Kde brát energii

Možná za sebou máme těžkou minulost. Možná jsme měli rodiče, kteří jako by ani rodiči být nechtěli. Měli jsme smůlu na šikanující spolužáky či zapšklé učitelky. Možná cítíme křivdu, vztek, lítost. Můžeme vnímat nespravedlnost světa a klást si otázku: Proč právě já?! Možná jsme smutní, nešťastní a zklamaní ze života. Žijeme den za dnem s pocitem, že to všechno stojí za houby.

Tento článek nejspíše nepřevrátí váš život vzhůru nohama. Ale vypůjčím si slova Martina Seligmana, otce pozitivní psychologie, který říká: „Já vám nabízím vědu. Takhle mluví výzkumy. A ty říkají, že to jde. Že když chceme, můžeme se rozhodnout pro spokojenější život. Můžeme sami sebe udělat šťastnější. Máme to ve svých rukou. Každý může začít teď. Není na co čekat.“

Posledních pár týdnů bojuje Patrik s nespavostí. Uvažuje, že si nechá napsat antidepresiva. Poslední dobou jsou jeho stavy horší a horší. Nebaví ho práce, nebaví ho život. Dny, týdny i měsíce mu protékají mezi prsty bez smyslu a rozhodně i bez pocitu štěstí.

Krom rodiny má jen jednoho dobrého kamaráda, jinak žádný vztah. Je mu čtyřicet a je sám. Pracuje jako učitel. Svoji práci rád nemá. Děcka neustále mluví, vyrušují, kazí mu výklad. Nemá pocit, že by jim něco předával, a už vůbec nemá pocit, že by je to zajímalo. Nesnáší kolegy učitele a jejich moralizující řeči. Život je pro něj nuda. Nepřináší mu žádnou radost a on neví, jak to má změnit.

Co můžu dělat teď?

Patrikův příběh je popsán krátce. Dalo by se psát o jeho dětství, o otci, který na něj měl vysoké požadavky, o bratrovi, který ho vždy zastínil, nebo o chladné matce. Ale věřte nebo ne, ani na jednom už nezáleží. Jak je to možné? Jak to, že můžete odstřihnout tak zásadně důležitou minulost? Vždyť přece kvůli ní je Patrik nešťastný!

Máte pravdu. Minulost dala Patrikovi pěknou nálož. Nicméně, teď je dospělý. Teď Patrik může. A může opravdu cokoliv, co si zamane. Patrik, stejně jako každý z nás, se může rozhodnout, jakou cestu pro sebe zvolí. Dnešek pro něj může být tím dnem, kdy se udělá některé věci jinak. Kdy se rozhodne žít jinak. Kdy bude možná o ždibec spokojenější než včera.

Takže mi chcete říct, že se na svoji minulost vymlouvám? Myslíte, že moje dětství bylo med? Že se přes to můžu jen tak přenést? Vždyť to ovlivňuje moje vztahy, moji sebeúctu, ovlivňuje to, kým jsem. Kdybych mohl být jen tak šťastný, tak přece jsem! Kdybych se mohl jen tak rozhodnout, nepotřebuji psychologa nebo antidepresiva. Není to tak jednoduché!

Možná mi právě oponujete některou z těchto vět a máte na to plné právo. Tento článek nebude zpochybňovat žádnou těžkost, kterou jste museli zažít. Břímě, které si nesete na svých bedrech a dalo vám zabrat. Nechci vám ani Patrikovi ubrat nic z toho, čím jste si v minulosti prošli.

Nicméně pevně věřím, že máme nárok žít spokojeně. Rozhodnout se pro dobro. Nechat za sebou křivdy, lítost, vinu či vztek. Namísto toho můžeme prožívat vděčnost, smysl, autentičnost a možná i kus toho bytostného štěstí, po kterém většina z nás alespoň kouskem duše prahne. Takže co? Pro mé duševní štěstí a spokojenost si mám říct: Dneska budu šťastný? Dneska je to jinak? To jste poradila Patrikovi?

Nikoliv. Ze své zkušenosti možná víte, že takto by ono rozhodnutí „tak a od teď jsem šťastná, šťastný“ bylo jako plácnutí do vody. Za chvíli by po něm nebylo ani vidu, ani slechu. První kontakt s kolegou, vedoucím a někdy i s rodinou nebo kamarádem by nás možná hned vrátil do zaběhnutých kolejí. Do situace, v níž se brodíme až doposud. Nic se nezměnilo. Práce je stejná, lidi taky. Takže i naše nálada.

Jak tedy na to? Jak udělat dnešek jiným (možná i šťastnějším) dnem? Začnu zostra, žádné rukavičky. Přestaňte myslet na sebe! Výborně, tak teď ze mě ještě uděláte sobce, může vás napadnout. A to bych rozhodně nechtěla. Ale představme si Patrika, který v hlavně stále přemýšlí o svém neštěstí. O tom, jak se má špatně. Jak mizerný, nenaplněný život vede. Většinu svého času tráví v lítosti, pasivitě a negativitě.

