Kde jsem v tom já?

Nesnáším drobky rohlíku přilepené na okraji hrnku s ranní kávou, kterou za pochodu hltám, zatímco soukám druhou ruku do kabátu. Ráno proto zásadně piju čaj. Káva je pro mě společenská událost. Prostor. Komunikace. Dialog. Nechutná mi, když jsem na ni sama. Zato například u pracovní porady mi pomáhá vytvořit sobě samé neformální atmosféru, u níž jsem schopná být otevřená a tvůrčí.

Myslím, že některým z vás jsem právě na tváři vyloudila shovívavý úsměv. Jsem zvyklá. Vyvolávám ho především u pravidelných „kafařů“ poměrně často. V kávě se totiž nevyznám a nikdy mi úplně nechutnala. Ale už od maturity káva patřila k těm, ke kterým jsem chtěla patřit i já. A tak jsem si zvykla. Jsem kafař z donucení.

Napadlo vás někdy, kolik takových věcí si v životě takzvaně z donucení pořídíme? Kolik jsme toho schopni udělat jen proto, že chceme někam patřit? Nebo že naopak nechceme moc vyčnívat?

Do určité míry je to výzva. Je fajn občas vystoupit z vlastní komfortní zóny, překročit svůj stín, jinak bychom nepřestali přešlapovat na místě. O tom ostatně obsáhle přemýšlí například Dalibor Špok ve svém seriálu. Jenže samotné překročení vlastních zvyklostí nemusí automaticky znamenat posun, žádoucí změnu. Pro tu je toho potřeba víc.

Nestačí se přizpůsobit. To hlavní je najít si v tom to své – to, co nás opravdu posouvá tam, kde chceme být.

Proč být in

Představte si, že jste v práci součástí kolektivu několika kolegů, kteří každé ráno rozebírají včerejší televizní zprávy. Vy jste v celé skupině jediní, kdo televizi nemáte, a navíc se o politické dění nijak zvlášť nezajímáte. Jste proto tak trochu mimo skupinu i dění.

Navíc vám začíná připadat, že orientovat se v tématu je prostě normální, že vám něco uniká. Tak si prostě jednoho dne pořídíte televizi s nadějí, že se budete cítit lépe. Zapnete ji jednou, podruhé… A nic. Televize běží a vy stejně ani nevíte, co tam dávají. Je zapnutá, přesto ale neviditelná. Máte ji nechat běžet jen pro pocit vlastní normality? I když víte, že ji vůbec k ničemu nepotřebujete?

Takto to popisuje šestačtyřicetiletý Aleš: Úplně jsem se přestal dívat na televizi – jednoho dne jsem ji prostě nezapnul a nahradil ji rozhlasem, vydržím hodiny u poslechu hudby přes Spotify. Při rozhovorech se spolupracovníky raději zalžu, že ten pořad byl opravdu zajímavý. Mám pocit, že jsem se o něco připravil…

Pokud jste v podobné otázce opravdu nejistí a bojujete s pocitem, že s vámi možná něco není v pořádku, že asi nejste dostatečně akční, moderní nebo že vám chybí všeobecný přehled, vraťte se teď prosím v textu nad uvedený příklad. Pokuste se odpovědět si na otázku, kam vás to, že se začnete zajímat o stejné věci, události nebo činnosti jako ostatní, posune. K čemu vám to bude užitečné?

Mě káva posunula. I když mi zpočátku nijak zvlášť nechutnala – dokázala totiž přivolat atmosféru klidu, pohody, komunikace a kreativity a to je pro mě v životě i v práci hodně důležité. Jsem proto ráda, že znám způsob, jak si takovou atmosféru vykouzlit, když začínám cítit napětí a potřebuji získat svůj prostor.

Panu Alešovi by koupě televize naopak k ničemu nebyla. Ví totiž, že ji nepotřebuje. Že ji zapíná jen kvůli přesvědčení, že sledovat televizi je prostě normální a že mu snad dodá vědomí vlastní všestrannosti. Raději poslouchá hudbu. U té vydrží hodiny. Jen váhá, zda to stačí. Co myslíte vy?

Podle mě rozhodně stačí. Jsem přesvědčená, že poslech hudby Aleše někam posouvá. Něco mu dává. Možná v ní má mnohem větší přehled než vy i já nebo jeho kolegové. Co by ho tedy mělo vést k tomu, aby hudbu vyměnil za televizi? Co by z toho měl? Moje představa je, že pokud by z toho něco měl, už by to objevil. Pokud si je naopak jistý, že televizi nepotřebuje, nemyslím, že mu bez ní něco zásadního unikne.

Dobrá zpráva pro mimoně

Často žijeme v navyklých stereotypech a domněnkách. Podobně, jako jsem o tom nedávno psala v článku Perfektní přátelé, si je vytváříme ve spoustě okamžiků, běžných situací i vztahů. Je nám to přirozené. Zvlášť pokud jsme odmalička ze všech stran slyšeli, jak máme věcem kolem sebe rozumět. Co je normální? Co znamená „všestranný“?

Psala jsem, že je fajn občas vystoupit z vlastní komfortní zóny. To ale předpokládá, že do ní nejdříve vstoupíme. Komfortní zóna je pro mě prostor, který nás baví. Něco nám přináší. A funguje podle našich vlastních pravidel. Pokud nenarušuje prostor nikoho jiného nebo nám samotným v něčem nebrání, nemyslím si, že by na takové zóně bylo něco špatně – naopak. Možná, že tím, že se nebudeme snažit být za každou cenu „normální“, ale naopak budeme jednostranní a sví, zachráníme svoje vztahy a občas možná i duševní zdraví.

Urputná snaha rozumět všemu „jako ostatní“ totiž může mimo jiné přinášet bezednou frustraci z toho, že se to nedaří a že bychom někde v hloubi duše rádi dělali něco úplně jiného. A tak zatímco jeden přenese na své kolegy klid a pohodu plynoucí z hodinového poslechu oblíbené hudby, druhý vás zpraží už mezi dveřmi, protože se v představách svého okolí zatím nenašel a ještě si tím potvrdil představu, že vůbec za nic nestojí.

Pokud právě přemýšlíte nad tím, kudy překročíte svoji komfortní zónu, zkuste s tím ještě chvilku počkat a naopak si ji o kousek rozšířit. Pokud vás například podobně jako Aleše zajímá hudba a zároveň byste rádi postoupili o krůček dál ve svých kvalitách i společenské konverzaci, zkuste se zastavit u toho, co by vás, co se týče hudby (nebo čehokoli jiného), ještě zajímalo.

Nechte kolegy debatovat o politické situaci a vy si hýčkejte svoje téma, svůj prostor. Třeba si u toho uvědomíte, co (nejmenšího) můžete udělat, abyste zůstali v pohodě, i když přiznáte, jak to doopravdy máte.