Kde je to štěstí?
Ohlédněte se a hledejte ve svém životě radost. Možná najdete něco důležitého a hlubokého.
Víkend je za mnou a já se nemůžu zbavit hořkosti. Sraz s bývalými spolužáky ve mně zanechal pocit ztraceného času.
Až na pár výjimek jsem se potkala s padesátiletými starci. Tím nemyslím stříbro ve vlasech, ale evidentní rezignaci v řeči těla a v tématech hovoru.
- „Stojí to všechno za ho… Už to do důchodu nějak doklepu a pak si budu konečně dělat, co budu chtít.“
- „A co vlastně pak budeš dělat?“
- „Užívat si.“
- „A co konkrétně myslíš tím užívat si?“
- „No nevím, prostě nedělat nic, nikam nemuset, nic neřešit. Mám všeho plný zuby.“
Dále jsem se dozvěděla, že svět je strašný, politici hrozní a budoucnost neradostná.
Proboha, o čem jsme se to vlastně bavili? Už ani nevím. Ale pochopila jsem, že většina spolužáků se už dopředu vzdala plánů na druhou polovinu života.
Padl na mě splín a můj pud sebezáchovy mě přivedl k malému ohlédnutí. Prvotní motivací bylo najít v mém životě něco zábavného, radostného. Ale ve skutečnosti jsem asi hledala něco hlubšího… O tom se těžko mluví.
Šla jsem na to metodicky. Někde jsem četla, že se naše životy odvíjejí v sedmiletých periodách, a tak jsem si ten svůj rozdělila do sedmiletí. Zvu vás na procházku. Možná jsme někdy procházeli stejným sadem:
První sedmiletí (0 – 7 let)
Objevuji svět. Dívám se na něj z batolecí perspektivy. Horizont nevidím a ani mě nezajímá, zato vidím každou drobnost na koberci. Také přesně vím, co chci, a co nechci. A vynucuji si to všemi prostředky. Dupáním, křikem a vzdorem.
Zajímá mě všechno. Bohužel, zásah prvních neoblomných autorit (rodiče, učitelka, trenér) omezuje moji nekonečnou kreativitu. Nutí mě dělat to, co chtějí oni. Učí mě, že takhle je to dobře a takhle špatně. Kdo jim to dovolil?
Ale zase mě nosí na rukou…
Druhé sedmiletí (8 – 14)
Najednou registruji druhé pohlaví. Rostou mi ruce a nohy, vypadávají zuby. Už zase se pokouším dosáhnout svého vzdorem. Poprvé na mě chtějí, abych se podívala za horizont a rozhodla se, co vlastně chci. Nechápu je! A navíc se rodiče občas začínají chovat „divně“.
Třetí sedmiletí (15 – 21)
Jsem naprosto v zajetí přitažlivosti opačného pohlaví. Ta hořkobolná sladkost. Zase mě nosí na rukou. Zato rodiče jsou nemožní. Zříkám se všeho. Už mám na to „dost“ rozumu. Vím přesně, co nechci – a je toho hodně.
Už podruhé po mně chtějí, abych se rozhodovala, co ze mě bude. Copak já vím?
Čtvrté sedmiletí (22 – 28)
Že bych byla dospělá? Chápu, že vzdorem nic nezmůžu, učím se trpělivosti. Rodiče se polepšili, znovu je beru na vědomí. Už potřetí se rozhoduji, čím budu, poprvé tváří v tvář realitě. Ptám se, jestli mě to uživí.
Prožívám první párové soužití. Nastal dětí čas. Klesám na kolena a znovu na svět pohlížím z batolecí perspektivy. Rodiče se mi rozrostli o tchýni a tchána. A už zase mi říkají, co mám a nemám dělat. Učím se ještě větší trpělivosti.
Přednáška 24. října 2024Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..