Laskavost a vděčnost

Nechci tím říct, že váš život je stejný jako Patrikův. Je však pravdou, že někteří z nás se opravdu topí ve svých temných myšlenkách a nevědí, jak se z nich dostat ven. Někdy se zaobíráme jen svým neštěstím a nic jiného nevidíme. Ale teď vzhlédněme. Zapřemýšlejme o svém okolí. O kolezích, přátelích o rodině. Není někdo, koho známe (nebo i neznáme osobně, ale skrze vyprávění), kdo má příběh daleko těžší? Ke komu byl život ještě nevlídnější?

Nemusíme být samaritáni ani nemusíme darovat všechen svůj majetek na dobročinnost. Stačí drobná pomoc. Maličkost. Pro toho, kdo ji ocení. Kdo ji potřebuje. A jelikož jsem říkala, že začnu zostra, své slovo dodržím: Udělejte něco dobrého pro druhého člověka ještě dnes. Něco, za co vám upřímně poděkuje. Zaznamenejte si tuto činnost do diáře či kalendáře. Co konkrétně to bylo, jak jste se při této činnosti cítili a jak jste se cítili pár hodin poté.

Tato technika patří mezi slavné techniky pozitivní psychologie. Výzkumy na tisících lidí prokázaly, že funguje. Dokonce zabírá silněji než antidepresiva. Přináší víc štěstí než chemie. Dobro pro druhého. Laskavost, která udělá někomu radost. Udělejte ji ještě dnes.

A pojďme dál. Další téma je vděčnost:

• Co se ve vašem životě daří?
• Čeho si vážíte?
• Co vás těší?
• O co byste nechtěli přijít?

Možná vás odpovědi nenapadnou hned. Přemýšlet o pěkných věcech v životě jde někdy ztuha – na mysl přicházejí spíše ty negativní. Těm to jde snadno, automaticky. Ačkoliv je to dřina, já věřím, že se něco najde. Třeba to bude maličkost: křeslo, které jste si pořídili na čtení a zbožňujete jej. Sypaný čaj, který vám připomíná letní prázdniny. Ráno čerstvý rohlík s máslem. Přemýšlejte. Něco se určitě najde.

Našli jste? Pokud ano, zavřete oči. Vzpomeňte si na tu chvíli, kdy jste si tuto drobnost užívali. Na těch pár minut nebo vteřin, kdy jste byli šťastní. Kdy vám něco vykouzlilo úsměv na tváři. I kdyby to byla opravdu maličkost. Zvědomte si ten pocit spokojenosti. A proč toto cvičení?

Stačí vzpomenout, když odcházíme po náročném dnu v práci domů. Těsně před odchodem nás zastaví kolega a za něco nás zkritizuje. Pronese štiplavou jedovatou poznámku, která zabolí. Jaký pocit si odneseme z celého dne? Ano… většina z nás bude mít pocit, že celý den stál za houby. I negativní maličkosti dokážou očernit celý den. Jasně vidíme jen to špatné a to dobré jako by ztratilo na důležitosti – ty hezké maličkosti zapomeneme.

Drobné radosti dělají šťastné dny

Nevěříte, že toto cvičení může mít až takový pozitivní vliv na naši psychiku? Děláte dobře. Nevěřil tomu ani Martin Seligman, a proto se rozhodl techniku Tří hezkých věcí otestovat. Studie se účastnilo 577 respondentů. Sedm dnů zapisovali tři hezké věci, které se jim během dne staly. Za pouhých sedm dnů účastníci studie vykazovali znatelné zmírnění depresivních symptomů. Prokazatelně se zlepšovala jejich nálada. Během šesti měsíců se podstatně zvýšila míra prožívaného štěstí.

Důkaz místo slibů. Jednoduché cvičení. Pár minut času, kdy si připomeneme to hezké. Vědomě vyvoláme z paměti myšlenku: Vždyť je to vlastně fajn. Vždyť plno věcí dobře funguje. Vždyť to byl docela hezký den. Vždyť jsem tolik úkolů splnil/a.

• Co vám dnes udělalo radost?
• Co se povedlo?
• Díky čemu jste měli důvod se usmát?
• Co funguje a máte radost, že to funguje?
• Je něco, co jste doposud považovali za samozřejmost, ale ve skutečnosti je to pro vás nesmírně důležité?

