je, že v sobě nehromadíš žádné poznatky, zkušenosti ani závěry, necháváš to vše jen volně protékat a dál čelíš novým výzvám jen svou otevřeností, citlivostí a soustředěním. A to je vše, co se od tebe vyžaduje. Velkou část svého života pak už můžeš nechávat jen volně plynout a stávat se jeho udiveným a fascinovaným divákem.