Kde čeká štěstí

Nesmělý úsměv, kterým mě obdarovala, když jsem to řekl poprvé, podruhé a potřetí, se pomalu proměnil ve výraz bolestné netrpělivosti. Pak podmračeně pohlédne nejdřív na mě, pak na telefon a nakonec s povzdechem něco naškrábe na samolepicí papírek, podá mi ho spolu s mým nefunkčním telefonem a naviguje mě do jiného obchodního domu. Musí mi instrukce zopakovat třikrát, než je pochopím. Už je to čtvrtý obchod s mobily, kam mě poslali. Podle všeho je v Brazílii s nákupem nového telefonu spojena spousta byrokracie, jejíž detaily pro mě zatím zůstávají tajemstvím. A protože nikdo z prodavačů neuměl anglicky, nakonec všem došla trpělivost, zlomili nade mnou hůl a poslali mě do dalšího obchodu způsobovat bolesti hlavy někomu jinému.

Celá akce trvá už téměř tři hodiny a pořád není u konce. Noční můra s telefonem z obchoďáku pokračuje.

Ačkoli abych byl upřímný, mohla to být asi jen hodina a půl, kdybych neusnul v brazilském obchodě Claro, zatímco jsem čekal, až pracovník servisu vyvolá mé číslo. Probudil jsem se asi po 45 minutách a zjistil, že už odbavili asi deset lidí, kteří čekali ve frontě za mnou. Snažil jsem se přesvědčit jednoho z pracovníků, aby mě vzal jako dalšího, protože už jsem tam čekal přes hodinu, jenže moje přesvědčovací dovednosti v portugalštině nebyly dvakrát účinné. Jelikož jsem neuměl ani slovo portugalsky, byla šance, že vyvoláním scény dosáhnu svého, prakticky nulová. Takže jsem si vzal nové číslo a posadil se zpátky na zadek. Tentokrát jsem se přinutil následujících 30 minut neusnout a trpělivě vyčkávat, až mě zase zavolají.

Toho dne jsem svůj problém s mobilem nevyřešil. Nakonec jsem v obchoďáku narazil na staršího pána, který mluvil anglicky a byl natolik laskav, že šel se mnou a pomohl mi přetlumočit, co jsem měl na srdci. Ukázalo se, že k aktivaci mobilního telefonu zakoupeného v Brazílii potřebujete jakési identifikační číslo, ekvivalent čísla sociálního zabezpečení potřebného k nákupu mobilního telefonu ve Spojených státech. Musíte si projít formálním schvalovacím procesem, a pokud jste cizinec a nepracujete pro jednu z brazilských společností, jste namydlení (ledaže byste měli kamaráda, který by šel s vámi a zaregistroval telefon na své jméno). Jak je asi zřejmé, tehdy jsem při ruce mnoho brazilských přátel neměl. Uplynuly téměř 4 hodiny a já …

Po dalších čtyřech hodinách jsem opouštěl obchodní centrum s nepoužitelným telefonem, za který jsem zaplatil spoustu peněz. Aby toho nebylo málo, cestou do hotelu jsem se ztratil.

Tak vypadal můj první den v Sao Paulu. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem takový den zažil naposledy. Podobné věci se sice nestávaly pravidelně, ale dostatečně často na to, abych si začal zvykat na kypící frustraci, rozpačité pocity, duševní vyčerpání a izolaci, před kterými nebylo úniku.

Život na cestě

Představa takzvaného digitálního nomádství je stále velice lákavá. Život na cestě a bez závazků je pro mnohé snem. Jenže stejně jako s každým jiným životním stylem se i s tímto pojí jisté výhody a nevýhody. Není to procházka růžovým sadem. Abyste něco získali, musíte něco jiného obětovat. Nebojte, nechystám se věnovat každému náročnějšímu momentu, který jsem na svých cestách zažil. Dobrých dní bylo vždy o poznání více než těch špatných. Nevzal bych zpátky jediné rozhodnutí, které jsem kdy učinil.

Přesto bych rád vykreslil reálný obraz toho, co tento životní styl obnáší, se všemi svými příjemnými i nepříjemnými aspekty. Mimoto hodlám předložit hypotézu, že možná největší rozdíl mezi nomádským a konvenčním životním stylem spočívá jednoduše v daleko větší intenzitě pozitivních, ale i negativních zážitků.

Protože tohle vám žádný propagátor nomádství nikdy neřekne: tentýž den po debaklu s telefonem a poté, co jsem se po setmění konečně dobelhal do svého hotelového pokoje, jsem byl naprosto sám. Bez televize, internetového připojení nebo filmů, na které bych se mohl podívat. Bez přátel. Neměl jsem co na práci, a proto jsem po zbytek večera jen tak ležel v posteli. Byl jsem fyzicky i psychicky vyčerpaný a cítil se mizerně.

Přednáška 19. září 2024