U všech těchto hezkých okamžiků, u všech hezkých věcí, které se vám v životě dějí, můžeme dále přemýšlet, jak jsme se na tom my sami podíleli. Čím jsme přispěli k tomu, že tento okamžik nastal. Co konkrétně způsobilo onen pocit štěstí. Bylo to naší aktivitou? Něčím, co jsme řekli nebo udělali? Jak konkrétně jsme tomuto okamžiku, člověku nebo situaci vyšli vstříc?

Možná touto jednoduchou aktivitou zjistíme, že plno hezkých okamžiků, plno bytostné spokojenosti opravdu můžeme my sami ovlivnit. Udělala nám radost ranní procházka? Zopakujme ji! Udělala nám radost návštěva kamarádky? Zorganizujme další setkání. Užili jsme si kávu, zmrzlinu nebo horkou koupel? Jen víc takových okamžiků!

Mnohdy se necháme strhnout tím negativním. Zapomeneme, co hezkého se v našem životě děje nebo čím si vlastně my sami můžeme udělat radost. Zacyklíme se v negativních myšlenkách. Toto cvičení dokáže bludný kruh přerušit. Vytrhne nás z pasivity a černých myšlenek. Přehodíme výhybku. Díky sobě.

Co si přeju?

Zatím jsme společně přemýšleli o laskavosti pro druhého člověka. Dále pak o hezkých věcech, maličkostech, které se nám během dne udály. A teď do třetice všeho pozitivního: Co byste si přáli? Co byste si pro sebe přáli zítra, pozítří, za týden a klidně i za patnáct let? Co hezkého by se vám mělo v životě stát? A jak se na tom můžete podílet vy sami?

Pozor, nemám zde na mysli klasickou pohovorovou otázku Kde se vidíte za pět let? V tento moment mě daleko více zajímá, jaký život byste si pro sebe přáli? Kdo by v něm měl být? Kde byste chtěli bydlet a s kým? Čím by měl být vyplněn váš životní čas? Co vás bude těšit a naplňovat? Nechte se unést představou. Nechte se unést snem. Prožijte, že se to stane. Že máte možnost takto žít. Jak vám je?

A pokud nechcete brouzdat v daleké budoucnosti, zůstaňte v tomto dni či v tomto týdnu. Jaký den chcete dnes prožít? Na co se můžete těšit? Co si můžete splnit? Jen tak, kvůli sobě?

Dávka pozitivní energie

Není to až příliš pozitivity? Naopak! Myslím, že je jí málo. Že až příliš času trávíme v černých, smutných myšlenkách, obavách a katastrofických scénářích. Domnívám se, že mnoho z nás sužují různé obavy a strachy, které se mnohdy nestanou, ale přesto zatěžují mysl. Domnívám se, že někdy potřebujeme obří dávku pozitivity, aby jí na nás alespoň trochu dopadlo.

Všechna tato cvičení jsou jednoduchá. Nic k nim nepotřebujeme, maximálně tužku a papír. To nejdůležitější je naše rozhodnutí. Že pro sebe chceme něco jinak. Že bychom chtěli být o kousek spokojenější. A to ode dneška. Nehledě na to, jaká byla naše minulost. Nehledě na věci, které nezměníme.

Každý z nás se může rozhodnout. Můžeme se rozhodnout, zda se budeme topit v lítosti, křivdě, trpkých vzpomínkách, nebo se posuneme – blíže k druhým i k svému klidu a spokojenosti. Pokud se rozhodnete, můžete cokoliv. Věřím v to stejně jako Abraham Maslow, Karen Horney, Carl Rogers, Virginia Satir, Imsoo Kim Berg, Steve de Shazer a další stovky neuvěřitelně skvělých psychologů. Ti všichni věřili, že uvnitř dřímá to dobré, šťastné, autentické a spokojené. A dospělost přináší tu výhodu, že pokud to chceme objevit, můžeme.

Patrik na sobě pracuje. Ne vždy je dobře naladěn. Ne vždy má chuť cvičení provádět. Ale stejně se donutí. Sám vyzkoušel, že fungují. Protože mu pomáhají vidět svůj život jinak než doposud. Čas od času se nechá semlít vyčerpáním, celkově jsou ale jeho dny jiné.

Netopí se v lítostivých myšlenkách jako předtím. Ví, že plno radosti má ve svých rukách. A stejně tak ví, že za mnoho věcí může být vděčný. Začal učit hrát na kytaru postiženého chlapce své sousedky. Sám by někdy ani nedokázal vyjádřit pocity vděčnosti, empatie a sounáležitosti, které při této činnosti zažívá. Dává mu jiný rozměr, jiný smysl.

Každému čtenáři či posluchači bych přála, aby viděl svět v jeho celistvosti. Ani ne jen negativně, ani ne jen pozitivně. Tak, jak je. Pokud se nám zdá, že je všechno špatně, že se topíme a žádné stéblo není v dohledu, sáhněme dovnitř. Do sebe. Tam pomocné stéblo určitě najdeme…