Každá propast má dno
Někdy se nám zdá propast bolesti a ztrát bezedná. Není. Je tak hluboká, jak si ji sami vykopeme.
Celý život kličkujeme mezi určitými hranicemi. Vždy nás něco odděluje a něco spojuje s okolním světem, s přírodou, s lidmi. Jak moc jsme odlišní my? Jaký svět je ten náš? Před jednadvaceti lety se narodila dívka. Byla plachá a nejistá. Po dvaceti letech se začínám poznávat. Kličkuju mezi lidmi, mezi světy i mezi mnou a já.
Než jsem vyrostla, kličkovala jsem na pomezí dospělosti a dětství, na pomezí mezi lidmi, kteří se mi snažili pomoci a na pomezí mezi mnou a já. Nyní po dvou letech stojím před dalším poznáním, která mi už lezou krkem. Před poznáním, co mi vlastně je.
Sedím na židli, před sebou mám papír a tužku. „Nakreslete mi postavu ženy a muže,“ požádala mne klinická psycholožka. Ano, jsem na nějakých testech, které mi diagnostikují duši. Říkám si, proč až teď? Po dvou letech, po sedmi druzích antidepresiv jsem poslána na testy. Přijde mi, že je vlastně ani nepotřebuji. Jo, už jsem v pohodě.
Odcházím z psychologické ambulance s tím, že mi paní psycholožka řekla, jak se cítím.
Jsem v pohodě už delší dobu, ale stejně kreslím postavu ženy a muže a odpovídám na otázky typu:
Cítím pocity a) úzkosti, b) deprese, c) zmatenosti.
Má odpověď skoro vždy zněla „teď už nic, před dvěma lety všechno“. Chápu, že testy pomohou diagnostikovat tu naši poruchu, ale vybrat si z nabídky pocitů prostě nejde.
Jedno trápení, spousta odborníků
Poznala jsem úzkost, při které se mi zrychloval tep a špatně se mi dýchalo. Depresi, která mi říkala, že něco není v pořádku. Zmatenost z toho, co se vlastně děje a kdo jsem. A další, další pocity.
Nyní mám ale pocit, že kličkovat mezi psychiatrem, terapeuty a klinickým psychologem už víc nejde. Odcházím z psychologické ambulance s tím, že mi paní psycholožka řekla, jak se cítím. „Přikláněla bych se k OCD, občas panice, ale už je to zaléčené, už bude líp.“
Možná je pro nás určitý pád výhodou. Jsme uraženi, ublíženi, a proto také potřebujeme zvýšenou pozornost ostatních, možná nám dělá dobře, že padáme.
Je skvělý pocit slyšet, že už je to lepší. Vlastně, i když odmítám takovéto dotazníky, jsem ráda, že jsem tato slova slyšela od někoho, kdo má moc mi říct, co se mi děje. Ulevilo se mi. Není to nic horšího, říkám si. Nic se neděje, všechno už znám, teď už bude líp, bleskne mi hlavou. V sobě mám pocit euforie, radosti a toho, že jsem to dokázala! Opět stojím na vlastních nohách a jistěji, než kdy dřív.
Až mě dojímá, jak jsem bojovala a nyní už stavím svou horu. K tomu jsem ale potřebovala pomoc tří osob. Kamarádky, mé současné terapeutky a mé známé, taktéž terapeutky.
Kouzelná věta: „Chci změnu“
Přednáška 24. října 2024Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..