Kde je to štěstí?

Až na pár výjimek jsem se potkala s padesátiletými starci. Tím nemyslím stříbro ve vlasech, ale evidentní rezignaci v řeči těla a v tématech hovoru.

• „Stojí to všechno za ho… Už to do důchodu nějak doklepu a pak si budu konečně dělat, co budu chtít.“
• „A co vlastně pak budeš dělat?“
• „Užívat si.“
• „A co konkrétně myslíš tím užívat si?“
• „No nevím, prostě nedělat nic, nikam nemuset, nic neřešit. Mám všeho plný zuby.“

Dále jsem se dozvěděla, že svět je strašný, politici hrozní a budoucnost neradostná.

Proboha, o čem jsme se to vlastně bavili? Už ani nevím. Ale pochopila jsem, že většina spolužáků se už dopředu vzdala plánů na druhou polovinu života.

Padl na mě splín a můj pud sebezáchovy mě přivedl k malému ohlédnutí. Prvotní motivací bylo najít v mém životě něco zábavného, radostného. Ale ve skutečnosti jsem asi hledala něco hlubšího… O tom se těžko mluví.

Šla jsem na to metodicky. Někde jsem četla, že se naše životy odvíjejí v sedmiletých periodách, a tak jsem si ten svůj rozdělila do sedmiletí. Zvu vás na procházku. Možná jsme někdy procházeli stejným sadem:

První sedmiletí (0 – 7 let)

Objevuji svět. Dívám se na něj z batolecí perspektivy. Horizont nevidím a ani mě nezajímá, zato vidím každou drobnost na koberci. Také přesně vím, co chci, a co nechci. A vynucuji si to všemi prostředky. Dupáním, křikem a vzdorem.

Zajímá mě všechno. Bohužel, zásah prvních neoblomných autorit (rodiče, učitelka, trenér) omezuje moji nekonečnou kreativitu. Nutí mě dělat to, co chtějí oni. Učí mě, že takhle je to dobře a takhle špatně. Kdo jim to dovolil?

Ale zase mě nosí na rukou…

Druhé sedmiletí (8 – 14) 

Najednou registruji druhé pohlaví. Rostou mi ruce a nohy, vypadávají zuby. Už zase se pokouším dosáhnout svého vzdorem. Poprvé na mě chtějí, abych se podívala za horizont a rozhodla se, co vlastně chci. Nechápu je! A navíc se rodiče občas začínají chovat „divně“.

Třetí sedmiletí (15 – 21)

Jsem naprosto v zajetí přitažlivosti opačného pohlaví. Ta hořkobolná sladkost. Zase mě nosí na rukou. Zato rodiče jsou nemožní. Zříkám se všeho. Už mám na to „dost“ rozumu. Vím přesně, co nechci – a je toho hodně. 

Už podruhé po mně chtějí, abych se rozhodovala, co ze mě bude. Copak já vím?

Čtvrté sedmiletí (22 – 28) 

Že bych byla dospělá? Chápu, že vzdorem nic nezmůžu, učím se trpělivosti. Rodiče se polepšili, znovu je beru na vědomí. Už potřetí se rozhoduji, čím budu, poprvé tváří v tvář  realitě. Ptám se, jestli mě to uživí.

Prožívám první párové soužití. Nastal dětí čas. Klesám na kolena a znovu na svět pohlížím z batolecí perspektivy. Rodiče se mi rozrostli o tchýni a tchána. A už zase mi říkají, co mám a nemám dělat. Učím se ještě větší trpělivosti.

Přednáška 24. října 2024