Každý křičí jinak nahlas

S čím jste do procesu vstupovaly, jaká byla vaše představa, očekávání, co vás lákalo?Ivana: Do experimentální skupiny pod názvem Horizont událostí jsem nastoupila již po určité sebepoznávací zkušenosti u Kamily, na tom jsem stavěla. Doufala jsem, že v procesu sebepoznání budu pokračovat. Očekávala jsem nějakou změnu, nevěděla jsem konkrétně jakou, ale měla jsem v sebepoznávací proces plnou důvěru. Chtěla jsem o sobě vědět něco víc: jaká mám v sobě nastavení, jak funguji, jak to mají ti druzí, jak je možné zlepšit vztahy s nimi – chtěla jsem se dozvědět víc o věcech, které nejsou běžně vidět.

Jak jste se v samotném procesu cítily? Vnímaly jste to spíš jako tvůrčí, sebepoznávací, nebo jestli na tom rozlišení záleží?Ivana: Na rozlišení nezáleží. Tvůrčí stránka tam byla, ale kdybych měla požadavek na začátku, že to musí být tvůrčí, omezovalo by mě to. Někdy v té skupině bylo tolik bezmoci, atmosféra byla natolik zamrzlá, že takový požadavek by proces spíš zatížil. Ono to tvůrčí se z toho spíš narodilo. Dopředu ale nic nebylo dáno.

Kristýna: Mně to vlastně bylo na začátku trochu líto, že už se nemaluje, protože na to jsem byla u Kamily zvyklá. Ale asi jsme si už některé věci pojmenovaly v předchozích seminářích a teď to bylo o tom, co si spolu řekneme a prožijeme. Já jsem o tom žádnou představu taky neměla, jenom důvěru v proces a v Kamilu. Brala jsem to jako velkou příležitost vyzkoušet si něco neopakovatelného.

Co se děje, když se nic vlastně z vnějšího pohledu nic neděje?Ivana: Je to pocit velké bezmoci, kdy nic najednou nefunguje – já sama jsem si přála něco udělat, ale vůbec jsem nevěděla co, nebyla jsem schopná si s tou situací poradit. Takové chvíle pro mě byly opravdu těžké, třeba mě i celý víkend bolela hlava, byla v tom beznaděj a zoufalství, úzkost.

Přednáška 19. září 2024